Marie Maixnerová

* 1922

  • „Ráno jsme šly na mši a já už jsem viděla, za každým sloupem stál jeden a nakukovali. Pak přišel pan farář, co tam zastupoval, a říkal: ,Někdo vás tu hledá, pojďte dolů.´ Tam byl takovej nějakej, no... jak oni byli, a říká: ,Mám vám doručit od Štěpánka tady něco.´ A otevřel jako pouzdro cigaretové a tam byl srolovaný papírek jako do cigarety a nabízel mně ho, že mně to posílá pan děkan Štěpánek. Jsem říkala: ,Pan děkan Štěpánek mně nemá co posílat!´ A zrovna tam šla přes paní Štěpánková, jeho maminka. Říkám: ,Tady je jeho maminka, tak on by psal mamince a né mně. Tak to dejte mamince.´ Ne, to už ho nebavilo. Obrátil se a nic jí nedal. A když odešel, tak zas ten pan farář říkal: ,Víte co, zavoláme policajty.´ Protože to bylo jako čistě hrané. Tak jsme zavolali místního policajta a říkali jsme mu, že tam je zrovna... byl někdo, kdo jakoby přenášel tu zprávu z vězení. On teda velkej protokol dělal, a jak to psal, tak se dveře otevřely, ten člověk přišel znova dovnitř a mávl na něj a vyvolal ho, aby se nenamáhal a nepsal to. Pak mě odvezli do Hradce a byla jsem u výslechu. Já myslela, že už mě nepustěj, tak jsem tam byla asi tři dni a pak mě přece jenom pustili.“

  • „Jsem měla nález na plicích už v tej Ruzyni. Jsem byla pak asi za nějakej měsíc, to i s tou bábinkou, ta babička měla slabý srdce a já zase jako tuberák jsem byla poslaná s tou babičkou do nemocnice. A to byla nemocnice v té budově, poslední patro nahoře. A tam jsme měly výhodu. Protože normálně dole, co jsme byly, tam na spaní byl jen slamník opřený přes den o zeď a v noci se svalil na podlahu a na tom jsme spaly. Potom, když už jsem byla nemocná, tak jsem se dostala na pokoj. To byl pěkný docela, že tam byly postele, takové železné, jak bývali nemocniční trubkové. Ještě dlouho bývali myslím v nemocnicích. Tak takovou postel jsem tam měla. A bylo tam dokonce i umyvadlo v koutě, takhle v rohu, že tom nebyl jen ten XY záchod a umyvadlo v jednom. Ten francouzský, jak říkali. Tak to bylo v té Ruzyni. Do konce pak ty Pardubice. V Pardubicích, tam jsme měli sice ledovou vodu na mytí a na veškerý koupání. Ale byly jsme pohromadě a nic nám tak nevadilo. Otužovalo nás to.“

  • „Byla to neděle, jsem měla službu na dětským a do telefonu paní doktorka říkala: ,Máte přijít k sekretářce.´ Tak to jsem si nemyslela zrovna, že teďka zrovna půjdu. Tak jsem vzala jedno dítko na rentgen a šla jsem. Nechala jsem ho na rentgenu a šla jsme k sekretářce. Tam seděli dva a ty se zvedli. Jsem říkala: ,Mám jít s vámi, že?´ Oni, že jo. No, tak jsme přišli před nemocnici. Já jsme říkala: ,Ještě snad aspoň bych to měla říct na oddělení, aby šel někdo sloužit místo mě.´ A pak před nemocnicí už stálo auto a už jsme jeli. Já jsem si pořád říkala: ,Kam jedem? To není do Hradce!´ Já jsme si myslela, že budeme jako oni v Hradci, že jsme jedna parta, že budou vyšetřovat nás v Hradci. Ale oni jeli směrem tam na Košíře a tam nahoru. Jsem si říkala: ,Kam mě vezou?´ Mezitím už jsme zjistili taky, že sestru Helenu, ta je taky tady, no, sestru Helenu ještě, že taky jede, a jeli jsme do Ruzyně. Nechali pomalu půldne čekat samotnýho v místnosti a tak dále a pak celou noc vyslýchal. Celou noc se ptal, já nevím na co všechno možný. A dělal protokoly. Ještě sestra Alena taky z Prahy. Ta byla třetí. Jsme my tři šly a pak dodatečně v květnu ještě Pavla. Tak nás vyslýchali, vyslýchali a pak nás zavřeli. Nejdřív jsme byly v Ruzyni. Ve vazbě jsem byla devět měsíců. Dostala jsem patnáct jenom. Při soudu jsem nechtěla obhájce. Že budu moct si to sama... Sestra Helena měla nějakýho strýčka advokátem, že by nás obhajoval. Jenomže stejně ti obhájci nic nemohli!“

  • „Když mě soudili, vím jenom, že se mě ptali, co já jsem jim říkala. Co mně kladli za vinu. Že jsem byla člen nějakýho protistátního sdružení a takovýhle řeči. A já jsem říkala: ,Když se pomodlím otčenáš, přijď království tvé... tak to je taky protistátní činnost, jo?´ A oni, že jo! Tak patnáct měsíců jsem dostala za to. Protože jsem, no, já nevím. Že jsem byla představená támhle a že jsem opisovala a rozmnožovala Modlitbu o sílu. Protože jsme si tyhle různý duchovní věci mezi sebou, když někdo něco dobrýho nebo hezkýho našel, tak to rozepsal a pak dal těm druhým. Vůbec mně, aby mě potejrali, tak ve vězení mně vůbec nedávali dopisy. Na začátku nám řekli v Ruzyni... Oni tenkrát do Vánoc prej ještě fyzický tresty byly. A to jsme přikládaly taky Panně Marii, že nám pomohla, že už, když my jsme přišly... Předtím byly, co vypravovaly ty děvčata, jak byly tejraný strašlivě, to hrůza. Ale my už jsme fyzicky trestaný nebyly. Ale ačkoliv jsme mohly každý týden psát domů, nebo každý měsíc psát domů, tak maminka mně mohla psát už jen jednou za měsíc. A oni mně od toho zavření až do toho soudu, v srpnu nebo v září to bylo, nedali ani ň od ní. Vůbec jako by nežili. Jako by tak nervově člověka chtěli ničit, že jsem neměla žádnou zprávu o domově. Akorát k svátku jsem dostala pak rolátku, kde maminka už píše: ,Nevím už, jak ti to mám napsat.´ Už psala jen korespondenční lístky. ,Jsme zdraví, nic se nám neděje. Nevím, jak ti to už mám napsat, že ti to nedávaj.´“

  • „No, a potom v Pardubicích to bylo takový normální. Dostala jsem se k šití, tak jsem šila na dílně. V neděli se mělo pracovat, tak obyčejně jsem skoro nešila, jenom jsem tak spíš ty tašky, aby jsme měly v čem nosit... My jsme neměly nic na nic. Protože, víte, ani tašku jste neměla, vůbec nic jste neměla. Tak když jsme si k něčemu takovýmu pomohly, abychom alespoň tu tašku mohly. A v té si odnést těch pár svých hábků, který jsme časem získaly. Tak v Pardubicích pak to bylo na té šijárně. Když jsme splnily normu, tak to bylo jakž takž dobrý. Když jsme ji nesplnily, protože třeba šít vězeňský čepice... Jak živa jsem to neviděla, i když na stroji jsem od maminky šít uměla, ale nesplnila jsem ji, samozřejmě. A tak, co se nesplnilo, to byly manka. Nedostaly se pak teda ty návštěvy, třeba tu návštěvu jsem celý Pardubice taky neměla, však Marie taky ne (odkazuje se na sestru sedící vedle). Poslední den ještě jsem byla vyhubovaná od toho velitele, že jsem se tam smála. Já už jsem se smála, že jsem věděla, že jdu zejtra domů, a on to vzal, jako já nevím, že se směju jemu, a tak mě tam trochu sepsul. A pak jsem šla domů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Rokoli u Nového Města nad Metují, 12.08.2008

    (audio)
    délka: 01:04:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se pomodlím Otčenáš a je tam Přijď království tvé, tak je to protistátní činnost?

M. Maixnerová - stará fotografie
M. Maixnerová - stará fotografie
zdroj: archov pamětníka

Marie Maixnerová se narodila v roce 1922 ve Verměřovicích (okres Ústí nad Orlicí). V mládí pracovala v Baťových závodech ve Zlíně. V dospívání se po setkání se Schönstattským hnutím rozhodla, že vstoupí do řádu Mariiných sester a odjela do Švýcarska. V roce 1948 se ze zahraničí vrátila a spolu se sestrami začala v Československu Schönstattské hnutí rozšiřovat. Poprvé byla zatčena v roce 1953, ale po třech dnech ji propustili. Podruhé ji zatkli 2. dubna 1957 v Praze. Devět měsíců byla ve vazbě v Ruzyni. Odsouzena byla na patnáct měsíců a výkon trestu si odseděla ve věznici v Pardubicích. Po propuštění nemohla sehnat místo. Nakonec pracovala v Letohradě ve výrobně olomouckých tvarůžků. V tomto zaměstnání zůstala až do důchodu. Po roce 1989 vybudovala spolu se sestrami kapličku a provinční dům Mariiných sester v Rokoli u Nového Města nad Metují.