Marie Bílková

„Můj hluboký zážitek je, když už bylo po válce, po revoluci, tak přes Zlíchov vedli zajaté Němce, ale to nebyli dospělí lidé, to byly děti. Na mou duši to byli tak třináctiletí, čtrnáctiletí i menší vojáci s rukama nahoru, bylo jich snad třicet. Šli přes Zlíchov a brečeli. A byli to Němci. A naši hrdinové… Já nechci říct jeho jméno, tak ten najednou vyskočil a tomu jednomu asi desetiletému klukovi dal pěstí. Ten obrázek je taky ve mně vžitý, to je, až je mi z toho na nic, když si na to vzpomenu. To není hrdinství, to je naopak ošklivá věc, a to se děly ošklivé věci. A to se děly ošklivé věci potom, když bylo po válce.“

„Oni se nějak chtěli pokusit o útěk odtamtud. Ti američtí zajatci, to byli nějací američtí parašutisté. A táta tím, že nebyl těžký zajatec, tak měl boty. Oni neměli už boty. Jako dítě jsem to slyšela, vyprávěl to táta. A ten americký vězeň požádal o ty tátovy boty, protože tam byly ostnaté dráty. A táta mu ty boty dal. A ten útěk se jim nějak... to bylo už ke konci války... a ten útěk se jim podařil. Protože já si pamatuji, a to jsem viděla, že po revoluci k nám přišel někdo v americké uniformě. A vím, že ten útěk se jim podařil. A zvali naši rodinu, abychom jeli na Západ, že se tam o nás za tohleto, za ty boty, postarají. A vím, že naše maminka odmítla. Táta by jel, ale maminka odmítla.“