"Ona na to vždycky třeba nějak narazila, jak byla zavřená, že jí třeba vytloukli všechny zuby, že si je musela nechat pak udělat, nebo vlasy že jí vyškubali. Že tam s ní moc pěkně nezacházeli, to říkávala. A to vždycky bylo v souvislosti s něčím jiným, protože jednou – kterak to říkala, umyla si hlavu, protože tam měla sporák, u těch Bräuerů, a sušila si před ním vlasy a asi je měla moc blízko a tadyhle vepředu se jí to oštíralo a obočí taky… A říkala: ‚No tak si připadám, jako když jsem přišla z toho koncentráku.‘ Zase jí to odrostlo, ale takhle si na to vzpomněla. Ale jinak o tom moc mluvit nechtěla."
"Převychovávala jsem [krávy]. Taky si pamatuju, jednou, měla jsem je ještě svázané na provazu a tu třetí, tu jsem vedla. A teď se lekly nebo se nějak zamotaly a nějak se mi to vyvlíklo – jedna mi utekla, bylo horko, to bylo nějak v létě, a utíkala. A ty dvě, to nebylo tak ani tak, tak jsem je rozvázala a všechny tři jsem pustila. Jedna došla k baráku, odkud jsme je měli od té paní, tam se na dvoře začala pást. Jedna se pásla druhému sousedovi a ta třetí, ta starší, šla domů, stoupla si ke žlebu a tam čekala, až ty druhé přijdou, že dostanou žrát. A ta paní, co tam ta kráva vlezla, ta stará paní pak žalovala mámě – to mi bylo asi takových sedm, možná osm let – a říkala: ‚Viděla jsem, jak se jí ty krávy zamotaly. Kdyby ji bývaly dostaly pod sebe, tak ji ušlapaly! Ale měla štěstí, že měla duchapřítomnost, že je rozvázala a pustila je. A víckrát nechci vidět, aby je vodila svázané!‘ Takže jsem vždycky vzala metličku nebo něco a musely se naučit jménem, a 'ty pojď' a 'ty neutíkej' a takhle."
"Já jsem ho třeba – protože jsme museli mít krávy svázané, aby se nám nemíchaly zase s jinými, a měli jsme ovečku a ta ovečka musela ty kilometry chodit taky. A to je jasné, že měla žízeň a že jí bylo horko, tak vždycky běžela napřed. Když ovečka zadupala, tak jsem věděla, že je někdo v baráku. A když byl klid, tak tam nikdo nebyl, ovce se nevrátila. Ona prostě, on ji zaháněl že jo. A někdy se mu nepovedlo se přede mnou schovat, protože jsem třeba do té černé komory taky nahlédla."
Růžena Vondrášková se narodila 2. června 1946 ve Vojslavicích na Prachaticku rodičům Růženě Mauricové, rozené Kotrcové, a Václavu Mauricovi. Rodiče se živili jako zemědělci, chovali dobytek a obhospodařovali louky a pole. V jejich neobydlené chátrající usedlosti na Škarezu našel při svých cestách za rodinou úkryt převaděč a agent CIC, slavný král Šumavy Josef Hasil. Na bližší okolnosti se Růžena Vondrášková rodičů nikdy neptala. Bylo jí tehdy kolem pěti šesti let. Krále Šumavy, který se pravidelně ukrýval v černé kuchyni polorozbořeného statku, se prostě bála. Rodiče jí jen řekli, ať tam nechodí, aby ji nezastřelili. Dům měl kolem sebe dva hektary polí a luk, které rodina využívala jako pastvu pro dobytek. Děvčátko sem denně vodilo z Vojslavic krávy a malou ovečku, kilometr cesty tam a zpět. Později rozpadlý dům zbořili a louku prodali, dnes na ní stojí rekreační chata. Růžena Vondrášková vychodila základní školu v Šumavských Hošticích. Opět dva tři kilometry denně tam a zpět, po dobu osmi let. Od dětství se přátelila s Marií Vávrovou, Hasilovou přítelkyní, a její mladší sestrou Annou. Ve studiích pokračovala na zemědělské škole ve Vimperku. Po maturitě v roce 1964 dostala umístěnku do jednotného zemědělského družstva (JZD) v Lažišti. A zase chodila pěšky. V roce 1967 se vdala. V roce 1968 přijely do Československa „spřátelené“ tanky uhasit malou jiskru svobody. Růžena Vondrášková dál chodila pěšky – ve čtyři ráno pomoci matce podojit krávy v Žárovné a dál do Lažiště. Ještě v roce 1969 se jí při tom do cesty pletly sovětské tanky. Po mateřské dostala práci na sociálním odboru v Prachaticích. V roce 1990 se rodina vrátila zpět k soukromému zemědělství. Činorodá paní ani v důchodovém věku nezahálí. Těší se z rodiny, tvoří obrazy, navštěvuje se s přáteli. V roce 2025 žila v Šumavských Hošticích.
