Věra Benešová

"Tak tady byla ta jejich lazaretní záležitost, tak potřebovali ty raněné někam přemístit. Tak vlastně probourali zdi a byly propojené tady ty domy mezi sebou, tady v lékárně ke konci průjezdu. Ještě na to narazili sousedi, že to tam nebylo dobře zazděné, protože to naši po válce honem zazdívali, tak to nebylo nějak profesionálně udělané. No takže ono tady to náměstí sloužilo, proto tady o tři domy dál měli poštu. A mezitím tedy to sloužilo pro jejich sanitární účely. No a protože to bylo jako lazaret, tak nemohli velice brzo skončit, takže nám tady ztvrdli na šest týdnů. No a my s nimi ve sklepě. Což je velice rozčilovalo, protože si mysleli, že tam máme nějaké poklady nebo něco, co by se jim mohlo hodit. A tak jednoho dne po těch šesti týdnech přišli, že se musíme do dvanácti hodin vystěhovat. Tehdy to tatínek domluvil na celý den do večera. Naštěstí jedna kamarádka té mojí tety milované měla takového chudáka koně. No a my to nosili nahoru po celé zahradě, což je pětadvacet schodů, a ona nám to odvážela k babičce na Hřbitovní [ulici]."

"Ve čtyřiačtyřicátém, vlastně to byl ještě rok 1943, jsme dělali přijímačky do měšťanské školy a přijali nás tam, byly jsme čtyři české děti. Dvě děvčata a dva hoši. Učili jsme se dobře, měli jsme jedničky, dvojky nejvíc. Prostě dobré to bylo všechno. Ale pak nás pozvali do Znojma na údajně psychotechnické zkoušky, ale potřebovali to nějak zakamuflovat. Ve vedlejších místnostech byli naši rodiče. Přemlouvali je, aby se dali k Němcům. Vzhledem k tomu, že žádný z těch čtyř našich doprovodů k tomu nepřistoupil, tak těsně po Velikonocích jsme dostali dopis, že jsme neuspěli. Což nebyla teda vůbec pravda. No a museli jsme jít do páté třídy obecné, jednotřídka to tenkrát byla, a od té doby se všechny ty moje kamarádky už ode mě takhle jako odtáhly. Už jsme byli něco jiného, s kým se tedy zrovna moc nemluvilo. A prostě si nás nevšímaly, což nám potom už nevadilo, protože za chvíli bylo osvobození."