Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Ambrůzová (* 1950)

• 15. a 16. června 1942 byli zatčeni dospělí členové rodiny Josefa Valčíka, všech 14 osob bylo nacisty popraveno v říjnu 1942 v Mauthausenu

• 18. června 1942 zemřel Josef Valčík, výsadkář Silver A, v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze

• Marie Ambrůzová se narodila 6. září 1950 ve Vsetíně, Josef Valčík byl bratr její babičky

• maturovala na Střední pedagogické škole v Kroměříži

• v letech 1969–1995 pracovala jako učitelka mateřské školy na Valašsku

• v roce 1997 první cesta do Medžugorje v Bosně a Hercegovině a utvrzení ve víře

• v letech 2001–2002 vystudovala katechetický kurs a kurs etické výchovy

• od roku 2002 do současnosti (2025) působí jako katechetka na základních školách na Valašsku

Příběh parašutistů vyslaných z Londýna, aby vykonali atentát na Reinharda Heydricha, je všeobecně známý. Víme také, co následovalo: jak a kde se skrývali, kdo jim pomáhal a kdo je zradil. Mnozí navštívili kostel sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, kde sedm parašutistů vzdorovalo německé nacistické přesile a nakonec zvolilo dobrovolnou smrt před zajetím a krutým mučením. Neznáme ale často osudy těch, co v rodinách parašutistů přežili, těch, kteří přišli v dalších generacích a kteří se museli s tragickým rodinným příběhem vyrovnávat. Jedním z těch sedmi v kryptě kostela byl Josef Valčík, bratr babičky Marie Ambrůzové ze Smoliny na Valašsku.

Dnes píšu oběma rukama

Marie Ambrůzová se narodila 6. září 1950 ve Vsetíně. Její předkové pocházeli po generace z vesnice Smolina, zhruba dva a půl kilometru vzdálené od Valašských Klobouk, a z okolních vesnic. Dnes pamětnice žije v nedalekém Újezdě, ale do Smoliny se často vrací, především na každoroční pietní akt u pomníku popravených členů rodiny. 

Rodina její maminky Ludmily pocházela z Blatnice pod svatým Antonínkem, i dnes oblíbeného poutního místa. Babička Marie Dominiková chovala drobné zvířectvo, měla malou zahradu a vinici, dědeček Jan Dominik byl podle rodinných vzpomínek zpěvákem na kůru a byl to hodný, mírný a usměvavý člověk. Oba byli pracovití, zbožní lidé a stejně tak vychovávali svoje čtyři děti. Prarodiče se dožili vysokého věku a až do konce byli schopni se o sebe postarat. Děti ze Smoliny k nim pravidelně jezdily na prázdniny, střídaly se vždycky po dvou a jezdily samy: nejdřív vlakem z Valašských Klobouk do Bylnice, tam přesedly na vlak do Veselí nad Moravou a nakonec vláčkem jednu stanici do Blatnice. Aby cestu zvládly, projeté stanice si odškrtávaly. Marie se vždycky těšila na ovoce a zeleninu, protože na kamenitých políčkách a zahradách Valašska toho mnoho nerostlo – třešně, jablka, paradajky. „Měli jsme se tam dobře,“ vzpomíná. 

Marie byla z pěti dětí nejstarší, sourozenci se měli vzájemně rádi, hodně si spolu hráli a pomáhali si. Všichni bydleli v jednom pokoji, každý měl svůj koutek, skříňku a postel, ale jak říká pamětnice: „Bylo to natěsno.“ V té době se silně bránila přání rodiny, odmítala chodit do kostela, neměla k náboženství vztah. „Musela jsem znovu objevit Boha. Jsem vlastně konvertita,“ dodává dnes. 

Jako dítě si ráda hrála na školu, byla svědomitá, ráda četla, na Vánoce dostávala pod stromeček knížky. Doma si pořád kreslila a zpívala, vylepšovala stojky a hvězdy, v roli paní učitelky dávala děti dohromady. Už tehdy bylo zřejmé, jaké povolání si později zvolí. Narodila se na začátku září a moc si přála jít do školy, ale kloboucký pan inspektor to odmítl – ne kvůli věku, ale protože byla levačka. Marie se nevzdala a celý rok psaní cvičila. „Sama jsem strašně chtěla, svědomitě jsem si cvičila pravou ruku, sama jsem se přeučila,“ říká. Dnes umí psát oběma rukama. Později pomáhala v knihovně a usmyslela si, že přečte všechny knížky, co jsou na policích – začala s Leninovými spisy, protože byly první v řadě. Nebyly peníze ani čas, aby se jezdilo na výlety, to zažila pouze se školou, jinak, jak říká: „Jsem znala jen tu dědinu.“ Proto když nastoupila na druhý stupeň základní školy v Kloboukách, nikoho ve městě neznala, bylo to pro ni úplně neznámé místo.

Z chudého Valašska už tradičně odcházelo mnoho lidí do ciziny za prací. Bratr blatnické babičky žil v Kanadě a občas poslal balík s oblečením, které se pak doma přešívalo, ale někdy v něm byly i pomeranče. „To byl svátek největší,“ říká Marie Ambrůzová.

Náklaďáky s plachtou

Mariin tatínek Emil si na strýce Jožku Valčíka dobře pamatoval: na to, jak přijížděl na sobotu a neděli do Smoliny na motorce z otrokovické koželužny, jak si s osmiletým synovcem hrál. Jako většina mužů na Valašsku jezdil pracovat k Baťovi. Jožka byl čtvrtý z osmi sourozenců. „Jak dokázali prarodiče vychovat tolik dětí? Na fotkách jsou všichni statní a kulatí. Nouzi neměli, ale byli zvyklí tvrdě pracovat,“ uvažuje o svých předcích Marie Ambrůzová. Pradědeček Jan Valčík byl kovářem. Na konci svého dřevěného domku č. 16, pocházejícího zhruba z poloviny 19. století, měl kovárnu, což byla temná místnost s podlahou z udusané hlíny s několika kousky nářadí. Jako děti si tam Marie se sourozenci chodili hrát. Pradědeček byl i obecní sluha a kočí, v noci hlídal, dělal vše možné, aby rodinu uživil. Ironií osudu bylo, že po atentátu na Heydricha měl také za povinnost vylepit plakáty s fotografií svého syna a nabídkou 100 000 korun odměny za vyzrazení jeho totožnosti.

Prababička Veronika pracovala na malém políčku, vypomáhala i u sousedů. Poté, co se jejich dcera Terezie provdala za Jana Beňu, si novomanželé za velké pomoci rodiny přistavili vedle domu Valčíkových další, teď už zděný domek, a v jedné ze dvou místností otevřeli obchod se smíšeným zbožím. V té druhé všichni bydleli, čtyři děti a rodiče. Dům stále stojí, na rozdíl od dřevěného domku Valčíkových, který byl zbourán a na jeho místě je dnes zahrada. Ve 30. letech už Beňovi vlastnili rádio a po večerech se u nich scházeli sousedi, aby si poslechli, co se právě děje.

Jednou v noci v září 1939 odešel Josef Valčík tajně ze Smoliny na Slovensko, aby bojoval proti nacistům. Šel tzv. balkánskou cestou a po dlouhé, složité cestě se dostal do Francie k československé zahraniční armádě. Stejně jako všichni ostatní čeští vojáci poté, co Francie kapitulovala, pokračoval do Anglie, do Cholmondeley u Chesteru. Potom, co generál František Moravec prosadil plán na zlikvidování Reinharda Heydricha a vybral a nechal vycvičit schopné vojáky v parašutistickém kurzu, byl rotmistr Josef Valčík s dvěma dalšími vojáky zařazen do výsadku skupiny Silver A a v prosinci 1941 shozen u Poděbrad. Akce se od počátku nedařila tak, jak ji v Londýně naplánovali, realita v Protektorátu se lišila od zpráv, kterými disponovala exilová Benešova vláda. Nicméně když Josef Valčík trávil Velikonoce roku 1942 u rodičů ve Smolině a mluvil o tom, že uvažuje ohlásit se u policie, aby zabránil krveprolití, jeho matka přiměla všechny v místnosti, aby přísahali na kříž, že nezradí. Když v polovině června gestapo zatklo a odvezlo Valčíkovy do Klobouk, malý Emil byl ve městě taky, ve škole. „Vedle kostela byly četnické a německé kanceláře a Emil tam viděl náklaďáky s plachtou. Až doma si uvědomil, že asi byli všichni v těch autech,“ vypráví Marie Ambrůzová.  

Všichni dospělí včetně jejich partnerů byli odvezeni na Pankrác a odtamtud do Terezína. V říjnu 1942 je odvezli dál do koncentračního tábora Mauthausen a následujícího dne popravili. S německou důkladností byly vyhotoveny doklady obsahující přesné údaje o hodině a smrti každého ze 14 členů Valčíkovy rodiny. Josefova sestra Františka, v té době těhotná, byla popravena později, po porodu syna.

Malé děti Němci nechali

Po popravených zůstalo ve Smolině, Lipině, Křekově a ve Střelné, ale i v Brně, 15 dětí. U Beňových to byl Emil, Jan, Milada a teprve tříletý Miroslav. Marie Ambrůzová vypráví: „Zpočátku se o osiřelé děti starala příbuzná Anna Šenkeříková. Potom si děti porozdělovali některé místní rodiny a přátelé, aspoň na nějakou dobu. Trchalíkovi si vzali tátu a tetu Miladu, Mirka si vzali Hrubčíkovi a Jana Mikulčíkovi. Po válce se teta Milada dostala do domova pro sirotky v Kloboukách, pak si ji vzala paní Rychnovská, majitelka obchodu. Umožnila jí vystudovat učitelství.“ Po válce se Emil, Jan a Mirek dostali do Pardubic do Domova salesiánů, tam se Emil vyučil strojním zámečníkem. Mirek byl příliš malý, ale našli mu novou možnost – rodinu poblíž Pardubic, Mirek však u nich nechtěl být. Na cestě zpátky z Pardubic nastala zvláštní situace – Emil vezl Mirka na kole, jeli okolo fotbalového hřiště, a protože měli oba fotbal rádi, zastavili se a zápas sledovali. Všiml si jich místní člověk a nabídl, že si Mirka vezmou s manželkou k sobě. Byli bezdětní a vlastnili dům.

Děti o tom, co se stalo za války, nechtěly ani jako dospělí vyprávět. Bylo to deprimující. „Já jako dítě jsem to extra neprožívala, tu ztrátu, přišla jsem na to až později,“ říká dnes Marie Ambrůzová a pokračuje: „Vždycky se jako sourozenci rádi viděli, ale bylo to pro ně složité dětství, rodiny byly rozbité. V té době to bylo svým způsobem tabu.“

Rok po válce se Jan dostal do zájezdu českých dětí –sirotků, který pro ně zorganizovali občané anglického hornického města Stoke-on-Trent. Iniciátorem akce byl zřejmě místní radní za Labour Party a lékař Barnett Stross, který už v roce 1942 zorganizoval finanční sbírku na pomoc Lidicím – Lidice Shall Live – a ve filantropii pokračoval i v roce 1946: české děti z rodin perzekvovaných nacisty, především děti z Lidic, měly možnost se po více než tři měsíce učit anglicky, bydlet v místních rodinách, poznat jinou kulturu a ocenit hornickou solidaritu. 

Poválečné osudy   

Milada se provdala k Ostravě, Marie s ní udržovala blízký vztah, občas k ní jezdila na prázdniny. Mariin otec Emil byl z dětí nejvíc společenský, vyhledával a udržoval kontakty se sourozenci, po smrti Jana obzvlášť s Miladou a Mirkem. „V neděli se nás pět dětí naskládalo na otoman v kuchyni a otec vyprávěl legrační historky. Třeba jak neposlouchal a jak se mu to nevyplatilo.“ 

Mariina matka Ludmila odešla z Blatnice do velkého světa. Jako patnáctiletá se spolu se sestřenicí vydaly do Pardubic pracovat jako pomocné síly v nemocniční kuchyni. Dostaly možnost absolvovat zdravotnický kurs a postoupit tak na společenském žebříčku. Sestřenice toho využila, Ludmila, tehdy osmnáctiletá nikoli, protože už byla těhotná s o rok starším Emilem Beňou. Nezbývalo jim nic jiného než se vrátit do Smoliny a snažit se zprovoznit opuštěné domy po Valčíkových a Beňových. V té době už měli manželé tři děti a všichni se museli vejít do jednoho pokoje. Po zrušení obchodu se smíšeným zbožím v roce 1953 získali další místnost a situace se stávala lépe snesitelnou. Otec byl povolán k výkonu vojenské služby v ostravských dolech a bylo mu slíbeno, že když vstoupí do Komunistické strany Československa (KSČ), bude moci častěji jezdit za rodinou. Protože úlevy nebyly tak časté, jak očekával a jak mu bylo slíbeno, přestal na schůze chodit, neplatil příspěvky a po krátké době ze strany vystoupil. Činovníci vyhrožovali, že nedovolí Marii studovat, ale rázná matka prohlásila: „Na to se ještě podívám,“ a otcovo vystoupení z KSČ nakonec nemělo následky. Možná také proto, že byl potomkem Valčíků. Netroufli si na něj. V roce 1968 Josef Smrkovský pozval Emila Beňu do Prahy a předal mu diplom, který se rodině bohužel nepodařilo dohledat. Emil pak celý život pracoval jako mistr v Pal-Magnetonu v Kloboukách.

Maminka pamětnice, Ludmila, neměla žádné formální vzdělání, bylo jí 21 let, když se třemi dětmi zůstala sama – její manžel během vojenské služby pracoval na dole v Ostravě. Naštěstí jí sousedé pomáhali, třeba tím, že dostala ve Smolině na starost sběr mléka. V 50. letech se muselo mléko odevzdávat, matka lila přinesené dodávky do velkých hliníkových konví a sousedé vždycky dali víc, aby si mohla trochu odlít pro děti. To byla jejich obživa. Městský národní úřad později zavedl ve vesnici telefon, přidělil ho Ludmile Beňové a sousedé si k ní chodili zavolat. Vždycky jí nechali pár haléřů z hovoru. Děti sice pobíraly sirotčí důchod, ale po měnové reformě v roce 1953 z něj mnoho nezbylo. 

Marie Ambrůzová vzpomíná, že se doma pořád šetřilo. Z každé výplaty se něco obstaralo, po troškách se kupoval materiál, v domě bylo neustále co opravovat: podlaha byla prohnilá, dům neměl izolaci, okna se musela vyměnit. Plán, že z kovárny udělají obývací pokoj, museli oddálit, protože celá zeď mezi kovárnou a obchodem spadla, a aby nefoukalo, museli provizorně mezi místnosti napnout plachtu. I jídlo bylo skromné: na snídani chleba se sádlem a čaj. Chodilo se na bylinky: na šípky a lipový květ. Matka zůstala 12 let doma, šila papuče pro družstvo Valaška v Kloboukách. Když se děti připravovaly do školy, seděly u ní a četly jí, na obědy chodily domů, tím se taky ušetřilo. Pouze v šesté třídě se Marie mohla stravovat ve školní jídelně s ostatními dětmi. Považovala to za vymoženost.

Později se matka stala školnicí v dětském domově. Byla mezi lidmi, mohla si koupit obědy, otec Emil pracoval v domově jako údržbář. Pro oba to bylo dobré řešení. V domově zůstali až do důchodu. O prázdninách chodily děti mamince pomáhat: drátkovaly parkety, umývaly okna. Otec bral Marii i do kotelny. „Bavilo nás to,“ říká. Děti z dětského domova chodily k Beňovým domů, brali si je i na svátky. Na konci základní školy třídní učitel Marii navrhoval, aby šla studovat na jedenáctiletku a stala se učitelkou na prvním stupni, ale Marie si přála odejít z domu, dospívala a chtěla jít na internát. V jednom pokojíku s ostatními sourozenci jí bylo těsno: „Chtěla jsem mít svoje místo a ticho.“ Zvolila Střední pedagogickou školu v Kroměříži, jejím cílem bylo stát se učitelkou v mateřské škole. 

V Kroměříži

„Najednou ve městě, v Kroměříži, jsem byla jako v Jiříkově vidění,“ vzpomíná. Nebyla to jenom škola, která nabízela četné nové impulsy, ale i kulturní atmosféra města. Divadlo hrála Marie odmala. I ve Smolině byla skupinka nadšených dětí, nacvičily Červenou Karkulku a dohodly se, že budou vybírat vstupné, pět haléřů. „Chtěli jsme si vydělat.“ Představení se ale nekonalo, přišly jen dvě děti. V Kroměříži byla součástí rozvrhu také dramatická výchova. Nacvičili revue i s hudbou, a později se mihla v kroji i ve Slovácké princezně. Když nastoupila do mateřské školy v Újezdě, byli tam místní ochotníci. Její budoucí manžel, Stanislav Ambrůz, pro soubor připravoval rekvizity. „Přivedl mě k divadlu,“ říká Marie Ambrůzová. Později účinkovala především v představeních s duchovními tématy – v živém betlému, s dětmi jako katechetka a ve scénkách ke sv. Mikuláši.

V druhé polovině 60. let si Marie změny v atmosféře ve společnosti nijak nevšimla. Na cestování peníze nebyly, měli už sice doma televizi, ale jak říká: „Nežili jsme tím.“ Když přišla v září 1968 do školy, vedení studenty vyslýchalo, co dělali o prázdninách. V následujícím roce jela třída na zájezd do Prahy, viděli, že se na Václavském náměstí staví metro a že na stěnách Muzea jsou stopy po střelbě. „Moc jsme o tom nevěděli. Až později jsem se dozvěděla, postupně.“

Marie Ambrůzová měla jiné starosti: internát stál 300 Kčs a ona dostávala 220 Kčs stipendia. 20 Kčs měla stranou na cestu autobusem tam a zpět. Lístek na trase Klobouky – Zlín stál čtyři koruny dvacet haléřů, na trase Zlín – Kroměříž tři koruny čtyřicet haléřů. Zbylé čtyři koruny si šetřila. Po maturitě si přála učit děti a vydělávat si. Za první výplatu si koupila látku na šaty a dva banány a podělila i ostatní doma. Okres jí poslal umístěnku do Ubla u Vizovic, po roce se dostala do Újezda u Klobouk. Přáním Marie bylo žít ve městě, ale ředitelka mateřské školy ji nechtěla pustit – kdo by dělal nástěnky a vylepoval vlaječky do oken k 1. máji? Naučila ji však laskavému přístupu k dětem. Marie Ambrůzová zůstala v Újezdě, kde potkala svého budoucího manžela a žila tam i v době natáčení, v roce 2025. 

Stanislav Ambrůz

Narodil se v Újezdě jako deváté dítě matce, které bylo 44 roků. Po celý život měl zdravotní potíže, na jejich původ se přišlo až po 17 letech, kdy mu museli amputovat nohu pod kolenem. Chodil s protézou, ale potřeboval i berle, trpěl bolestmi a zemřel příliš brzy –už v 50 letech, na infarkt. „Byl hrozně hodný a pracovitý, šikovný na ruce. Byl chytrý, ale musel několikrát opakovat ročník, v nemocnici se naučil německy a taky vyšívat. Měl radostnou povahu, každá práce mu šla,“ říká o něm Marie Ambrůzová. 

Po velkém úsilí získali Ambrůzovi byt v učitelských bytovkách a Stanislav auto na ruční ovládání. Dojel s ním až k Baltu a do Chorvatska. „Byl silná povaha,“ říká o něm jeho manželka. Všechno si načetl a pak byl schopen vybudovat skleník, vedl rybářský kroužek, stal se zahrádkářem, sázel stromy a keře. Poslouchal písničky Karla Kryla a Svobodnou Evropu. V roce 1990 se Ambrůzovi rozhodli, že budou stavět. Společně, za pomoci svých dvou dětí, postavili základy. V tom roce přijel do Československa papež Jan Pavel II. „To jsem ještě nebyla tak velice věřící. Už jsme měli i trámy dovezené, ale Standa šel na operaci a po ní zůstal ležet. Co dál s barákem?“ Spočítali spolu, kolik tvárnic objednat, kolik cihel a jaké budou potřebovat. Marie sehnala zedníky, postavili stěny, potom okna. Měli velké plány, přerušil je jeho fatální infarkt. 

V této těžké době se Marie Ambrůzová začala modlit. Sama byla hodně nemocná, půl roku po smrti manžela dostala plný invalidní důchod, po třech letech potom invalidní důchod částečný. Děti už byly dospělé, byly schopné pomáhat. Do domu se stěhovali v roce 1995 s tím, že postupně dokončovali, co bylo třeba. „Měla jsem radost, že jsem ve svém,“ uzavírá Marie vyprávění o stavbě domu, ve kterém dnes bydlí s rodinou svého syna. 

V 90. letech minulého století, po zásadních společenských změnách nebylo pro Marii Ambrůzovou snadné dostat místo ve školce, protože pobírala částečný důchod. „Tehdy jsem se dostala ke katechismu,“ říká. Krátce zastupovala ve školkách, líbilo se jí to a po 22 letech, po smrti manžela, šla poprvé ke zpovědi. Cítila, že ji víra posiluje, zalíbilo se jí, že v kostele byly děti. Začala se učit hrát na kytaru, aby s dětmi mohla zpívat, začala chodit na faru. „Ty začátky byly těžké,“ dodává k tomu. Zásadní pro její duchovní nastavení byla první cesta do Medžugorje v Bosně a Hercegovině v roce 1997. „Všechny ženy v plném autobusu se jmenovaly Marie, všechny byly stejného myšlení, uvažování. Předtím jsem nemohla cestovat, měla jsem bolesti, ty pak úplně zmizely. Děly se tam přírodní úkazy. Přesvědčilo mě to o víře.“ Od té doby procestovala spousty duchovních míst. „Nikdy bych si to nepomyslela,“ říká dnes.

Katechetkou

Svoje působení katechetky na školách v Újezdě a okolí bere Marie Ambrůzová vážně: „Mojí úlohou je předávání víry.“ Denně se na výuku připravuje, používá moderní hravé metody založené na kreslení, vyprávění a zpívání. Její hodiny jsou sice nepovinné, ale tvoří součást školního rozvrhu, což nebývá na každé škole – jinde se vyučování může odehrávat na faře nebo v kulturním centru. Preferuje výuku menších dětí, s nimi se cítí nejlíp. Třídy nejsou velké, mívá v nich asi deset dětí, dříve jich bylo víc, jak říká. Ve čtvrté třídě probírá Nový zákon, v páté pak Starý zákon. Aby byla způsobilá vyučovat, musela projít dvouletým kurzem výuky náboženství a ročním kurzem etiky. Učí s nadšením. Letos (2025) připravila k prvnímu svatému přijímání 20 dětí, ale kriticky říká, že zájem upadá, dříve to bývalo až 60 dětí. Uvědomuje si, že starší děti ztrácejí zájem, je stále méně věřících dětí, všechno závisí na rodině a výchově. Dvakrát ročně má za povinnost děti známkovat, což není snadné, ale do známky lze komplexně zahrnout chování, míru spolupráce a vědomosti. 

Ačkoli roli katechetky zastává od roku 2001, ví, že pořád má co studovat. Víru cítí jako velkou pomoc a taky ji posiluje skutečnost, že obě děti i vnoučata jdou stejnou cestou.