Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alice Šimůnková (* 1947)

• narodila se 11. října 1947 v Kolíně

• její předkové byli živnostníci

• otec strávil tři měsíce ve vězení kvůli svým názorům na měnovou reformu

• pamětnice vystudovala průmyslovou školu a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• stala se učitelkou na kutnohorském gymnáziu

• po sametové revoluci se krátce zapojila do komunální politiky

• v roce 2024 žila v Kutné Hoře

Válku sice nezažila, ale strach z ní, který v lidech zůstával ještě mnoho let po jejím konci, si vybavuje úplně přesně. Alice Šimůnková se narodila více než dva roky po válce, v říjnu 1947. Její první vzpomínky přitom s celosvětovým konfliktem přímo souvisí. 

Studoval se mnou Jan Palach

„Byla to taková úzkost. Jak Kolín hodně bombardovali, tak v polích zůstaly miny. Pamatuji si, že jednoho chlapce to dokonce zabilo. Takže tenhle pocit strachu z války, i když jsem ji nezažila, tak se ve mně zrodil,” vysvětluje pamětnice. Válka nebyla jediná historická událost, která jí nepřímo zasáhla do života. Jejich rodinu ovlivnil i únorový komunistický převrat v roce 1948. Malé Alici bylo teprve pár měsíců, když se s převratem její rodina stala automaticky politicky nežádoucí. Její otec totiž pocházel z rodiny, která v Kolíně vlastnila malou tiskárnu. Komunisté jim podnik s několika zaměstnanci samozřejmě nenechali, a tak po znárodnění odešel vyučený typograf pracovat do kolínské chemičky Draslovka. A i když jako potomek živnostenské rodiny v době komunismu tušil, že by neměl nikomu věřit, krátce po uskutečnění měnové reformy se v práci prořekl. „Měl tam prohlásit, že Američané to takhle nenechají, abychom se dřeli jen na Sovětský svaz, že ta měnová reforma k tomu směřuje. A někdo to na něj řekl, takže ho soudil Lidový soud v Kolíně. Dostal za pobuřování tři měsíce nepodmíněně a musel si to odsedět,” popisuje Alice Šimůnková, jak málo stačilo v padesátých letech k tomu, aby se člověk dostal do vězení. Rodina přitom kromě živnostenského původu vzhlížela k první republice, i jméno Alice pamětnici vybrali po Alici Masarykové. „Ideál byl Masaryk a Beneš. Doma jsme dokonce měli jejich obrázky. Když u nás po uvěznění otce dělali prohlídku, tak nám je strhli ze zdi.”

Rodiče se po nějaké době rozvedli a malá Alice a její starší sestra zůstaly žít s matkou. Živnostenský původ svého otce ale v kádrových materiálech zapřít nemohly. Starší sestra měla kvůli tomu problémy se studiem. „Neměla šanci dostat se na školu, protože měla živnostenský původ a živnostníci neměli dobrý vztah k lidově demokratickému zřízení. Takže nastoupila do elektrárny v Kolíně jako dělnice. A po roce se už na střední školu dostala,” vysvětluje pamětnice, jak se v šedesátých letech měnil živnostenský původ na nějaký „akceptovatelnější”. Alice Šimůnková už takový problém s přihlašováním se na střední školu neměla. Studovat měla začít téměř v polovině šedesátých let, kdy se poměry ve společnosti i politice začaly pomalu uvolňovat. I tak ale musela ze svého rodného Kolína dojíždět do Kutné Hory. Na průmyslové škole odmaturovala v roce 1967, ale jelikož ji technika až tak nezajímala a odmalička měla blízko k historii, zkusila se přihlásit ke studiu dějepisu a češtiny na filozofické fakultě. Asi i díky uvolněnějšímu roku 1967 uspěla. Na filozofické fakultě byl jejím spolužákem krátce také Jan Palach. „Mám pocit, že tam byl jenom jeden semestr, studoval taky dějepis. Ale bylo nás tam hodně,” dělí se Alice Šimůnková o krátkou vzpomínku. Své studium i dnes vnímá jako velké štěstí – díky období, ve kterém na školu chodila, totiž zažila velké množství „starých” kantorů, kteří po srpnové okupaci museli v důsledku čistek svá místa opustit. 

Museli jsme psát posudky

Okupaci vojsk Varšavské smlouvy prožila Alice Šimůnková v Kolíně. „Právě jsem se učila na zkoušky, byl to šok. Tanky projížděly po hlavní silnici, jak jde na Kutnou Horu. Ale nebyli to Rusáci, byli to Poláci,” vybavuje si 21. srpen 1968. Utužování poměrů po invazi bylo postupné, ale směr byl jasně daný poměrně brzy. Když se v lednu 1969 na protest proti letargii spoluobčanů upálil student a bývalý spolužák pamětnice Jan Palach, všichni už tušili, že se období Pražského jara nevrátí. Poslední záchvěv svobody zažila pamětnice ještě v roce 1969, kdy strávila tři měsíce v Irsku. „Sestra se učila esperanto a měla kontakty v různých zemích. A v Irsku mi to vyjednala v jedné rodině. Byli to fantastičtí lidé, stýkali jsme se s nimi i pak, občas k nám někdo zajel,” vybavuje si neobvyklý výlet před tím, než v Československu nastala normalizace. Alice Šimůnková si utužení poměrů uvědomovala, ale do dění se spíše nezapojovala. „Věnovala jsem se studiu, protože pro mě byl zázrak, že jsem se na tu univerzitu dostala. Takže jsem makala, jak jsem mohla. Pohybovala jsem se mezi kolejí, fakultou, knihovnou a kdyžtak do Kolína,” vyjmenovává. 

Studium vysoké školy dokončila v roce 1972, krátce poté se vdala a nastoupila jako učitelka na gymnázium v Kutné Hoře. I když ji její práce naplňovala, některé věci, které musela ve škole splňovat, byly poplatné době. „Vždycky se dělal nábor, aby se někteří studenti přihlásili na vojenskou školu. Škola měla asi určitý počet lidí, který musela dodat,” vysvětluje Alice Šimůnková. Úkolem třídní učitelky tak bylo své studenty přesvědčit, že studium na vojenské škole je pro ně ideální. Jako třídní také musela psát posudky k přihláškám na vysokou školu. „Vždycky se uvádělo, jestli je dělnického původu, rolnického původu, nebo ostatní. To myslím trvalo až do devětaosmdesátého,” vzpomíná. Po roce 1989 se Alice Šimůnková zapojila do komunální politiky v Kutné Hoře. Jejím hlavním cílem bylo zařídit, aby gymnázium získalo novou budovu. V té staré totiž škola směla využívat jen jedno patro a to instituci přestávalo stačit. „Já jsem si studentů vždycky vážila a připadalo mi to pro ně nedůstojné. Takže jsem chtěla, aby se postavila nová škola, a je dobře, že se postavila,” shrnuje svou snahu. Své milované povolání opustila v roce 2007, kdy odešla do důchodu. V roce 2024 žila Alice Šimůnková v Kutné Hoře.