Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Bílková (* 1935)

• narodila se 2. ledna 1935 v Praze

• otec byl Karel Vostrovský, pražský převozník

• je pamětnicí konce druhé světové války

• byla členkou KSČ, z níž později vystoupila

• po smrti Jana Palacha publikovala protestní báseň

Císařská louka, Zlíchov a Dívčí hrady. Části Prahy, které jsou vzdálenější od centra, si i tak nesou svoje kouzlo. Marie Bílková, která v těchto končinách vyrůstala, hrdě upozorňuje na to, že okraj dnešní Prahy 5 měl v srdci i písničkář Karel Hašler. 

„Složil písničky o Císařské louce i o Zlíchově,“ připomíná jen tak mimochodem v rámci svého vyprávění. „Bydlel přímo naproti zlíchovskému kostelíčku. Rodiče ho asi museli znát, možná jsem ho znala i já jako dítě,“ zamýšlí se pamětnice. Jistě to ale neví, Karel Hašler zemřel v Mauthausenu v prosinci 1941. Marie Bílková o jedenáct dní později slavila své sedmé narozeniny. Byla první dcerou Marie a Karla Vostrovských, její otec byl známým pražským převozníkem. Ještě před tím, než si po válce zřídil přívoz ze Smíchova na Císařskou louku, provozoval pískovnu. Řeka ale byla celý jeho život. „Bydleli jsme v přízemí u zlíchovského kostelíčku a otec pořád chodil nahoru do poschodí, aby viděl z okna, až půjdou ledy. To ještě za mého dětství po Vltavě chodily. A táta, že byl kolem vody celý život, pracoval i na těch ledech. Ledy to zvedají nahoru, musel regulovat,“ vysvětluje pamětnice. Z druhého poschodí chodil Karel Vostrovský na ledy koukat, aby nemusel čekat u vody. Na otce vzpomíná jako na samorosta s dobrým srdcem. Neuměl své ženě ani dětem říct, že je má rád, takže když si trochu přihnul v hospodě, psal jim papírové vzkazy. „Na jednom papírku, který má sestra schovaný, je napsáno: ‚Ženo moje, kocábko moje, mám tě rád. Děti, mám vás rád. Táta.‘ A pod tím bylo napsáno: ‚Zase jste mi ukradli tužku,‘“ vypráví Marie Bílková se smíchem. 

Na domě jsme měli sirénu

Dětství trávila na zlíchovském břehu Vltavy, na začátku války jí byly čtyři roky. První vzpomínky tak má na období, když byl Karel Vostrovský totálně nasazený v Třetí říši. Brzy jim ale utekl. „Znám to jen z vyprávění, ale když utekl, tak pak ještě nějakou dobu válka asi byla,“ přiznává pamětnice, že si okolnosti tatínkova návratu z Třetí říše nepamatuje. Ví jen, že s maminkou a malým bratrem museli pravidelně navštěvovat nechvalně proslulou Pečkárnu. 

„Chodili jsme tam hlásit, že táta není doma. To slovo ‚Pečkárna‘ si pamatuji.“ Víc toho ale neví. Vybavuje si ještě, že se bála okovaných bot, které němečtí vojáci nosili. „Bydleli jsme v přízemí a dodnes si pamatuji, že když šly kolem okna okované boty, tak jsem se začala bát, až jsem se třásla, protože jsem měla strach, že Němci jdou kontrolovat, jestli je táta doma,“ dělí se o své dětské vnímání těžké doby. 

Jasnější vzpomínky má hlavně na konec světového konfliktu. „Přímo na našem domě jsme měli sirénu proti náletům. Pod domem byl velikánský sklep a tam se mnou maminka vždycky utíkala,“ vybavuje si. Zažila i nálet 14. února 1945, kdy si americké vzdušné síly spletly naše hlavní město s Drážďany a zahájily útok. Samotný nálet Marie Bílková strávila ve sklepě, Zlíchov ale zasažený nebyl, takže když po něm vyběhla na Dívčí hrady, viděla, co chyba v navigaci způsobila. „Ze Zlíchova je to daleko, ale z kopečku jsme se koukali, jak to bylo rozbité. Viděli jsme, jak hoří Emauzy,“ vybavuje si. 

Zapalovali jsme svíčku vlasovcům

Dílčí vzpomínky má i z osvobození. Otec ji sice v prvních květnových dnech odvezl k babičce pod Dívčí hrady, aby byla v bezpečí, něco málo si ale Marie Bílková přesto vybavuje. „V Praze se bojovalo a na Zlíchově se postavila barikáda, protože věděli, že Němci půjdou tamtudy. Zlíchováci neměli ani zbraně a postavili se proti tomu, jak Němci šli,“ vypráví pamětnice události, které má částečně zprostředkované z otcových historek. Sousedé se podle svědectví Karla Vostrovského nakonec přece jen k nějakým zbraním dostali. „Náš táta nebyl žádný hrdina, to přiznávám, ale u všeho vždycky byl. Nakonec se i jemu povedlo sehnat nějakou pušku.“ V roští u cesty s ní pak číhal na ustupující Němce. Střílet ale neplánoval. „Přišel k němu nějaký soused a tátovi tu pušku vzal, když nestřílel. Táta uskočil stranou a kamarád po nich vystřelil. Pak tam měl křížek,“ dělí se Marie Bílková o smutnou realitu květnových dní. 

Sama svoji domovskou čtvrť viděla až po osvobození. Tatínek pro ni přijel do domečku na kopci a vzal ji dolů k řece. Chtěl jí ukázat, co je to válka. „Odvezl mě dolů a viděla jsem na ulicích ležet mrtvé,“ vybavuje si, jaký pohled Karel Vostrovský své tehdy desetileté dceři přichystal. V ulicích u levého břehu Vltavy padlo hodně vlasovců. „Těch jsem tam viděla asi nejvíc,“ tvrdí pamětnice. Zlíchované jim byli podle jejích vzpomínek vděční za své životy. „Od té doby jsme celé ty roky chodili na hřbitov, kde jsou pochovaní. Na Vánoce jsme jim tam i za komunistů chodívali tajně zapálit svíčku za to, že nás zachránili,“ přiznává po letech. I když pouhé uctění památky Ruské osvobozenecké armády mohlo dotyčným přivodit problémy, hrob byl podle Marie Bílkové vždy plný svíček. „Nikdy jsme se s nikým nepotkali, ale svíček tam hořelo hodně. Když jsem tam byla loni, už tam byly jen čtyři. Moje generace vymírá a nové generaci už vlasovci nic neříkají,“ myslí si pamětnice. 

Osvoboditel si chtěl půjčit maminku

První dny osvobození byly v jejích očích plné kontrastů. Otec ji vzal do centra podívat se, jak lidé slaví konec války. Vedle tančících lidí ale viděla i lynčující davy. „Na Karlově náměstí honili nějakou Němku. Křičeli, že zabíjela české děti v porodnici. Jestli to byla pravda, nevím, ale viděla jsem, jak ji upálili. I na Václavském náměstí viseli uhořelí lidé, asi Němci.“ Pár metrů od kandelábrů s mrtvolami lidé tancovali. Pár dní po konci války k nim domů také přišel ruský voják. „Asi to byla vyšší šarže, byl slušně oblečený,“ vybavuje si Marie Bílková. Jeho požadavek měl ale ke slušnosti daleko. „Chtěl na tátovi, aby mu půjčil maminku. Že byl dlouho na vojně a že nás zachránili, tak by to měla být slušnost. A náš táta mu řekl, že tohle se u nás nedělá,“ sdílí neobvyklou vzpomínku. Podle řady svědectví však spousta osvoboditelů o svolení nežádala... 

Po válce komunisté Karlu Vostrovskému vzali pískovnu, kterou jako soukromník provozoval. Jeho život se dál točil kolem řeky, pracoval jako bagrista, byl členem spolku Vltavané a až později, v sedmdesátých letech, zavedl oficiální přívoz. S tím už mu pomáhala hlavně nejmladší dcera Věra, která se narodila po válce. Marie Bílková ale někdy také přišla vypomoci. „Měla jsem své zaměstnání, ale po práci jsem automaticky chodila na přívoz. Táta šel do hospůdky a já jsem přebrala loď. Tenkrát stál přívoz jednu korunu. A co jsem si vyjezdila za tu dobu, co byl táta v hospodě, to bylo moje,“ pyšní se pamětnice. I ona má řeku navždy ve svém srdci, i když po absolvování měšťanské školy šla studovat zdravotní školu do Holešovic. Vydržela tam však jen dva roky, poté odešla pracovat na národní výbor na Smíchov. „Odtamtud mě pak vyhodili, protože jsem byla politicky nespolehlivá. Nechtěla jsem chodit na schůze. Mladá holka a bude schůzovat…“ vysvětluje Marie Bílková ledabyle, že ji vyhazov v sedmnácti letech nijak netrápil. Začala pracovat u Československého státního filmu na Barrandově, kde vydržela až do své svatby v roce 1953. 

Kvůli měně jsme místo půjčky měli dluh

Brzy po ní se jí narodila dcera Leona, v té době byl její muž Miroslav Hasa ještě na vojně. „Tenkrát se dávala novomanželská půjčka, třicet šest tisíc na dlaň. V lednu jsme se brali, koncem dubna jsme dostali tuhle půjčku a začátkem června byla měna. Takže jsme z těch peněz neměli nic, asi 720 korun, a přes sedm tisíc dluh státu. A tu postel jsme pořád neměli,“ popisuje Marie Bílková nelehké období, se kterým se Čechoslováci na začátku padesátých let museli potýkat. Miroslava Hasu pak na rok dokonce zavřeli z politických důvodů. Víc o tom pamětnice ale neví, o politiku se tehdy nezajímala a musela se ohánět, aby sebe i dceru uživila. Po pár letech se navíc s manželem rozvedla. Vystřídala několik zaměstnání a nakonec skončila jako vedoucí inspektorka pro podnik Restaurace a jídelny Praha 5. Kvůli vedoucí pozici musela vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), po srpnové invazi ale stranickou legitimaci vrátila. To bylo jediné období, kdy ji politika začala zajímat. 

Stejně jako kdysi na Václavském náměstí jako dítě viděla ohořelá těla Němců, procházela kousek od Národního muzea i 16. ledna 1969. „Už bylo po všem, ale pod Muzeem byly davy lidí, kteří si o Janu Palachovi povídali. Neviděla jsem, jak hoří, ale viděla jsem to místo, kde hořel.“ To ji inspirovalo k napsání protestní básně, kterou i s dalšími povídkami poslala do Literárních listů. „Pod raněným muzeem hořel chlapec. Umíral ve stoje, aby nežil na kolenou,“ recituje Marie Bílková úryvek zpaměti. Literární listy jí báseň i další tvorbu poslaly zpátky na podzim roku 1969, kdy jim byla zakázána činnost. Pamětnice je dodnes přesvědčená, že vrácení materiálů ji zachránilo od útlaku ze strany Státní bezpečnosti. Po sametové revoluci proto poslala děkovný dopis na adresu nově vzniklého Literárního měsíčníku.[1]

Už to není Hašlerova Císařská louka

Do sametové  revoluce Marie Bílková žila poklidně. Díky dceři, která se vdala do Francie, mohla občas vycestovat do zahraničí, sama se podruhé vdala a až do osmdesátých let pomáhala otci a sestře na jejich přívozu. Karel Vostrovský, který za svůj život zachránil stovky tonoucích, paradoxně sám našel smrt ve své milované řece. Jeho dcera dodnes přesně neví, co se stalo, voda se nad ním každopádně navždy zavřela v noci 10. října 1982. „Naše maminka si myslela, že utekl. Ale pak jsme našli jeho loďku na dně.“ Karel Vostrovský jel krást písek z nákladní lodi v dobré víře, že na Císařském ostrově vytvoří dětské pískoviště. O jeho zřízení totiž několikrát marně žádal národní výbor. „Jestli mu začalo natékat do lodě, nebo se mu udělalo špatně… Ale asi mu tam začalo natékat. A že měl na dně ten písek, tak nemusel cítit, že nabírá vodu. A zjistil to, až když šel ke dnu,“ popisuje tatínkův možný smutný konec jeho prvorozená dcera. Tělo Karla Vostrovského našli až po několika dnech, krátce před Dušičkami. Loď plná členů spolku Vltavan, která každoročně vyjížděla k památce utonulých, na jeho počest ten rok smutně zahoukala.[2]

Převoznický odkaz nesly jeho dcery dál. Když po sametové revoluci zanikl přívoz na Císařskou louku, mladší dcera Věra Kadlecová zřídila další, pod Kazínskou skálou. Ani ten už dnes nefunguje. A Císařská louka už dávno není tou Hašlerovou Císařskou loukou. „Nemůžu tam jít, dělá se mi z toho špatně, když vidím hausbóty těch milionářů,“ končí Marie Bílková smutně své vyprávění. Místo ale přece jen nese stopu Karla Vostrovského – dva vzrostlé topoly na špici ostrova. Kdysi je zasadil, aby vítaly vnučku Leonu přijíždějící vlakem z Francie po nedalekém železničním mostě. Stojí tam dodnes. 

 

[1] Všechny dokumenty jsou dostupné v Dodatečných materiálech.

[2] Více o životě Karla Vostrovského v krátké reportáži pořadu Z metropole, odkaz je dostupný v medializacích.