Юлія Турба Yulia Turba

„Já bych se určitě nestěhovala, kdybych tu neměla práci. Přesněji řečeno, stěhovala bych se, ale kdyby tu byla práce. A v květnu první, co jsem udělala, když jsem hledala práci, bylo, že jsem šla na Linkedin a zadala lokalitu ‚Kyjev, Ukrajina‘. A pomyslela jsem si: ‚Páni, já přece Kyjev nesnáším. Co to dělám? Ale dobře, podívám se.‘ To bylo v květnu. ‚Přece se nebudu stěhovat do Kyjeva, proč to dělám?‘ Klik. Dívám se, je tam pozice v OSN, Fond populace, obyvatelstva, něco tak. No dobře, podám si přihlášku, prostě se podívám, vyzkouším, jaké to je. Jen se podívám, jen se podívám, kupovat nic nebudu. Vyplnila jsem přihlašovací formulář a podala žádost. Pozvali mě na pohovor. Tehdy jsem pochopila, že je to reálnější, než jsem si myslela. Nejde jen o to, že jsem se přihlásila a pozvali mě na pohovor. To znamená, že to může…, že taková nabídka může přijít. A já musím být na tu nabídku mentálně připravená. Nevím, jestli to bude v prosinci nebo to bude v únoru, ale až to bude, tak to bude. Určitě. Protože jsem místo nedostala, ale velmi milá paní z personálního oddělení si vzala můj životopis a poslala ho do jiných agentur OSN. A celý červen mlčeli, celý červenec mlčeli. Už jsem si našla práci v Budapešti a zvykla si na myšlenku, že budu v Budapešti. Ale někde tady v sobě jsem stejně měla pocit, že mi možná přilítne nějaká nabídka nebo mě možná pozvou na pohovor a já budu stát před volbou. A když ta volba přijde, co si vyberu? V tom byla otázka. Vyberu si Ukrajinu, nebo si vyberu Budapešť? Bylo mi jasné, že si asi vyberu Ukrajinu. Pokud přijde nabídka. A ona přišla. Když už jsem měla v pondělí začít v nové práci, přišla mi nabídka... No, nabídka, takový návrh, ve čtvrtek předtím. A to bylo velmi…, to bylo… Když teď řeknu: ‚Bylo to velmi snadné rozhodnutí,‘ mí přátelé, kteří uvidí tento rozhovor, řeknou: ‚Ne.‘ Protože já… Vyposlechli si všechny ty desetiminutové hlasové zprávy, které jsem jim nahrávala s prosbou, aby mi pomohli –, ale ‚nepomáhejte mi, protože se musím rozhodnout sama‘. Já už jsem se ale v hlavě dávno rozhodla, že se přestěhuji. A když mi ta nabídka přišla, trochu jsem to oddalovala, protože přece jen stěhování je těžké a zdlouhavé, ale já jsem si musela všechny své věci sbalit během dvou a půl týdne a přestěhovat se do toho mnou nenáviděného Kyjeva.“

„Dostala jsem úkol – udělat prezentaci o Ukrajině. Ukázala jsem ji rodině, a všem se moc líbila. Přivezla jsem si s sebou spoustu všelijakých ukrajinských symbolů a atributů. Všechny to velmi zajímalo. Měli takový zájem…, nebudu říkat, že tím hořeli a stali se pak fanoušky Ukrajiny. Zajímalo je to, protože jsem to byla já. Měli mě rádi a dělali to, aby si mě s tím nějak spojili, aby poznali, co je to u nich za človíčka. Ve škole, když byla prezentace o Ukrajině, je to zajímalo. Ale jednou… To byla má první zkušenost s ‚tankies‘. Tankies jsou lidé ve Spojených státech, kteří milují Stalina, válku a říkají, že všechno je super. Jednou jsem dělala prezentaci o Ukrajině a rozhodla jsem se, že ji udělám o hladomoru. Seděl tam můj spolužák, který to všechno poslouchal, a říká: ‚To není pravda.‘ Říká: ‚To všechno je lež.‘ Já si myslím – no dobře, a říkám: ‚A proč?‘ On říká: ‚To nebyl hladomor. To všechno bylo sucho; a právě přírodní katastrofy vyvolaly hladomor.‘ A já na to: ‚Ty máš za to, že to nebyl výsledek politiky?‘ On na to: ‚Ne.‘ Říká: ‚To všechno je lež.‘ A v třídě sedí třicet palic, které automaticky škrtnou všechno, co jsem řekla, otočí se k němu a říkají: ‚No jo, možná má taky pravdu. Taky má přece ve škole dobré známky, ve třídě.‘“

„Byla tam spousta problémů. Využívali nás prostě jako nějaké…, nevím, pomocnice v domácnosti; abychom umývaly a uklízely. Nechtěla do nás investovat, ta hostitelská matka. Všechny mé snahy přestěhovat se do jiné rodiny narazily na odpor koordinátorky. ‚Jsi v programu sponzorovaném státem, nemáš právo si tu vůbec na něco stěžovat. Dostáváš peníze, ty vůbec...‘ Bylo to řečeno v mírné formě. Když to ale řeknu bez příkras: ‚Ty jsi ze země třetího světa, ty nemáš nárok na žádná privilegia, dali ti rodinu, tak buď rád, že jsi vůbec tady, ve Státech.‘ A: ‚Try harder‘ (‚Víc se snaž‘). Tuhle větu si budu určitě pamatovat do konce života. Když říkáš, že máš depresi, že je ti těžko a nevíš, jak to zvládnout, protože nerozumíš tomu, co se kolem tebe děje, řeknou ti: ‚Try harder‘. A ty si říkáš: no, jak ještě ‚try harder‘, já už nevím, kde ‚try harder‘. V listopadu jsem se přestěhovala do jiné rodiny. Byla to rodina mé spolužačky, dodnes jsme v kontaktu. Už je to devět let. To jsou také moji velmi blízcí lidé, mám je moc ráda, přijali mě jako svou dceru. Dali mi alespoň… Taky tam byly určité momenty, ale to nic, to se nedá srovnat s tím, co bylo předtím. Dali mi pohodlí, lásku, péči, střechu nad hlavou, porozumění, péči, a prostě mi ten rok udělali snazším, než to mohlo být.“