Věra Benešová

* 1933

  • "Ona [teta] šla do odsunu, tenkrát se shromažďovali ve škole učňovské, nějakou dobu tam nemusela, Němci tam ale už byli. Pak jsme chodili za ní a přes zídku jsme si povídali, návštěvy tam být nesměly. Nějakou dobu jsme se stýkali jenom takhle. No jinak, já nevím, ono se píše různě a bylo to tady dosti divoké. Vlastně i v té německé knize se píše všelicos. Něčemu člověk může věřit, něčemu ne. Byla tady taková tři kápa, která Hustopeče velmi čistila ve svůj prospěch. A mají toho na svědomí hodně, ale už tady nejsou. Nebylo to asi velmi pěkné, jak se s nimi vypořádávali, a většinou se činili ti, kteří celou válku ničím netrpěli, ale potom najednou se z nich stali mstitelé. Řekla bych, že to nebylo jen tady, to bylo i jinde."

  • "Tak tady byla ta jejich lazaretní záležitost, tak potřebovali ty raněné někam přemístit. Tak vlastně probourali zdi a byly propojené tady ty domy mezi sebou, tady v lékárně ke konci průjezdu. Ještě na to narazili sousedi, že to tam nebylo dobře zazděné, protože to naši po válce honem zazdívali, tak to nebylo nějak profesionálně udělané. No takže ono tady to náměstí sloužilo, proto tady o tři domy dál měli poštu. A mezitím tedy to sloužilo pro jejich sanitární účely. No a protože to bylo jako lazaret, tak nemohli velice brzo skončit, takže nám tady ztvrdli na šest týdnů. No a my s nimi ve sklepě. Což je velice rozčilovalo, protože si mysleli, že tam máme nějaké poklady nebo něco, co by se jim mohlo hodit. A tak jednoho dne po těch šesti týdnech přišli, že se musíme do dvanácti hodin vystěhovat. Tehdy to tatínek domluvil na celý den do večera. Naštěstí jedna kamarádka té mojí tety milované měla takového chudáka koně. No a my to nosili nahoru po celé zahradě, což je pětadvacet schodů, a ona nám to odvážela k babičce na Hřbitovní [ulici]."

  • "Ve čtyřiačtyřicátém, vlastně to byl ještě rok 1943, jsme dělali přijímačky do měšťanské školy a přijali nás tam, byly jsme čtyři české děti. Dvě děvčata a dva hoši. Učili jsme se dobře, měli jsme jedničky, dvojky nejvíc. Prostě dobré to bylo všechno. Ale pak nás pozvali do Znojma na údajně psychotechnické zkoušky, ale potřebovali to nějak zakamuflovat. Ve vedlejších místnostech byli naši rodiče. Přemlouvali je, aby se dali k Němcům. Vzhledem k tomu, že žádný z těch čtyř našich doprovodů k tomu nepřistoupil, tak těsně po Velikonocích jsme dostali dopis, že jsme neuspěli. Což nebyla teda vůbec pravda. No a museli jsme jít do páté třídy obecné, jednotřídka to tenkrát byla, a od té doby se všechny ty moje kamarádky už ode mě takhle jako odtáhly. Už jsme byli něco jiného, s kým se tedy zrovna moc nemluvilo. A prostě si nás nevšímaly, což nám potom už nevadilo, protože za chvíli bylo osvobození."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hustopeče u Brna , 30.01.2024

    (audio)
    délka: 01:37:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Osvoboditelé nám nechali piano a vanu plnou výkalů

Věra Benešová v době studií na gymnáziu - 50. léta
Věra Benešová v době studií na gymnáziu - 50. léta
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Benešová, rozená Vašínová, se narodila 26. prosince 1933 v Brně, dětství a mládí strávila v Hustopečích u Brna. Její otec pracoval jako sklenář a matka byla v domácnosti. Otcova babička pocházela ze slovinské menšiny v jižním Rakousku a česky se mluvit nenaučila, rodina s ní tedy mluvila německy a díky tomu byla Věra Benešová bilingvní. Tato babička vlastnila na náměstí obchod se sklem a porcelánem, v jehož sklepě se Věra Benešová s rodinou ukrývala šest týdnů, protože obchod zabralo vojsko Rudé armády jako ošetřovnu a lazaret. Po odchodu Rudé armády v domě zůstalo piano a také vana plná výkalů a meruňkového protlaku. Teta pamětnice musela jít do odsunu Němců, protože se za války vdala za říšského Němce. Věra Benešová vystudovala farmacii, vdala se a dlouhá léta pracovala v lékárně v Zábřehu na Moravě, odkud se po sametové revoluci v roce 1989 vrátila zpět do Hustopečí, kde žila i v roce 2024.