Arnošt Vošahlík

„1968 jsem končil [na vojně], no a nás pak odsunuli na ten chmel a pak nás odsunuli na hranice u Tachova, jmenovala se to Halže, nějaká vesnice Halže. A nás tam nakvartýrovali k péesákům, pohraniční stráži, no a vzhledem k tomu, že jsem měl stavební vzdělání, tak nás tam používali na stavební práce a chodili nás hlídat pohraničníci se samopalem. Poprvé jsem viděl, jak to chodí na hranicích. Já jsem se nedivil, že se málo lidí dostalo ven, pak jsem už viděl, proč se nedostalo. Tam byly hlásky, pozorovatelny, tak jsme tam koukali do západního Německa. Tady se blblo, že nás chtějí napadnout, nebyla to žádná pravda tenkrát! Žádná vojska nestála na hranicích s námi v Německu. My jsme vylezli, to je třicet metrů, rozhledna byla, tak jsme vždycky šli po práci se podívat. Tam jezdili si na víkend rodiny s auty, procházely se tam, krásně upravené vesničky a my jsme tady blbli, poslouchali jsme, jestli náhodou něco neříkají si v éteru. A jednou za den prolétla americká helikoptéra, žádní vojáci na hranicích, jako tady, to nebylo. Tam prošel jeden pohraničník a vždycky jen v určitou hodinu.“

„Kolikrát třeba utekli vězňové, málokdy se jim to tedy podařilo, protože to bylo zadrátované všude. A my jsme z Buku viděli na tábor Vojnu rovnou, na Lešetice, to bylo všechno, tam jezdili vězňové dělat. No a když utekli, tak jsme viděli světlice, jak stříleli, a plno vojska po vsích, pročesávali i v noci, hlídali. Protože tady u Příbrami na Dubně, jak je dneska učiliště, tam bylo vojsko, vnitřní stráž se to jmenovalo, u toho sloužil i první můj švagr a tam z těch kasáren je povolávali na zátah proti těm vězňům. A pak ještě, myslím, byla na Brodě kasárna pro tu vnitřní stráž a ta sloužila proti vzpourám vězňů a různým těm... Taková holt to byla doba. A kolikrát jsme takhle, na Buku totiž takhle byla ještě jedna věc, tam jezdilo hodně autobusů, jednak na šachty přes Milín do Kamenné, tam byly první šachty, Lešetice, Vojna, nebo zase na Jeruzalém, a nebo na Bytíz. A tam přestupovalo moře lidí, i ti bachaři, a to tenkrát člověk poznal, co to bylo za grázly! Ti byli prostě, ti něco řekli, a to slovo platilo. My jako děti jsme to vnímali jako hrůzu, protože jsme se jich báli, protože tam přestupovali taky v uniformách. No a už jmenovat je nebudu, protože to už by bylo až až.“

„Myslím, že to bylo v roce asi 1952, tahle vzpomínka mně zůstala na celý život. Když si na tu dobu vzpomínám, kdy se nutilo do JZD, to byl začátek 50. let. V roce 1952 byla u nás prohlídka, po těch zemědělcích kontrolovali stav osiva, zásob brambor a všeho možného. U nás udělali prohlídku, nevím, jestli to bylo u dalších, ale zřejmě asi jo, jenže člověk to vnímal spíše doma. Protože jsem tomu tolik nerozuměl a měl jsem vlastně strach, co zase bude, co našim seberou nebo nechají, člověk to vnímal dětskýma očima. Tak si pamatuju ještě i některé členy té komise, kromě předsedy, myslím, že pana Štěpána Bejčka, paní Bejčkovou, to byla jeho manželka, to byla hodná paní, ta jim zapisovala na stroji a ten ťukot toho psacího stroje slyším dodneška.“