Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Kudličková (* 1950)

• narozena 11. dubna 1950 v Brně

• dětství prožila s rodiči a starší sestrou v obci Mokrá-Horákov

• dědeček pamětnice bojoval v první světové válce, odkud se vrátil s četnými zraněními

• rodina vlastnila hospodářství, které jim bylo v 50. letech znárodněno

• v srpnu 1969 se účastnila brněnské demonstrace k výročí okupace, která byla násilně potlačena

• pracovala jako učitelka v mateřské škole, vedoucí pionýrské skupiny při základní škole v obci Mokrá-Horákov a jako vedoucí družiny

• v roce 2024 žila v Brně

Otce přijeli vyšetřovat

Jiřina Kudličková, rozená Poláčková, se narodila 11. dubna 1950 v Brně. Dětství prožila v obci Mokrá-Horákov u Brna se svými rodiči a starší sestrou. Často ji hlídala babička, na kterou dodnes vzpomíná s láskou: „Babička uměla úžasně vyprávět, znala dějiny a historii českého národa.“

Dědeček pamětnice bojoval v první světové válce. Vrátil se domů se zraněním spodiny lebeční, ochrnutím na polovinu těla a hroznými zážitky. „Nejhorší prý byl boj na bodáky,“ vzpomíná Jiřina Kudličková. „Dědeček vyprávěl, jak vojákovi bojujícímu proti němu říkal: ‚Já jsem ti nic neudělal, tys mi taky nic neudělal, a teď bychom se měli zabít. A když já nezabiju tebe, tak ty zabiješ mě.‘“ V důsledku zranění trpěl záchvaty, nakonec skončil v psychiatrické léčebně. „Viděla jsem ho jen jednou a jen přes plot, protože tam děti nesměly,“ říká pamětnice. Po válce dědeček spolu s přáteli zasadil před domem lípu, která dodnes roste jako památný strom.

Rodiče měli malé hospodářství. Jiřina Kudličková vyrůstala obklopená domácími zvířaty. „Bylo to krásné dětství,“ říká. Idylku narušila padesátá léta, kdy na otce doléhal tlak, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Všichni sedláci v Mokré tvrdili, že do JZD nevstoupí, pokud nevstoupí Poláček,“ vzpomíná. „A otce přijeli vyšetřovat, kriminálka ho chtěla odvést na národní výbor – a moje maminka, lvice bojovnice, vzala sestru za ruku, mě si dala na záda a postavila se jim před auto s tím, že jestli otce odvezou, ona pod to auto i s námi skočí.“ Nakonec otce neodvedli, ale ten pak stejně vstup do JZD musel podepsat. „A když nám odváděli krávy a koně, tak to bylo poprvé, co jsem ho viděla plakat,“ dodává. „Byli to členové rodiny a zdravá zvířata šla rovnou na jatka. Bylo to kruté.“ Otec později zůstal v zemědělství a postupně zastával různé funkce – od předsedy JZD po agronoma.

V novinovém stánku na barikády 

V 60. letech studovala Jiřina Kudličková střední školu a vnímala uvolnění poměrů i zprávy, které přicházely ze Západu. „Když zastřelili prezidenta Kennedyho, tak jsem to obrečela, byl mi sympatický,“ říká. S otcem chodila do Mahenova divadla a poslouchala tehdejší populární hudbu. „To byl Gott, Pilarová, Matuška, Kubišová, Beatles,“ vypočítává.

Na léto roku 1968 vzpomíná jako na dobu radosti z ukončených studií. „Dvacátého srpna večer jsem byla pozdě v noci venku, slyšela jsem, jak burácejí letadla na tuřanském letišti, ale nenapadlo mě, co by to mohlo být,“ vypráví. „Ráno mě maminka vzbudila s tím, že zemi okupují Rusové a bude válka.“ V té době měla první velkou lásku – kluka, který byl zrovna na vojně. „Ten mi později říkal, že se vůbec necítil jako hrdina. Seděl na korbě náklaďáku v plné polní připraven k boji – a přitom myslel na to, že by nejraději byl doma u maminky,“ vzpomíná.

O rok později se zúčastnila výroční srpnové demonstrace. „Stavěly se barikády a nás odnesli i s novinovým stánkem,“ směje se. „Demonstranty rozháněli proudy vody, zatýkali a mlátili. S kamarádkou jsme utekly jen tak tak.“

Ideovými papíry jsem podřízené nezatěžovala

Později Jiřina Kudličková pracovala v mateřské škole a vedla pionýrskou skupinu při základní škole v obci Mokrá-Horákov. „Byl tam skvělý kolektiv a dařilo se nám organizovat moc krásné akce pro děti i mládež. O politiku jsem se nikdy nestarala. Když jsme nacvičovali na spartakiádu, nikdo to ideologicky nebral, byla při tom sranda,“ říká. „Ideovými papíry“ své podřízené nezatěžovala: „Karneval na ledě jsme třeba oficiálně pořádali k výročí února, ale na akci o výročí nepadlo ani slovo.“ Podle ní byl pád režimu „otázkou času“.

Sametovou revoluci prožila ve Františkových Lázních, kde se léčila s dlouho nerozpoznanou boreliózou. 

Jiřina Kudličková žila v roce 2024 v Brně, těšila se ze synů Davida a Luďka, dvou vnoučat a jednoho pravnoučete. Zpívala ve sboru a učila se španělsky.