Marie Ambrůzová

„Prapradědeček Jan Valčík byl nejenom kovářem, protože to by je neuživilo, tak vypomáhal. Byl obecní slouha, dělal i kočího, v noci hlídal – byl ponocný, dělal, kde se co namanulo, a já právě v tomto bodě vždycky přemýšlím nad tím, jak dokázali vychovat osm dětí. Když se podívám na fotky, jací byli všichni takoví statní a kulatí... Neměli úplně nouzi. Bylo to i tím, že byli zvyklí pracovat. Sotva vyšli ze školy, i jako děti pracovali, to vzpomínal taťka. Potom praprababička měla malé políčko, malou zahrádku a taky vypomáhala při těch pracích různým sousedům, kteří byli trošku movitější a měli třeba více těch kraviček a měli i koně. Museli být všichni šikovní. Ty holky třeba. Protože potom z Terezína posílaly svým dětem – to je teď v Terezíně v muzeu – různé vyšité kapesníčky, Miládce. Nebo textilní ušitou panenku, která měla vlasy od její babičky, mojí praprababičky, a pak poslaly třeba z chlebové kůrky udělané botičky. To jsme viděli i my, když to naši dali do Terezína.“

„On se potom vyučil v Kloboukách u pana Matyáše koželuhem, ale myslím, že tam byl jenom pět roků. Tam pracoval. Oni vždycky měli takovou zásadu jít hned pracovat. Školy nebyly nějak na programu. Někteří Smoliňané dojížděli do Zlína a do Baťových závodů do Otrokovic, on se tam taky dostal. I Jan Beňo, můj dědeček, tam taky pracoval. Ten Valčík, ten byl taky velmi aktivní. Náš taťka říkal, že on si vždycky... Kolem nás tekl potok a on se tam koupal, i v zimě, o Vánocích se otužoval. Měl první motorku ve Smolině, na ní dojížděl jedenkrát za týden z toho Zlína domů. Potom nastoupil na vojnu, pak ho vrátili a pak je tam moc věcí, kdy on přejížděl – které státy, jak se dostal do Anglie... To je všechno popsané tady v té knížce, to je pro mě moc náročné. Taťka si pamatuje, že měl osm roků a že s ním kamarádil. Když přijížděl, tak si s ním hodně hrával. Proto si taťka tak pamatoval Josefa, Jožku.“