Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Benešová (* 1933)

• narozena 26. prosince 1933 v Brně, dětství a dospívání prožila v Hustopečích u Brna

• otec pracoval jako sklenář, matka byla v domácnosti

• babička vlastnila obchod s porcelánem a sklem na hustopečském náměstí, nemluvila česky, Věra Benešová tak vyrůstala v bilingvní německo-české domácnosti

• v roce 1943 byla přijata na měšťanku, odkud musela po roce odejít, neboť rodiče odmítli přihlášení k německé národnosti

• během osvobozování Hustopečí prožila šest týdnů ve sklepě

• po odchodu vojáků Rudé armády našla rodina svůj byt zpustošený

• teta pamětnice byla zařazena do odsunu Němců z Hustopečí, během války se totiž vdala za říšského Němce

• pamětnice vystudovala farmacii

• v roce 2024 žila v Hustopečích u Brna

Soužití Čechů s Němci bylo až do války bez výraznějších problémů 

Věra Benešová se narodila 26. prosince 1933 v Brně, dětství a dospívání strávila v Hustopečích u Brna. Její otec pracoval jako sklář a během druhé světové války často vyjížděl do Německa za prací a Věra zůstávala doma s matkou a babičkou. Babička z otcovy strany vlastnila obchod se sklem a porcelánem na náměstí vedle radnice. Tato babička pocházela ze slovinské menšiny v jižním Rakousku a česky se pořádně nenaučila, rodina s ní tedy mluvila německy a mezi sebou pak česky. Věra tedy ovládala oba jazyky, psanou češtinu, jak sama říká, výrazně hůře. V Hustopečích, které byly výrazně německé, se proto domluvila bez problémů a ani nástup do německé školky, kam musela jít poté, co se česká mateřská škola za Protektorátu Čechy a Morava zavřela, jí nedělal po jazykové stránce problémy. Soužití Čechů a Němců v Hustopečích bylo dle Věry Benešové až do války bez výraznějších problémů. „Němci uměli trošku česky a Češi zase trošku německy, takže se všichni domluvili,“ popisuje poměry před válkou pamětnice.

V roce 1943 dělala přijímací zkoušky do měšťanské školy, kam byla přijata. V měšťanské škole byla Věra Benešová rok, měla dobrý prospěch. Poté byla její rodina spolu s dalšími přijatými pozvána do Znojma na údajné psychotechnické zkoušky. Zatímco je ale plnila, vedle v místnosti probíhal nátlak na její rodiče, aby se přihlásili k německé národnosti. To odmítli a za pár týdnů tak přišel zamítavý dopis a Věra Benešová se musela vrátit do páté třídy obecné školy. „Spolužačky se mě ale stranily, mně to zas tak nevadilo, protože chvíli nato přišlo osvobození,“ vypočítává Věra Benešová komplikace se studiem. Vzpomíná také na to, jak musela coby dítě školou povinné dělat „stafáž“, tzn. stát na náměstí a mávat, protože prý údajně kolem projížděl Adolf Hitler. „Co je na tom pravdy, nevím, spíš pochybuji, že to tak bylo,“ kroutí hlavou pamětnice.

Šest týdnů ve sklepě s Rudou armádou nad hlavami

Věra Benešová osvobozování Hustopečí Rudou armádou strávila i s rodiči ve sklepě pod obchodem na náměstí. Na tuto situaci se doma pečlivě připravovali, sklep si upravili a nanosili do něj potřebné věci a přestěhovali nějaký nábytek. Také obchod byl vyklizen, i když nějaké věci tam zůstaly. 16. dubna 1945 slyšela pamětnice dunění kanónů a letadel, na náměstí v Hustopečích spadla puma a vyhořel tam obchod s textilem. Rodina se tedy přesunula do sklepa. „Slyšeli jsme nad sebou šramocení, báli jsme se, že do obchodu postavili kanóny, a mezitím se tam vesele rabovalo,“ kroutí hlavou pamětnice. Jelikož byl obchod jedna velká místnost, vojáci Rudé armády jej zabrali jako operační sál, kam nosili raněné. „Ozvalo se bušení na dveře sklepa, tatínek se tam hrdinně šel podívat a tam chlap, donský kozák to byl, krásný, i mně se líbil,“ usmívá se pamětnice. „Otec s ním šel na náměstí, kde ho nějaký voják ihned obral o hodinky. Přišla vyšší šarže, vojáka profackovala a otec si myslel, že mu hodinky vrátí, ale ten oficír si je vzal pro sebe,“ líčí pamětnice. 

Rodina pak strávila ve sklepě, nad nímž byli vojáci v obchodě dočasně změněném na lazaret, dalších šest týdnů. „Vojáky strašně trápilo, že my pořád v tom sklepě jsme, a mysleli si, kdovíjaké cennosti tam nemáme. Tak jednoho dne přišli za otcem s tím, že se musíme do dvanácti hodin ze sklepa vystěhovat,“ vzpomíná pamětnice. Přestěhovali se tedy za prarodiči na Hřbitovní ulici a snažili se převézt všechny věci tam. „Knížky jsme ale nezvládli pobrat, a když jsme se vrátili, tak jsem všechny našla poničené, jak byli vojáci vzteklí, že po nás nic cenného nezůstalo,“ popisuje Věra Benešová a jedním dechem dodává, že vojáci za sebou naopak nějaké věci nechali. „Nahoře v patře byla litinová vana a tam oni chodili na záchod,“ vzpomíná. „A ještě do toho naházeli meruňkové protlaky, které jsme rok předtím dělali z nadúrody meruněk, které se nedaly zavařit, protože nebyl cukr,“ popisuje spoušť, která po vojácích Rudé armády zůstala. „Kromě této nemilé skutečnosti za sebou však vojáci nechali i celkem zachovalé piano, na které jsem pak několik let hrála, což mě postupně vysvobodilo od hraní na housle, které jsem nesnášela,“ vykresluje pamětnice obrázek osvoboditelů s tím, že coby dvanáctiletá dívka měla zákaz vycházet sama ven, chodila jen na zahradu a musela mít na hlavě šátek. „Potkala jsem jenom jednoho ukrajinského vojáka, který se se mnou bavil, jinak nikoho,“ popisuje. 

Vysidlování Němců je v Hustopečích bolavé téma, ke kterému se Věra Benešová nechce příliš vracet. „Tehdy to ode mě drželi dál, nebylo to zrovna hezké a děti se chrání, aby všechno nevěděly,“ říká k tomu. „Něco jsem pak četla v knížkách, něco se povídalo. Byla tady tři kápa, která čistila Hustopeče ve svůj prospěch,“ říká k tomu pamětnice. Vysidlování se dotklo i její tety, která se během války zakoukala do vojáka – říšského Němce, kterého si vzala. „Naštěstí se celkem brzy potom vrátil ze zajetí. Teta do odsunu hned nemusela, ale pak šla,“ líčí pamětnice. „Shromaždiště bylo na místní učňovské škole, chodili jsme za ní a bavili se s ní přes zídku, protože návštěvy nebyly povolené,“ popisuje. Teta pamětnice pak bydlela v malé vesničce u Grazu, kde učila. 

Namísto medicíny studium farmacie 

Věra Benešová další školní rok nastoupila na gymnázium. „Přijímačky tehdy byly jen takové povrchní, to bylo pro mě štěstí, protože moje psaná čeština byla příšerná. Tehdy si nás profesorka vzala přes prázdniny a doučila nás gramatiku, což jsem potřebovala jako sůl, protože třeba psaní i/y jsem tipovala,“ směje se Věra Benešová a lituje, že si sešity neschovala, prý by se vnoučata pobavila. Na gymnázium nastoupila rovnou do sekundy, prima ten rok nebyla. Po roce 1948 však nastaly změny i ve školství. „Učení kdovíjak preferované nebylo, jezdili jsme hlavně na brigády. Když nestačily pracovní síly pro vznikající JZD, tak nás vždycky povolali. Jednotili jsme řepu a dělali všechno, co bylo potřeba,“ popisuje pamětnice a dodává, že se na lyžařském kurzu v Krkonoších dozvěděli o možnosti jezdit na brigády do Adršpachu, čehož v následujících letech hojně využívali. „Nechtělo se nám mlátit obilí u nás, ale jinak jsme byli zvyklí pracovat, chválili si nás,“ vzpomíná pamětnice na několik let strávených prací a pobytem ve skalách. Po maturitě chtěla jít na medicínu, kádrový posudek měla díky otci sklenáři celkem ucházející. „Na medicínu ale chtěla ještě spolužačka, která se učila lépe, takže to bylo bez debat. A ředitel mi nabídl přihlášku na farmacii, kývla jsem na to a rodiče taky a šla jsem studovat vysokou do Brna,“ líčí pamětnice. Vzpomíná také na přijímací zkoušky. „Byl to spíš kádrovací pohovor, ptali se mě, jak je tatínek spokojený v komunitních službách, kde jako sklenář pracoval. Vychválila jsem to ve světlých barvách a říkala, jak jsme rádi, že tam je,“ popisuje Věra Benešová. 

Po studiích se dostala na umístěnku do lékárny ve Frýdku-Místku, kde se jí líbilo. Tam také poznala svého manžela, vdala se a kvůli jeho zaměstnání se přestěhovali nejdříve do Lipníku nad Bečvou a později kvůli bytu do Postřelmova u Zábřehu na Moravě. Po dvouletém pobytu v Hustopečích, kde se manžel pamětnice zotavoval z těžké žloutenky a matka a teta pamětnice jí pomáhaly s péčí o syna, se rodina přestěhovala zpět k Zábřehu, kde pamětnice pracovala v místní lékárně od roku 1963 až do roku 1992, kdy se i s manželem vrátila zpět do Hustopečí do domu, který byl rodině navrácen po znárodnění. Kromě opravy domu se Věra Benešová věnovala výletům s vlastivědným kroužkem. V době natáčení v roce 2024 žila v Hustopečích u Brna.