Annelies Taubová

"[Tatínek] dostal za úkol sázet topinambury. Takové brambory, co rostly dohromady a byly pro zvířata. Když je vykopával, dostal dva zajatce, aby mu pomohli. Ručil za ně, aby mu neutekli. Pomáhali mu vykopat topinambury a máma jim dala svačinu. Když je pak odváděl zpátky do baráku, nacpali si do kalhot plno topinambur, asi aby měli co jíst. Asi si je někde uvařili. Táta měl strach, protože je budou šacovat, až je přivede zpátky. Jak šel s nimi, nabídl strážím cigaretu, kouřil s nimi a bavili se. Ti dva honem mazali dovnitř, aby je neprošacovali, a topinambury dostali dovnitř."

"Tenkrát stál v Žacléři na nádraží pancéřový vlak. Přišli jednou v noci, táta měl noční. Asi byli u těch lepších na Burgu a pak bouchali u nás vepředu. My jsme neměli klíče, táta si je asi vzal s sebou na šachtu. Ještě jsme měli dveře vzadu a pořád jsme německy křičeli: ‚Tak pojďte!‘ A oni pořád bouchali. Pak přišli dozadu a všechno prohlíželi. Nahoře na půdě ve dvou kamrlících u nás bydlel děda, tátův táta. Když slyšel bouchání, přišel dolů. Jak prohlíželi, tak říkali, že nahoře někdo spal, že je tam ohřátá postel. Děda tam spal. V roce 1945 jsme my Němci museli odevzdat rádia a hudební nástroje. Táta vezl v ruksaku na národní výbor do Žacléře rádio. Myslel si, že ho dostaneme zpátky, tak opatrně, aby se nerozbilo. Houby, nic jsme zpátky nedostali. Maminka měla kytaru a odevzdala ji. Měli jsme gramofon na ruční točení, ten jsme neodnesli, protože to byla taková skříňka. Viděli ho nahoře, nadávali a my jsme nerozuměli. Napsali si, že jsme to asi měli odevzdat."