Jiřina Kudličková

* 1950

  • „My jsme s kamarádkama, to bylo ještě léto, byly na Říčkách, něco jsme oslavovali U Jelena a vracely jsme se pozdě v noci. A slyšely jsme šílený burácení, letadla. Teď to přistávalo na tuřanském letišti a my jsme si říkali 'Ježíš, co to je, nějaký cvičení, nebo něco?' Vůbec nás ani nenapadlo, že by bylo něco až tak vážného. Až ráno mě budila maminka a říká mi, ať vstávám, že nás okupují Rusi a že bude válka. Já jsem v té době měla na vojně svou první lásku. Pavel se jmenoval, dál nebudu jmenovat, a tak první mě napadlo, ájéje, jdou do války. To byl šedesátej osmej. On mě potom později vyprávěl, že se vůbec jsem necítil jako hrdina. Vůbec se netěšil na obranu vlasti. Seděl s plnou polní na těch nákladních vojenských autech připraveni k boji. Nevěděli, kam je odvezou a on se vůbec necítil jako hrdina. Bál se, měl strach a chtěl být doma u maminky. Takže osmašedesáty rok a pak teda byl devětašedesátej, jestli vám to...? Devětašedesátej rok to byl, demonstrace jednadvacátého srpna, kdy teda to už nebylo jenom o Rusech, ale bylo to o Lidových milicích, vojáci a policie. No tak samozřejmě že my s kamarádkou jsme šly demonstrovat, lidi stavěli barikády. My jsme stály na novinovým stánku, takže nás odnesli i s tím novinovým stánkem na barikádu. Samozřejmě že jsme utekly. Jo, oni rozháněli ty demonstranty proudem vody, zatýkali, mlátili je a tak dále. Jako já jsem se do toho necpala, protože jsem věděla, že kdyby mně dal ránu, tak už nevstanu. A tehdy to bylo na Zelným rynku a ozvaly se střelby. My jsme nevěděli, odkud, no slyšeli jsme střelby, ale neviděla jsem, co se stalo. A pak jsme se dozvěděli, že na Orlí u Měnínské brány zastřelili Stanislava Velehracha z Kovalovic. Na Orlí – tam, jak je dneska drogerie – tak tam postřelili Jiřího Ševčíka. To byl sedmnáctiletej kluk, kterej se šel podívat. Jenom vystrčil hlavu ven, co se děje, a dostal. Ten nezemřel, ale ochrnul, a na náměstí Moravským zastřelili tu Danuši Muzikářovou.“

  • „Tatínek nechtěl podepsat vstup do jednotného zemědělského družstva. Jezdila sem delegace z okresu, z okresního výboru strany. Všichni ostatní sedláci v Horákově tvrdili, že nevstoupí do JZD, dokud to nepodepíše Poláček. Takže mého tatínka hezky přijeli vyšetřovat. On nechtěl podepsat ten vstup a nechtěl a nechtěl. A mám takový moment, vzpomínám, to mi bylo tak sedm let asi. Tady vedle, jak je kulturní dům, tam byl národní výbor. A zrovna byl rozestavěný kulturní dům. On se teprve stavěl a byly tady navezené cihly, jak je ta terasa a tady to zábradlí. A přijela kriminálka pro mého tatínka. Odvlekli ho na národní výbor. A chtěli ho odvézt, já nevím, k výslechu ho chtěli zavřít. Určitě jste viděli s Radkem Brzobohatým film Všichni dobří rodáci, že jo, tak to jsme slzeli celá rodina u toho. Takže oni odjížděli tady tou uličkou, teda chtěli odjet. A moje maminka lvice bojovnice mě hodila na záda, sestru vzala za ruku. Tady u těch schodů jim zastavila, stoupla si jim do cesty před to auto - a to si pamatuji do dneška - a říkala, to si teda na svědomí nevezmete! Jestli ho odvezete, tak já vám pod to auto i s těma děckama skočím! Toto si na svědomí nevezmete! A oni pořád, ať jde. Děcka, moje matka, tam stála jak skála. Já, na ni, že se mi chce spát a sestra taky naříkala, že už by taky spala. Děcka, ona tam tak stála a tak dlouho, že oni ho neodvezli. Oni ho museli pustit. "

  • „Když se můj dědeček vrátil z války - to je zážitek, ale není moc legrační. On byl vyhlášený tanečník a s babičkou rádi tancovali. Vrátil se z té války a tak s babičkou šli na ples. A dědeček vyzval svoji ženu k tanci a teď tančili. A on, jak byl ochrnutej, tak on si tady tu nohu musel tak jako pořád nadnášet, ona mu nefungovala, tak on si vždycky tou rukou tak jako pomáhal k pohybu té nohy. A když tak tančil s babičkou, tak ostatní přestávali tančit a měli slzy v očích, protože si ho pamatovali jako výborného tanečníka. Tohle mu udělala válka. A pak říkával, že nejhorší byl boj na bodáky, zteč muž proti muži, a dědeček říkal: ‚Kamaráde, já jsem ti nic neudělal, tys mně nic neudělal, a já tě mám zabít?! Když já nezabiju tebe, tak ty zabiješ mě.‘ Tak to bylo krutý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mokrá - Horákov , 06.11.2024

    (audio)
    délka: 01:16:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Díky matčině odvaze otce neodvedli

Jiřina Kudličková při prvním svatém přijímání
Jiřina Kudličková při prvním svatém přijímání
zdroj: Archiv pamětnice

Jiřina Kudličková, rozená Poláčková, se narodila 11. dubna 1950 v Brně. Dětství prožila s rodiči a starší sestrou v obci Mokrá-Horákov u Brna. Její dědeček bojoval v první světové válce, z níž se vrátil s těžkými zraněními a hrůznými vzpomínkami. Později musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně, kde také zemřel. Rodina Jiřiny Kudličkové vlastnila malé hospodářství, které jim bylo v 50. letech zestátněno. Když tehdy chtěli otce odvést k výslechu na národní výbor, matka se spolu s oběma dcerami postavila před auto vyšetřovatelů a zabránila jim v odjezdu. Otec nakonec do jednotného zemědělského družstva stejně musel vstoupit. V roce 1968 Jiřina Kudličková maturovala. Srpnovou invazi prožívala se starostmi o svého milého, který byl tehdy na vojně. O rok později, v srpnu 1969, se zúčastnila demonstrace k výročí okupace, jež byla násilně rozehnána. Později pracovala v mateřské škole a působila také jako vedoucí pionýrské skupiny při základní škole v obci Mokrá-Horákov a později jako vedoucí družiny tamtéž. V roce 2024 žila Jiřina Kudličková v Brně-Líšni.