„Večer jsme hlídkovali, snažili jsme se trochu převzít povinnosti milice, dohlíželi jsme na dodržování pořádku. Stáli jsme u brány, hlídali jsme, aby nikdo nevstupoval se zbraněmi nebo obušky do samotného Svatomichalského [chrámu]. Když přicházelo hodně lidí, nával, snažil jsem se je někam poslat, říct jim, kam přesně mají jít, nebo prostě někoho vzít k sobě, aby se mohli umýt, najíst a vyspat se v relativním klidu. Tohle, a také věci denní potřeby – přinést a postavit stan – no, všelijak tak různě. Promluvit s mnichy, zeptat se jich, co se děje. Tehdy, vlastně… je nějak zvláštní, že když jsem tam byl, u chrámu svatého Michala, vůbec jsem nevěděl, co se kolem děje. Pamatuji si, že ke mně přišel kamarád; my – no, on mě uviděl, stál jsem u brány – nějak jsme se objali, popovídali si s Lysým. A ještě řekl, že ‚my jdeme dolů, jdeme tam, na samotný Majdan.‘ A pak mi za tři hodiny zavolal Mychajlo a řekl, že Bohdana Solčanyka zabili a že teď vezou jeho tělo do Lvova. Něco takového tam bylo. Ještě si pamatuji, že jsem prostě nějak naprosto chladně a bezmyšlenkovitě odpověděl: ‚No ano, ano, to se tu stává, trochu tu střílejí.‘ Pak jsem si vyčítal, že se ve mně v tu chvíli neprojevily absolutně žádné emoce, protože všechno bylo v mlze. Všechno bylo jako bych..., nevěděl jsem, co se děje, nevěděl jsem, kde jsem, co jsem, co je kolem. Byly jen nějaké momenty. Nebo, vzpomněl jsem si, byla jedna epizoda, která mě velmi dojala a která ukázala, že Ukrajina má budoucnost, že Ukrajina má naději. Stál jsem u brány Svatomichalského, díval se, kdo kam vstupuje, prostě taková běžná rutina. A všiml jsem si, že tam přišla dvojice, starší manželé, muž se svou ženou. A manželka ho tak šťouchá loktem do břicha a říká mu: ‚No tak, vyndej občanku.‘ Oba vytáhli občanky, přistoupili ke mně, otevřeli je a říkají: ‚Podívejte se, my jsme sem přijeli…‘ – už si nepamatuji, odkud přesně. Přijeli, ukazují mi, ruce se jim třesou, říkají: ‚ Jsme tady…‘ Přišli ke mně a říkají: ‚Přijeli jsme sem, ale nevíme, co máme dělat.‘ Jsou to věkem důchodci, starší lidé, ne z Kyjeva, ne z Kyjevské [oblasti], a říkají: ‚Jsme tu, nevíme, co dělat, ale víme, že nemůžeme sedět doma, že teď nejde prostě sedět a sledovat to všechno v televizi. Víme, že musíme být tady.‘ A to mi ukázalo, že ještě není všechno ztraceno. Že existuje nějaký ukrajinský duch, který ti říká, že nemůžeš, nesmíš sedět doma. Když se děje nějaká nespravedlnost, když se děje neštěstí, znamená to, že je třeba vstát a něco dělat.“