Emil Fiala

„Konkrétně můj otec říkal, že se dvakrát zázračně zachránil. U dělostřelců, kde působil, zpočátku dělalo obsluhu děla osm lidí, to byla velká děla. Pak už jich bylo šest a později se jejich počet ještě více uskromnil. A že se mu dvakrát chtělo na záchod. Odskočil si o kus dál a v tu dobu na dělo přišel plný zásah a všichni tam byli mrtví. To se mu stalo dvakrát, jaká je to náhoda. To je osud, říká se to tak, ne? Že se nakonec vrátil zpět…“

„Přijeli jsme domů a hrůza. Vše bylo vybombardované. Kolem nás v Hošticích bylo takto postižených pět domů. Fiala, Škrobánek, Fiala, Novák, na druhé straně Fichna, pět nebo šest domů. To vše proto, že Sověti tenkrát stříleli kaťušemi a jeden dům po druhém pak byly vyhořelé. My jsme u toho nebyli, protože jsme se ukrývali na horách, ve Velké Štáhli. Zůstalo jen obvodové zdivo, vše ostatní shořelo. Přijeli jsme a všude byl nepořádek. Byla to hrůza. Konec války byl hrozný. Když jsme přijeli do Opavy, bylo město tak zničené. To se vlastně všeobecně ví. Všechno vypálené.“