Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Fiala (* 1935)

• narodil se 12. března 1935 v Malých Hošticích jako nejstarší z osmi dětí

• v dětství navštěvoval německou obecní školu v Malých Hošticích

• otec František Fiala bojoval ve druhé světové válce za wehrmacht

• rodina kvůli válce na čas uprchla do Velké Štáhle k německé rodině

• po návratu do Malých Hoštic našli svůj dům zničený válkou a museli postavit nový

• v roce 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• vyučil se obráběčem kovů a v roce 1952 nastoupil do strojírenského podniku Ostroj v Opavě

• vojenskou službu absolvoval v letech 1955–1957 jako řidič u velitelské čety

• po vojně pracoval na roční brigádě v uhelném dole Jan Šverma v Ostravě

• během natáčení v roce 2025 žil v Neplachovicích

Pamětníkův otec František Fiala se cítil být Čechem, a přesto musel narukovat k německé armádě. Děsivé zážitky z fronty svému synovi Emilovi přímo nevyprávěl, ten je poslouchal schovaný za rohem, zatímco se o vojně, jak válce místní říkali, otec bavil se svými kamarády. Měli štěstí, že nepředstavitelné hrůzy přežili, neboť v obcích na Hlučínsku se návratu otců a synů některé rodiny nikdy nedočkaly.

Nejvýstižněji o konci druhé světové války pojednává stať v knize přímého účastníka konce bojů na Hlučínsku Viléma Plačka Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742–1960: „Tak skončila na Hlučínsku doba nacistické okupace, završená válečným ohňostrojem. Za celou dobu války narukovalo z Hlučínska k německé armádě na 12 000 mužů. Na 5 000 se vrátilo zraněných či zmrzačených, na 3 000 se nevrátilo vůbec.“

Emil Fiala se narodil 12. března 1935 v Malých Hošticích v tehdejší okrajové části Hlučínska. Matka Aloisie Fialová, rozená Montagová, pocházela z čistě německé obce Velká Štáhle u Rýmařova. Rod Montagů zde sídlil podle pamětníka dobrých 200 až 300 let.

Po svatbě se Fialovi přestěhovali do otcova rodiště v Malých Hošticích a vychovali osm dětí, z nichž nejstarším byl právě syn Emil. Otec František Fiala pracoval jako kolář a ve volném čase hrával v místní kapele. K hudbě vedl i Emila, ten se ovšem časem přeorientoval z hudby na sport.

Ne každý Němec byl fašista

Malé Hoštice, které spadaly pod hlučínský region, byly v říjnu 1938 přičleněny k Německu na základě skutečnosti, že byla v této oblasti nadpoloviční většina občanů německé národnosti.

„Do čtvrté třídy jsem chodil do německé obecní školy v Malých Hošticích,“ začíná své vyprávění Emil Fiala. „Ze strany Němců jsem necítil žádný útlak, byli jsme prostě součástí Německa. Ne každý Němec byl fašista, někteří Němci Čechům pomáhali. Ale byli i fanatičtí Němci. Například naše učitelka vyzdvihovala a fandila organizaci Hitlerjugend.“

Své jméno dostal Emil Fiala po matčině otci. Emil Montag patřil ve Velké Štáhli k větším sedlákům. „Měl dva lesy, 25 hektarů polí, dva páry koní a 10 krav. Na polích pěstoval len, z kterého vyráběl olej. Dodnes si pamatuji, jak jsme si jej dávali na chleba. Mluvil jen německy, ale já německy uměl dobře,“ vypráví. „Často mě brával s sebou povozem do Rýmařova. Také jsme jeli do Malé Morávky, poté na Barborku a pěšky až na starou rozhlednu na Pradědu.“

Idylický pohled na svět malému chlapci zkalilo otcovo narukování do války. „Dodnes svým dětem vykládám, že nejhorší na světě je válka a doplatí na ni zejména ti nejnižší,“ sděluje na úvod vyprávění o otcově službě v německé armádě.

Bylo by na tomto místě vhodné vysvětlit osud a zejména postavení Hlučíňanů v německé říši a odpovědět tak na otázku, jak se česky hovořící Moravci přičlenili k Německu. Opět si dovolím použít volnou citaci z knihy Viléma Plačka zmíněné v úvodu tohoto příběhu.

Obyvatelé Hlučínska, které bylo v roce 1920 připojeno k Československu, se dlouhodobě kulturně i jazykově hlásili spíše k Německu, ačkoli sami sebe označovali za Moravce. Přijetí do nové republiky proto provázelo napětí a nejistota. Hospodářská krize ve 30. letech navíc prohloubila nespokojenost – region sužovala nezaměstnanost a mnozí vnímali Německo jako zemi, která jim nabízí práci a stabilitu.

Tato atmosféra přispěla k úspěchu Henleinovy Sudetoněmecké strany, která zde v roce 1935 získala většinu hlasů. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 bylo Hlučínsko začleněno do nacistického Německa. V lednu 1939 začaly odvody místních mužů do wehrmachtu a mnozí z nich se už v září téhož roku účastnili útoku na Polsko.

Otec narukoval už v roce 1939

„Otec spolu s ostatními muži dostal povolávací rozkaz na frontu už v roce 1939. Bojoval za Německo, ale stále se cítil být Čechem. Za dobu, co byl v armádě, přišel několikrát domů na dovolenku. Pamatuji si, že jsem mu jednou běžel naproti přes hoštické louky,“ vzpomíná.

František Fiala se dostal blíž k rodině i neplánovaně, a to přibližně v roce 1943, kdy byl v Rusku raněn střepinou granátu. „Asi 14 dní byl v Kravařích ve vojenském lazaretu. Poté se musel vrátit zpět na frontu,“ uvádí jeho syn a pokračuje, „už jen z dalších vyprávění, které si mezi sebou sděloval otec se svými kamarády po válce, vím, že působil u protiletadlových děl. Zpočátku děla obsluhovala osmičlenná osádka, později jich bylo výrazně méně. Jednou se zachránil jen tím, že si musel odskočit do křoví vykonat potřebu. Ozval se výbuch, a když se vrátil zpět, byli všichni mrtví.“

Bomby bohužel padaly i v jeho domovině. Pamětník si vybavuje pád dvou leteckých bomb na Velké louky u Malých Hoštic, které po sobě zanechaly obrovské krátery. Při tomto incidentu nebyl, dle jeho slov, nikdo zraněn. 

Jinou vzpomínku si spojuje s invazí amerických letadel mířících k Ostravě. „Na obloze byly stovky letadel a šíleně hučela,“ sděluje. Přelety letadel doprovázelo houkání sirén. „Znamenalo to, že se musíme jít ukrýt. Ale často jsme to neřešili. Dokud nebylo riziko blízko, neschovávali jsme se.“ Blízko v tomto případě už byla frontová linie, která o sobě dávala vědět četnými výbuchy přicházejícími od Ratiboře. V té době měli Fialovi už pět dětí. 

Útěk před boji a otcův návrat

„Děda Montag pro nás poslal strýce Nathera. Naložil nás na vůz s nejpotřebnějšími věcmi a odjeli jsme do Velké Štáhle,“ líčí počátek konce druhé světové války přímý pamětník Emil Fiala. „Byli jsme tam asi 14 dní. V noci mě někdo budí a on to byl táta. Ještě s jedním vojákem zběhli od svého pluku. Oblékli se do civilních šatů a své vojenské uniformy spálili. Německý voják pokračoval dál. Stejně jako další vojáci věděli, že je boj předem ztracený, ale nemohli s tím nic dělat, proto se rozhodli utéct. (…) Druhý den za otcem přišla německá policie, co tam dělá, a otec se vymluvil, že pracoval ve Vítkovických železárnách. Nakonec jej pustili a odjeli pryč, protože se blížili Sověti.“

Za krátký čas do dáli, odkud se ozývaly detonace, ukazoval prstem František Fiala svému nejstaršímu synovi na „Ivana“. „Otec ovládal ruštinu, a když dorazili dva důstojníci na koni, řekl dědovi, že nemá mluvit, protože mluvil jen německy. Sověti se zajímali hlavně o vodku a ženy,“ vzpomíná.

Znalost ruského jazyka Františku Fialovi přinesla další krušné chvíle. Sovětští vojáci si jej vzali s sebou na další tažení coby tlumočníka. Jeho hlavním úkolem bylo hnát před armádou ukořistěný dobytek. „Dědovi vzali krávy a koně, nesměl odporovat. Hrozilo, že by ho zastřelili,“ doplňuje své vyprávění Emil Fiala. „Po asi čtyřech dnech táta uprosil opilého velitele, aby ho pustil zpět domů. Ten jen mávl rukou, že může odejít.“ 

Zpět z Velké Štáhle do Malých Hoštic se rodina vracela pohromadě. Smutný pohled na Opavu ležící v troskách zůstává v pamětníkovi dodnes. „Působilo to na nás hrozně. Kromě těl vojáků ležely po okolí i mrtvá zvířata,“ líčí své vzpomínky. „V Opavě otec zastavil s povozem u vojenské komandatury, kde jsme dostali osvědčení, že se můžeme vrátit zpět do Hoštic.

Rodný dům byl v troskách

O co milejší byl pocit návratu zpět domů, o to horší se jim naskytl pohled na válkou zničený dům. „Náš domek a asi pět kolem něj bylo úplně zničených. Domy vyhořely a zůstaly jen obvodové zdi,“ líčí návrat z Velké Štáhle. „Přestěhovali jsme se k otcově sestře Rozálii a hned začali se stavbou nového domu. Jako první se opravila kolářská dílna, aby mohl otec pracovat. Také si zařídil povoznictví a začal opět hospodařit. Vše ale trvalo. Po válce jsme poznali, co je to hlad a bída.“

Zničená vojenská technika rozesetá po okolí byla pro malé kluky velkým lákadlem. „Kolem Hoštic bylo asi 12 až 14 zničených tanků T-34 a dvě německá obrněná vozidla. O dva roky starší spolužák Jaroslav Pšola na Hoštických loukách rozebíral protiletecké patrony, ty explodovaly a usmrtily jej,“ vzpomíná na tragický osud zvědavého kamaráda.

V této době plné nebezpečných nástrah, ale také radosti z konce válečného utrpení potkala Fialovy další těžká zkušenost. Museli se rozloučit s rodinou z Velké Štáhle. „Nejmladší syn dědy Montaga Emil během války zahynul na frontě. Všichni ostatní členové rodiny včetně sourozenců a dětí se museli vystěhovat, tedy kromě matky. Některé jsem už nikdy neviděl, protože nám bylo dovoleno vycestovat do Německa až po roce 1989,“ zoufá si pamětník.

Na druhý stupeň základní školy nastoupil Emil Fiala do školy ve Velkých Hošticích. Kromě jiných výletů byl v roce 1948 s dalšími asi 30 žáky vybrán na slet do Prahy. Velmi rád na tuto událost vzpomíná: „Byl jsem na posledním Všesokolském sletu na Strahově. Ubytovaní jsme byli v gymnáziu na Malé Straně. Pamatuji, jak jsme stáli na značkách a prezident Beneš jezdil po stadióně v limuzíně a z auta nás všechny zdravil.“

Po vyučení v roce 1952 nastoupil v opavském strojírenském podniku Ostroj na pozici obráběče kovů a díky Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarmu) stihl získat řidičský průkaz třetí třídy na veškeré velké vozy ještě před vojnou. Politické ambice ale dle svých slov nikdy neměl a do omrzení opakoval, že k vstupu do komunistické strany ještě není dost zralý. 

Pochodovali za zpěvu budovatelských písní

„Na vojnu jsem narukoval v roce 1955 do Mikulova. Na uvítací ceduli ve vjezdu do kasáren bylo z jedné strany napsáno Vítáme vás a z druhé Už vás tu máme. První rok jsem sloužil „za Čepičky“. Pochodovali jsme za zpěvu budovatelských písní v botách podbitých cvoky. Museli jsme zpívat hodně nahlas. Dodnes přemýšlím, jak to asi působilo na děti a manželky důstojníků, kteří tam žili,“ vzpomíná.

Po absolvování vojenské autoškoly v Brně nastoupil jako řidič u velitelské čety. Při vojenském cvičení na Libavé zažil i krušné chvilky. „V roce 1956 během nepokojů v Maďarsku jsme byli asi dva týdny v Libavé nachystaní v plné polní a s ostrými náboji. Pokud by přišel rozkaz, museli bychom jet. Naštěstí nakonec žádný rozkaz nepřišel, ale strach jsem měl. Ještě víc jsem si tuto situaci uvědomil v roce 1968, kdy jsem se jel podívat na náměstí v Opavě. Stály tam polské tanky a všude byli vojáci. Lidé měnili cedule a čísla. Stejně tak jsem mohl i já vpadnout do cizí země v roce 1956,“ říká.

Po vojenské službě pracoval opět v opavském Ostroji. Jak už složení názvu Ostravských strojíren napovídá, výroba se v tomto podniku specializovala na důlní průmysl. Vyzkoušel si i práci pod povrchem. 

„Provoz už byl zaveden jako třísměnný. Abychom se mohli s kamarády vídat, chtěli jsme z Ostroje odejít a najít si jinou práci na jednu směnu. To nám ale vedení podniku nedovolilo, protože to bylo preferované povolání. Tak jsme se přihlásili na roční brigádu v dolech,“ vzpomíná. Po vyplacení odměny, která tehdy činila 500 korun, nastoupil se svými dvěma kamarády na důl Jan Šverma v Ostravě. „Dělali jsme ‚ve štrece‘ to znamená, že jsme razili důlní chodby. Naším úkolem bylo odstřelený kámen za jednu směnu vytěžit neboli ‚odfedrovat‘. To byla nejnamáhavější práce. Po roce této dřiny jsem nastoupil do podniku Údržba a správa silnic,“ dodává na konec svého příběhu, ve kterém došel k chtěnému cíli. Na této pozici vydržel až do odchodu do důchodu v roce 1995.

Emil Fiala uzavřel své vyprávění poselstvím, aby nebyly žádné války, protože je to nejhorší věc na světě. „Pro život je důležité, aby byl člověk zdravý a poctivě pracoval,“ sděluje pamětník, který v době natáčení v roce 2025 žil v rodinném domě v Neplachovicích.