Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Vošahlík (* 1946)

• narozen 12. února 1946 v Buku u Milína

• rodiče 1952 donuceni vstoupit do JZD

• 1953 rodiče vystoupili z JZD

• studoval SVVŠ na Dobříši

• v letech 1963–1966 Střední průmyslová škola stavební v Českých Budějovicích

• v letech 1966–1992 pracoval na Rudných dolech v Příbrami

• v letech 1966–1968 vojna v Rakovníku

• vzpomínky na srpen 1968 na vojně

• počátkem 70. let se oženil, má dvě děti

• v roce 1989 se účastnil demonstrací v Příbrami na náměstí

• v roce 1989 byl v Občanském fóru

• v letech 1992–2005 měl malou stavební firmu

• vydal knihu Tam, kde skončila válka

• v době natáčení v roce 2025 žil v Příbrami

Arnošt Vošahlík, rodák z Buku u Milína, od mala čelil zvůli komunistického režimu. Rodiče, kteří hospodařili na necelých třech hektarech, byli místními soudruhy po několika domovních prohlídkách a zvyšování odvodů potravin donuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Při první příležitosti z něj zase vystoupili, a to už natrvalo. Komunistům ale Arnošt Vošahlík paradoxně vděčí za svoje vzdělání. Věřil, že převezme řemeslo po otci, který pracoval na nedalekých Březových Horách v Rudných dolech. Vyučit se řemeslu mu ale komunisté zakázali a kupodivu ho nechali vystudovat střední školu na Dobříši a stavební průmyslovku v Českých Budějovicích. Na Rudné doly se tak oklikou stejně dostal a pracoval na nich až do jejich zániku. Dodnes cítí bezmoc a křivdu, když v srpnu 1968 jako voják základní služby čelil Sovětům beze zbraní a nábojů. 

Koník s prostřelenou nohou

Narodil se v únoru 1946 jako druhé dítě manželů Vošahlíkových, měl starší sestru Věru. Ani ne rok před tím padly na Slivici a Buku u Milína poslední výstřely druhé světové války a němečtí civilisté, zvaní národní hosté, tudy houfně opouštěli bývalá německá území. Cestou zahazovali věci, které nemohli unést, nebo se utíkali schovat před armádou a už se pro ně nevrátili. Se sestrou tak měli hračky, které tu byly za války nedostupné, jako mrkací pana a houpací kůň. „Ten měl teda prostřelenou nohu, ale mně to nevadilo,“ vzpomíná s úsměvem pamětník. Lidé věci sbírali a pak mezi sebou vyměňovali, kdo co potřeboval. Jako chlapec si s kamarády hrával v okolních lesích, které byly tehdy plné opuštěné vojenské techniky, nábojů a nevybuchlé munice. Doma nikdy nepřiznal, s čím si venku hrají. 

Rodiče po válce koupili na Buku dům a pole po rodině, která zahynula v koncentračním táboře Mauthausen a začali hospodařit. Poslouchali zahraniční rozhlas a na nastupující komunistický režim měli vlastní názor. Soudruzi se Vošahlíkovy i další místní hospodáře snažili přimět ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), většinou neuspěli. Lidé se nechtěli vzdávat svého majetku ve prospěch družstva, které jenom slibovalo, že se budou mít lépe. „Začali nám zvyšovat dávky, které jsme měli odvést z jednoho hektaru. Když rodiče nezlomilo ani to, nařídili jim, co mají přesně pěstovat a v jakém množství. Takže třeba museli zasadit len nebo cukrovou řepu, plodiny, které se pěstují v nížinách a u nás se jim nedaří,“ vypráví Arnošt Vošahlík. Nejsilnějším zážitkem pro něj byla domovní prohlídka v roce 1952, když mu bylo šest let. „Tenkrát jsem tomu tolik nerozuměl a měl jsem vlastně strach, co zase bude, co našim seberou nebo nechají, člověk to vnímal dětskýma očima. Pamatuju si ještě i některé členy té komise, kromě předsedy, myslím, že pana Štěpána Bejčka a paní Bejčkovou, to byla jeho manželka. To byla hodná paní, ta jim zapisovala na stroji a ten ťukot toho psacího stroje slyším dodneška.“

Plachta Made in U.S.A.

Vošahlíkovi nakonec nátlaku podlehli a do družstva vstoupili. Maminku Marii v JZD zaměstnali, ale aby si alespoň něco vydělala, pomáhal jí Arnošt se sestrou po návratu ze školy na poli. Rodinu v 50. letech živil tatínek Vojtěch, který pracoval na Březových Horách u Rudných dolů. Neustále ho tam přesvědčovali, že vstup do komunistické strany pro něj bude to pravé a polepší si. Pokaždé to odmítl, protože věděl, že na místo horníka nové lidi neseženou a nemohou si tedy dovolit ho z práce vyhodit. 

50. léta na Příbramsku nebyla těžká jen pro Vošahlíkovy, ale i pro mnoho jejich sousedů a přátel. Inženýra Karla Šobra z Milína odsoudili komunisté v jednom z procesů navazujícím na Miladu Horákovou. Pan Sirotek, tesař z Buku, který se svými kolegy dělal krov na katedrále sv. Víta v Praze, neustál komunistický nátlak a oběsil se. Navíc byl v Lešeticích u Milína tábor nucených prací Bytíz, a tak Arnošt Vošahlík jako malý chlapec potkával cestou do školy autobusy plné vězňů a dozorců. „Vězni měli sklopené hlavy a nesměli se dívat ven z okének. Když se náhodou povedlo někomu z nich z tábora utéct, viděl jsem, jak pak střílí světlice. Všude po vsích byli vojáci a všechno prohledávali,“ říká.

Ze západu posílali nad republiku balony, které shazovaly protikomunistické letáky. Jako děti je tajně sbírali. Maminka zase využívala materiál z balonů, který se dal občas najít na poli. Látka s potiskem Made in U.S.A. Vošahlíkovým sloužila na zakrytí obilí, než ho vymlátili. I to museli držet v tajnosti, protože někteří sousedé by je s radostí udali. 

Místo učiliště šel za trest na střední školu

V družstvu se dařilo dobře málokomu z běžných zemědělců a Vošahlíkovi nebyli výjimkou. Kromě nízké mzdy, kterou maminka dostávala, přišla v květnu 1953 utajovaná měnová reforma a rodina přišla i o úspory, které měla na opravu domu. Že je zemědělská produkce JZD v Československu naprosto nedostatečná, viděli kupodivu i někteří soudruzi. A tak, když nový prezident Antonín Zápotocký v srpnu 1953 při otevření Klíčovské přehrady u Kladna prohlásil, že nikomu nebude bránit, aby z družstva vystoupil, Vošahlíkovi neváhali ani chvíli a udělali to. I když opět museli odevzdávat nesmyslně vysoké dodávky a maminka za to obdržela nejednu pokutu, už nikdy tam znovu nevstoupili. 

Když pamětník počátkem 60. let končil základní školu, přál si jít studovat na elektromechanika na učiliště Rudných dolů, kde bylo zvykem dědit povolání z otce na syna. Kvůli kádrovému profilu mu studium zamítli, a tak ještě v půlce srpna nevěděl, zda na nějakou střední školu vůbec nastoupí. Na radu rodinného lékaře pana Šedivého podal přihlášku na Střední všeobecně vzdělávací školu na Dobříš, která byla proslulá tím, že přijímala režimu nepohodlné žáky. I Arnošta Vošahlíka přijali, a tak místo učiliště vystudoval rovnou střední školu. Jakmile zmizel z očí komunistům z místního národního výboru, bylo po potížích. Na dobříšská studia navázal stavební průmyslovkou v Českých Budějovicích, kde zažil v polovině 60. let i první obnovený studentský majáles.

Za hranicí neviděl vojáky, ale lidi na pikniku

Po studiích začal pracovat na Rudných dolech v Příbrami jako stavební mistr, ale záhy odešel na povinnou vojenskou službu do Rakovníka k radistům. Když v srpnu 1968 přepadla ruská vojska Československo, byl s polovinou útvaru na cvičení, kam je vyslali beze zbraní a střeliva. Dodnes cítí, jak velká zrada to byla. O plánované invazi nevěděli ani jejich velitelé a zpočátku o situaci nepokrytě vtipkovali. Když jim došlo, že nejde o vtip, začali vojáky urychleně přesouvat zpět do kasáren. „Vyhýbali jsme se tankům, které jsme v lesích dokázali odhalit podle odlesků od slunce. Nezapomenu ale na běžné občany, kteří brečeli a nadávali nám, proč nic neděláme, proč to dovolíme?! Jenže my nic dělat nemohli, neměli jsme jediný náboj,“ vzpomíná s pohnutím v hlase.  

První týden invaze považuje za nejhorší, protože nikdo netušil, jak situace dopadne. Když se dostali zpět do kasáren, Rusové je obklíčili a sebrali jim všechny zbraně. Ještě se Rusům zpočátku snažili rušit radiové spojení, ale po pár dnech toho nechali. Z kasáren je poslali na chmelovou brigádu, kde z rádia poslouchali Dubčekův projev, když se vrátil z Moskvy. Zbytek vojenské služby strávil v Halži u Tachova, kde je pohraničníci využívali na stavební práce. Poprvé viděl, jak to chodí na hranicích. „Já jsem se nedivil, že se málo lidí dostalo ven. Byly tam hlásky, pozorovatelny, tak jsme koukali do západního Německa. Tady se blblo, že nás chtějí napadnout, ale nebyla to žádná pravda! Žádná vojska v Německu na hranicích nestála! Tam jezdily na víkend rodiny s auty, procházely se tam, krásně upravené vesničky a my jsme tady blbli, poslouchali jsme, jestli si náhodou něco neříkají v éteru… A jednou za den prolétla americká helikoptéra, vždycky v určitou hodinu tam prošel jeden pohraničník,“ popisuje Arnošt Vošahlík.

Pracovní morálka jako za totality

Po vojně se vrátil zpět do Příbrami na své místo na Rudných dolech, a když se ho při prověrkách ptali, zda se vstupem vojsk souhlasí, popravdě odpověděl, že na vojně musel plnit rozkazy. Na Rudných dolech pak pracoval až do jejich zániku v roce 1992. V 70. letech se oženil, s manželkou vychoval dvě děti. 

Jeho sestra s manželem, kteří se angažovali v tehdy nepovolených církvích, byli v 80. letech vyšetřovaní a čelili domovním prohlídkám. 

Zhroucení režimu v listopadu 1989 tak přivítal s nadšením. Účastnil se demonstrací na náměstí na sídlišti v Příbrami, na krátko vstoupil do Občanského fóra. Po rozpadu Rudných dolů si s kamarády založil malou stavební firmu, kterou provozoval až do roku 2005. I když byl rád, že může pracovat na svém, potýkal se s lidmi, které zaměstnával a kteří i mnoho let po revoluci měli pracovní morálku jako za komunistů. Ve volných chvílích jezdil pomáhat rodině na hospodářství, do poslední chvíle svým rodičům, později hospodářství přenechal svým dětem.

Po odchodu do důchodu se začal naplno věnovat svému koníčku, a to historii Milína a okolí. Pravidelně přispívá do sborníku Podbrdsko a v roce 2006 vydal knihu o posledních dnech druhé světové války na Milínsku s názvem Tam, kde skončila válka. Vychází ze svědectví místních pamětníků, se kterými se potkával a povídal si. V roce 2025 žil v Příbrami.