Alice Šimůnková

„Jako pro mě – prostředí bylo úplně něco novýho. A já tadyhle, já jsem toho pána jmenovala, jmenoval se Pat. Takže on byl, oni neměli děti. A on byl hrozně takovej přátelskej. Já jsem třeba tam i pracovala. Ale to bylo, myslím, u té paní. Ona dělala nějaký kanceláře, já jsem jim tam s něčím pomáhala. Takže ta atmosféra tam byla velice přátelská. Pak jsem se ještě seznámila, to je zajímavý, ten byl ze Severního Irska, z Belfastu. Ale taky asi přes toho Pata. Ten se jmenoval Derek Smith. A ten pak tady u nás byl na návštěvě. Ale já už jsem tam zas nemohla. To už bylo pak potom v roce 1969. Takže jako oni jsou katolíci. Takže oni jsou takový lidský a vstřícný a takhle.“

„Naše rodina, teď myslím teda bez toho otce už, tak žila první republikou. Tam prostě ideál byl Masaryk, Beneš. Měli jsme dokonce doma jejich obrázky. A teď jsem si vzpomněla, jestli teda se můžu ještě vrátit. Nevím přesně jak, jo, ale když jsem o tom přemýšlela, tak mně to vytanulo, že jsme přišli domů, to bylo asi teda, když toho tátu zavřeli. A oni to tam všecko prohlíželi. Vytahaný takhle knihy a to, nevím, co tam hledali. Takže... Tenhle ten pocit, no. A teď ale nevím, proč jsem to říkala. Jak jsem se k tomu dostala. Obrázky... že Masaryka nám strhli ze zdi. Takže... Takový zážitek, ale to jsem byla malá, že jo. To bylo rok 53. Tak mně nebylo ještě ani šest let. A ten 53. rok, ten byl hrozný. To jako... Měnová reforma. Umřel Stalin, umřel Gottwald. Teď jako asi nějakej zármutek veřejnej. A já jsem přišla domů, já jsem měla strach, že mi umřel děda. Takže to byla taková doba.“