„No ale kdo je potom podle vás tajný spolupracovník? Přijal jste krycí jméno Mikeš, chodil na schůzky v konspiračním bytě, těch schůzek nebylo málo, vznikaly z nich zprávy. Když tohle nenaplňuje definici tajného spolupracovníka, kdo je tedy tajný spolupracovník?“
„Podle mě je spolupracovník ten, kdo se snaží druhým lidem ubližovat, škodit. Když dejme tomu slídí a čmuchá, co se kde děje, už aby to šel hlásit.“
„To jsem řekl přímo náčelníkovi StB, JUDr. Horký, tomu jsem to tehdy řekl. Řekl jsem: ‚A teď jedu do Benešova na kněžskou konferenci, kde to všem farářům řeknu.‘ A tam samozřejmě StB si tam pozvala okresního církevního tajemníka, když jsem tam přišel, tak tam byli jenom dva nebo kněží. A já byl napumpovaný, nazlobený, že tohle musím řešit. Řekl jsem tajemníkovi: ‚A už toho mám plný zuby. A dneska to tady všem kněžím řeknu, co se tady dělo.‘ A tajemník už byl připravený, protože tajemník nikdy na taková duchovní setkání nechodil, toho tyhle věci nezajímaly. Jeho zajímalo až to, kdo vedle koho sedí a co povídá, to byl jeho úkol. Ten tajemník mi říká: ‚A co že se vám stalo?‘ Já říkám: ‚Tři a půl roku mě otravují estébáci.‘ ‚No prosím vás, a proč jste mi to neřekl?‘ Já říkám: ‚Pane tajemníku, neříkejte mi, že jste o tom nevěděl, že já jsem otravovaný StB. A dneska to řeknu všem kněžím tady.‘ On mě vzal přátelsky za ramena a říká: ‚Pane faráři, já vás prosím, ve vašem vlastním zájmu tady dneska nic neříkejte. A já vám určitě pomůžu, abyste se jich zbavil.‘ Nakonec jsem nic neřekl, byla to ode mě taky trošku taková diplomacie.“
„Váš postoj k estébákům se změnil. Zpočátku jste byl vzdorovitý frajer, který říkal, když mě chcete vidět, tak si mě předvolejte písemně. Ale něco se stalo a najednou jste přistoupil na to, že budete chodit dobrovolně do nějakého konspiračního bytu? Co se změnilo?“
„Ne, ne, ne, tam se nezměnilo nic, můj postoj byl stále stejný. A oni byli vlastně hloupí, že si to mysleli. Jak bych s nimi mohl spolupracovat, když jsem spolupracoval úplně s opačným pólem, s tajnou církví.“
„Proč jste se s nimi tedy scházel?“
„To bylo klamání nepřítele.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že jsem na ně opravdu kašlal, a oni to taky věděli, však nakonec to v těch posledních stránkách mého svazku i napsali. Ale co jsem měl dělat, chtěl jsem to vydržet za každou cenu.“
„Třeba to, co ze začátku, držet si odstup. Byli i kněží, kteří trvali na svém, i za tu cenu, že přijdou o státní souhlas.“
„Ano, ale já jsem nechtěl přijít o státní souhlas.“
„Od podzimu 1984 do konce roku 1988 jste byl tajný spolupracovník StB s krycím jménem Mikeš. Proč jste na roli udavače přistoupil?“
„Musím říct jednu věc. Bylo mi vždycky protivné, když jsem se o někom dozvěděl, že je udavač a spolupracovník. Já jsem se k tomuhle nikdy nepropůjčil. To, že mě takhle vedli – oni si dělali v mé přítomnosti, co chtěli. Samozřejmě, že zkoušeli, jestli bych to podepsal, zkoušeli, co tomu říkám. To bylo takové tiché utrpení, které jsem nesl jako kříž.“
„Ale vy jste na to, že budete spolupracovník, na schůzce 18. října 1984 přistoupil?“
„Ten pan Velíšek byl takový dost vlezlý – vy budete teď naším spolupracovníkem. A chtěl to podepsat, na to jsem nepřistoupil, absolutně jsem to odmítl. Oni mě tak vedli, ale to byl jejich problém, můj ne.“
„Ve vašem svazku agenta se dočteme, že ‚vázání proběhlo v kanceláři StB ve Vlašimi‘ na obvodním oddělení VB. Legendu pro vstup do budovy – svědecká výpověď o dopravní nehodě – jste prý nemusel použít, protože jste nikoho nepotkal. Estébáci mluvili o ‚vzájemné výhodnosti‘ styku – konkrétně, nebudete znovu přeložen a nepřijdete o státní souhlas k výkonu náboženské funkce. Chtěli, abyste se ke styku písemně zavázal, to jste ale odmítl. Proč?“
„Já jsem považoval za zradu, abych takovýmto způsobem někde o někom něco povídal, vydával svědectví nebo informace. To se mi vyloženě protivilo. A dobře, když to takhle chtěli, tak jsem prostě zase rezolutně neprotestoval.“
„Byla to pro mě samozřejmě zkouška. Nic jsem jim nepodepsal, v žádném případě. Velíšek mi vždycky nosil ten závazek, ‚jen to tam podepište a datum tam napíšeme někdy jindy‘, poděkoval jsem se a neudělal jsem to. A stejně vidíte, stejně jsem trochu si v tom jel sám, že jsem tu plnou důvěru Pánu Bohu nedal. I když se nic nestalo, nikomu jsem neublížil, nikoho neprozradil.“
„Bylo to pro mě nepříjemné. Kancléř Oldřich Henych byl ten, který mi jednou řekl, když už jsem odcházel z Pardubic: ‚Jaroslave, od zítřka už nemůžeš sloužit mše pro veřejnost, jen za zavřenými dveřmi.‘ To znamenalo, že budu bez státního souhlasu. Já jsem se rozplakal. Byl to darebák, ale měl docela měkké srdce. Přišlo mu trapné, když před ním mladý kněz najednou brečel. Nakonec jsem byl bez státního souhlasu asi jen měsíc. Odebrali mi ho, ale hned mi ho zase vrátili. To bylo takové týrání.“
„Chodil jsem za hospodyní, říkali jsme jí slečna z fary, bylo jí už přes sedmdesát. Pomáhal jsem jí, bylo to pro mě dost důležité a pro ni taky. Zvala kněze z okolních farností, jednou za půl roku, na pouť nebo posvícení. Připravila nějaké jídlo, nařídila mi, abych já to udělal, přesně mi radila, jak to mám dělat, protože já bych to neuměl. Takovým způsobem jsem přišel k církevnímu světu. Ti faráři když se sešli, když jsem je slyšel mluvit, já je hrozně rád poslouchal, protože oni měli spoustu krásného moudra. V životě jsem neslyšel takové věci, jaké jsem slyšel na faře, když faráři vyprávěli. Tam jsem taky viděl, jak je důležité, aby se člověk nenechal nikdy od nikoho chytit k nějaké spolupráci nebo k něčemu špatnému.“
Jáchym Jaroslav Šimek (Jáchym je řeholní jméno) se narodil 3. června 1952, dětství prožil v Nížkově u Havlíčkova Brodu. Pamětníkův otec Josef Šimek pocházel z chudých poměrů, ale podařilo se mu vybudovat hospodářství; když mu ho komunisti vzali, zhroutil se, později zapálil vlastní dům a kravín. Matka Věra (za svobodna Růžičková) byla dcerou velkostatkáře a rychtáře, děda Jan Růžička skončil po komunistickém puči v jednom z lágrů u Jáchymova. Pár metrů od domu, kde pamětník v dětství žil, byl kostel, považoval ho za druhý domov, odmalička si stavěl oltáře a kázal. Vystudoval všeobecně vzdělávací školu ve Žďáru nad Sázavou a v roce 1968 nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích. V letech 1972 až 1974 byl na vojně, kvůli zdravotnímu stavu dostal na starost saunu a bar pro důstojníky. V červenci 1977 byl v katedrále svatého Víta na Pražském hradě vysvěcen na kněze kardinálem Františkem Tomáškem. Kněžskou kariéru začal v Křížové u Havlíčkova Brodu, kaplana pak před revolucí dělal následně v Náchodě, Ostružně na Jičínsku, Pardubicích a nakonec byl od roku 1983 do roku 1990 farářem v Keblově. V roce 1979 se o něj začala zajímat StB, kvůli kontaktům na aktivní skupinu věřící mládeže v Náchodě. StB vadilo, že káže moderně, shromažďuje kolem sebe mládež a vůbec se pro víru snaží získat co nejvíc lidí. V roce 1984 se stal tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Mikeš a byl jím do roku 1988, s estébáky se sešel víc než šedesátkrát, i v konspiračním bytě ve Vlašimi, z jeho povídání vzniklo 23 zpráv. Po roce 1990 byl farářem v Pardubicích a pak v Havlíčkově Brodě. Po revoluci začal podnikat, v rodném Nížkově vyráběl „farářovy ponožky“. Začátkem 90. let vstoupil do řádu premonstrátů, odjel na dva roky do Říma, kde studoval teologii a spirituální teologii. Od roku 2003 do roku 2008 měl jako kněz na starost české emigranty v Austrálii. Od roku 2013 do roku 2022 byl opatem Želivského kláštera, dnes je emeritní opat.
