Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annelies Taubová (* 1934)

• narodila se 17. února 1934 v Černé Vodě na Jámě Františka

• rodiče byli německé národnosti, mluvili místním německým dialektem

• otec Maxmilián Schmidt pracoval jako horník

• chodila do německé jednotřídky v Černé Vodě

• po osvobození v roce 1945 se schovávala před sovětskými vojáky

• otcovy sestry odsunuli do Německa

• po válce nemohla rok chodit do školy, pak navštěvovala českou školu v Žacléři

• pracovala v tkalcovně Lenka v Bernarticích a v Texlenu v Žacléři

• vdala se v roce 1955 a s manželem měli jednoho syna

• v roce 2025 žila v Žacléři

Když skončila druhá světová válka, bylo Annelies Taubové deset let. Jako další němečtí obyvatelé Černé Vody nedaleko Žacléře se bála přicházejících sovětských vojáků. „Lágrovali u nás pár dní, měli koně a vařili si. Chodili po celé Černé Vodě a ženské se bály, protože jednu paní znásilnili. Asi se jich vystřídalo víc a prý z toho byla v nemocnici,“ vypráví. Najít úkryt ale nebylo snadné, protože vojáci chodili až na půdu a bodali do sena. Doma měli v přízemí zamřížovaná okna a tatínek jedny mříže přepiloval a nechal je zasazené v okně. „Když vojáci přišli do dvora a my jsme je viděli, máma a já jsme vždycky vyskočily a vzadu jsme se schovaly v žitě,“ vzpomíná.  

Jiný den stála s dalšími sousedy z Burgu venku u křížku v Černé Vodě, kde mělo vojsko ležení. Najednou k nim zamířil voják na kole, nevytočil zatáčku, spadl a zranil si ruku. Jeden ze sousedů měl na sobě kravatu. „Vytáhl nůž, přišel k němu, popadl vázanku, uřízl ji a zavázal si ruku. Honem jsme mazali domů – všichni, co jsme tam stáli,“ popisuje. 

Pak do Žacléře přijel obrněný vlak Orlík a pravděpodobně příslušníci revolučních gard prohledávali domy německých obyvatel. „Přišli v noci. Táta měl zrovna noční, a bouchali u nás na přední dveře,“ říká pamětnice. Tatínek si odnesl do práce klíče, tak s maminkou německy volaly, ať jdou zadními dveřmi. Prohledali jim dům a tvrdili, že na půdě někdo spal. Našli tam totiž ještě teplou postel. V místnosti na půdě ale nikoho neschovávali. Spal tam děda, který s nimi bydlel a který sešel dolů, když slyšel bušení na dveře. Objevili také skříňkový gramofon, který tatínek podle nařízení neodevzdal na národním výboru, protože byl moc těžký. „Viděli ho nahoře, nadávali a my jsme jim nerozuměli. Pak si něco zapsali,“ vypráví. Nakonec si ze sklepa odnesli zavařeniny a odešli.

Jako malá žila na šachtě

Annelies Taubová rozená Schmidtová se narodila 17. února 1934 na Jámě Františka (Fanny-Schacht, pamětníky nazývané Fanny šachta) v Černé Vodě jako jedináček. Tatínek Maxmilián Schmidt pocházel z Lampertic, měl bratra a dvě sestry. Živil se jako horník a pomáhal také Eflerovým v Černé Vodě se zemědělstvím. Maminka Hedvika Kobrová byla zaměstnaná v porcelánce v Bernarticích, později se starala o domácnost a pár zvířat, která doma chovali. Děda Franz Schmidt také pracoval v dole. Měl na starosti spouštění horníků do šachty. Oba rodiče byli německé národnosti a doma se mluvilo místním německým dialektem. 

Ředitel šachty Herbert Tenschert vlastnil na Burgu tenisové hřiště a malou oboru se srnkami a ovcemi, které dostal tatínek na starost. „Musel je krmit a udržovat hřiště, aby tam nebyla tráva, malovat čáry,“ popisuje pamětnice. V roce 1938 se tedy rodina přestěhovala na Burg do malého domku. Ve vedlejším domě pak žili lidé, kteří měli na šachtě vyšší postavení a pracovali v kancelářích.  

Maminka dala zajatcům svačinu

Když vypukla druhá světová válka, museli tatínkův bratr Rudolf Schmidt a švagr Franz Kühnl narukovat do wehrmachtu. Tatínka se tato povinnost netýkala, protože ho potřebovali v dole. Život rodiny se tak příliš nezměnil. Annelies Taubová začala v roce 1940 chodit do jednotřídky v Černé Vodě. „Jeden učitel učil děti, které byli rozdělené po lavicích až do páté třídy,“ popisuje. K jedné paní v domě na Burgu přijela bydlet příbuzná se synem z Hamburku, který bombardovali spojenci. „Vždycky hodně brečela, co se všechno stalo doma,“ říká pamětnice.

V lágru u jámy Eliška věznili sovětské zajatce, kteří tam museli pracovat. Dva z nich jednou přidělili otci, aby mu pomohli se sklizní topinambur, které dostal za úkol pěstovat pro zvířata v oboře. „Ručil za ně, aby mu neutekli. Pomáhali mu vykopat topinambury a máma jim dala svačinu,“ vypráví pamětnice. Když otec zajatce odváděl zpátky, všiml si, že mají plné kapsy topinamburů. „Měl strach, protože je budou šacovat, až je přivede zpátky. Jak šel s nimi, nabídl strážím cigaretu, kouřil s nimi a bavili se. Ti dva honem mazali dovnitř, aby je neprošacovali, a topinambury dostali dovnitř,“ popisuje. Později zajatci tatínkovi darovali ručně vyráběnou krabičku vykládanou slámou, kterou má pamětnice stále doma. Výměnou za kousek jídla nebo jako dárek od nich dostal například i tašku vyrobenou z drátů.

Děda přišel o hodinky

Po osvobození v roce 1945 museli němečtí obyvatelé odevzdat rádia, gramofony a hudební nástroje. „Táta vezl v ruksaku na národní výbor do Žacléře rádio. Myslel si, že ho dostaneme zpátky, tak opatrně, aby se nerozbilo. Houby, nic jsme zpátky nedostali,“ říká. Maminka měla kytaru, kterou také odevzdala. Na půdě zůstal jen velký skříňkový gramofon na kliku, protože by se těžko odnášel. Všichni Němci museli na paži nosit bílé pásky. Rodině Annelies Taubové přidělili pásky červené, které byly určeny antifašistům.

Ani ty je ale neochránily před nočním vpádem revolučních gard do domu. Děda František Schmidt zase přišel o hodinky, když jel na kole do Žacléře a u křížku v Černé Vodě ho zastavil sovětský voják. „Ptal se, kolik je hodin. Děda měl hodinky na řetízku do kapsy, vytáhl je a ukazoval čas. On mu je vytrhl a hodinky byly pryč,“ vypráví. Děda měl doma ještě jedny, které se rozhodl raději schovat. Ukryl je ale tak důkladně, že už je nikdy nenašli.

Překvapivý byl pro pamětnici přístup sovětských vojáků k propuštěným zajatcům, kterých si vůbec nevšímali, přestože pocházeli ze stejné země. „Nechtěli s nimi mít žádný kontakt, asi proto, že se nechali zajmout,“ podotýká.

Část rodiny odsunuli

V roce 1945 přišel odsun německého obyvatelstva. Horníci pracující v dolech okolo Žacléře a jejich rodiny zůstali, protože je při těžbě potřebovali. „Museli pak zaučit Čechy, kteří sem přišli,“ vysvětluje pamětnice. Rodinu Schmidtovu tedy nevysídlili, pět rodin z vedlejšího domu na Burgu ale muselo odejít s omezeným počtem kilogramů zavazadel. „Všechno tam zůstalo. Nábytek a všechno si pak rozebírali. Vždycky jsme viděli, jak naložili a odvezli, ale kdo, to nevím,“ vzpomíná. Jedna otcova sestra žila v Schönbergu na poválečném území Polska. Pamětnice si vzpomíná, jak ji jako malou tatínek vozil na rámu kola za tetou na návštěvu. Poláci ji pak odsunuli do západního Německa. Druhá teta Kühnlová odešla k Berlínu do východního Německa. „Její muž byl ve válce. Přišel o ruku, měl protézu a pak zemřel a ona byla sama,“ vypráví Annelies Taubová o tetě, kterou později už se svým manželem v Německu několikrát navštívila.

Později se mohly německé rodiny dobrovolně vystěhovat. Otec chtěl s celou rodinou odejít do západního Německa. „Táta měl všechno připravené. Já jsem se už ale seznámila se svým manželem a jeho rodiče byli hodně staří a už by nikam nešli, tak jsme zůstali,“ vysvětluje. Mnoho známých ale tehdy odešlo. Směli si už s sebou vzít svůj majetek. Otec jim pomáhal nakládat nábytek do vagónů. „Pak třeba dostal čtyřicet pohledů z Německa. Psali mu na svátky a děkovali, že všechno došlo v pořádku. Hodně pomáhal a byl oblíbený,“ popisuje pamětnice.

Po odsunu německých rodin z domu na Burgu velké byty rozdělili příčkami a rodina pamětnice se do jednoho z nich nastěhovala. Bydlelo tam celkem asi deset rodin. Část opuštěných domů v Černé Vodě zabraly nově příchozí české rodiny. „Asi to neobsadili všechno, dost toho zbourali,“ říká. Pamětnice si nevybavuje, že by se k nim čeští obyvatelé chovali nenávistně, nepříjemné poznámky si ale občas neodpustili. „Jela jsem s maminkou vlakem do Trutnova. Stály jsme u výlohy a mluvily jsme spolu německy, maminka česky neuměla. Jedna paní nadávala, že jsme v Čechách a mluví se tady česky,“ vypráví.

Vyučit se nesměla

Po válce nemohly děti německé národnosti chodit školy. Tatínek ji posílal alespoň na hodiny češtiny. V roce 1946 pak nastoupila do české školy v Žacléři, protože jednotřídka v Černé Vodě zanikla. „Udělali celou třídu německých kluků a holek. Dostal nás pan učitel Karel Skokan, který právě dostudoval a neuměl ani slovo německy,“ popisuje s úsměvem. Pan učitel se snažil, překládal neznámá slova za pomoci slovníku, ale dorozumívání s žáky nebylo snadné. „Třeba nám řekl, že je svačina. Copak my jsme věděli, co je svačina? Až když si vytáhl chleba, pochopili jsme, že je ‚Pause‘,“ přibližuje obtížnou domluvu. Jednou ji poslal za paní učitelkou, aby mu od ní přinesla budík. Celou cestu si neznámé slovo opakovala. Když pak držela v ruce „Wecker“, už si nové slovo pamatovala. Do školy chodila rok a potom ještě další dva roky do školy na druhém konci Žacléře. Přála si vyučit se kadeřnicí. V té době ale ještě nedostala české občanství, tak to nešlo.

V roce 1949 nastoupila do tkalcovny Lenka v Bernarticích, kde pracovala do roku 1955. Mnoho jejích kolegyň bylo německé národnosti a mluvily spolu německy, což se někdy českým zaměstnancům nelíbilo. Na zábavě se seznámila s Maxmiliánem Taubem, za kterého se v roce 1955 provdala. Měli hodně příbuzných, tak pro ně na Burg přijel autobus. Manžel byl elektrikářem v podniku Texlen v Žacléři, kde začala už jako těhotná pracovat i pamětnice. Dostali v Žacléři byt a v roce 1956 se jim narodil syn Karl Heinz. Protože původně plánovali odchod do Německa, mluvili na něho jen německy. „Pak musel jít do školky, aby se naučil česky. Pořád tam brečel,“ vzpomíná.

Používání německého jazyka v obchodech nebo na ulici nebylo v Žacléři ani v době socialistického Československa neobvyklé. Pamětnice i další místní Němci se stali členy Kulturního sdružení občanů německé národnosti založeného v roce 1969, jehož myšlenkou bylo uchování tradic a jazyka německé menšiny. V Žacléři existoval recitační kroužek, hrála se divadelní představení v němčině. 

Annelies Taubová často jezdila na autobusové výlety organizované šachtou nebo podnikem Texlen, navštěvovali většinou hrady a zámky. S manželem hodně cestovali na motocyklu. Vypravili se třeba i do slovenských Tater. Po roce 1989 se začala scházet se svými spolužáky ze školy, z nichž velká část žila v Německu. Poslední školní sraz měli v roce 2012. Účastnila se také setkání sudetských Němců ve Würzburgu a navštívila spoustu známých a dávných sousedů nejen v Německu, ale i v Rakousku nebo Štrasburku ve Francii. „Mohla bych vyprávět. Byla jsem tam tenkrát šest neděl,“ vzpomíná. Němečtí přátelé se většinou měli v novém domově dobře, rádi ale vzpomínali na rodný kraj a mnoho z nich se přijelo do Žacléře a okolí podívat. Kontakty s nimi i s německými kamarádkami z dětství udržovala pamětnice i v době natáčení roku 2025, kdy stále žila v Žacléři.