Adolf Vondrášek

"Když se tatínek vrátil z tohoto věznění, po těch osmi měsících, tak já jsem mu šel jako - kolik mi bylo tenkrát let, bylo mi čtrnáct let. Tak jsem mu šel naproti na silnici. Ten kilometr ke státní silnici. Jezdil takový krátký autobus v té době už, přivezl ho z Příbramě. Bylo to ráno, asi okolo šesti hodin, mlha byla, sychravo. A já jsem jako ho přivítal, on možná něco řekl. Ale já jsme ho vůbec nepoznal. To byl změněný člověk. Zničenej, zrazenej, změněnej člověk. Tak jsme spolu šli domů, to tam popisuju právě v té knížce. Vůbec jsme nemluvili. Já jsem šel s cizím člověkem domů."

"Mně bylo tehdy patnáct let. Teď on tam oral a najednou viděl, že jede po silnici auto a on to auto poznal, kterým ho vždycky odváželi. Zastavil koně a shodou okolností z toho místa, kde oral a kde zastavil s těmi koňmi, tak bylo vidět přes hladinu rybníku na náš dvůr. Ten dvůr byl hned za hrází. On tam viděl. Oni tam přijeli. Hospodář nebyl doma. Maminka řekla, že je na poli. Tak začali na tu maminku křičet a to už on slyšel. A teď, aby dílo dokonali, tak začali z půdy stahovat pytle, nějaké obilí. Maminka říkala: ´To nemůžete, vždyť my jako to potřebujeme. Pro dobytek a mouka, aby byla.´ Měli tam nějaké pochopy na to. On tohleto slyšel, co se tam odehrává na dvoře. Tak z toho spřežení, jo - každá ta oprať byla ze tří dílů - tak vymontoval tu prostřední část, vyvlíkl, šel padesát metrů dole a tam u cesty asi tak třicet metrů od kraje lesa si - ne že by jako se oběsil přímo. Dal to na větev, na kterou mohl dosáhnout, a prudce si lehnul. Takže se tam takhle víceméně udusil."

„Prožíval jsem prostě začátek května roku 45 přímo v Těchařovicích, tak se pamatuju, jak se po tři dni valily po státní silnici Praha – Budějovice... tak se valily nekonečný davy právě těch německých uprchlíků z východu, který se tam dříve nastěhovali. Zaplnili prostě všechny únikový cesty, nebylo možný vůbec po té silnici jet v protisměru. A to se valili nejenom tou silnicí, ale i těma polma. Prostě jak to šlo, tak se valili. A samozřejmě přitom docházelo k tomu, že ty různé přístroje, hlavně auta a takový ty věci, všechno, tak jim vypověděly službu, tak to tam v polích nechávali.“

„Já si pamatuju, že i komunisti používali takovej jakejsi, dneska bych to nazval jako trik, kterým si mysleli, že to všechno jaksi postaví do jiného světla. V té době, v roce 49, najednou k nám začaly v létě nebo na podzim jezdit brigády z kanceláří. Brigády lidí, který se hlásili, že pomůžou, pomůžou na poli, pomůžou při sbírání brambor a všechno. Jako nikdo je nezval, no ale tak tatínek a ostatní sedláci jako mysleli, že je to dobrej úmysl vlády třeba nebo něco pomoct těm lidem, tak jsme se proti tomu nevzpouzeli. Oni nám pomohli, maminka navařila, zase odjeli nějakým takovým nákladním vozem, protože autobusy ještě v té době nebyly populární, tak prostě odjeli. Zase za čas, když bylo třeba, tak přijeli. Další takovej bod, kterej byl podivnej, že najednou přijela traktorová stanice, přivezla novou škodovku, že pomůže tatínkovi se sklizní. No tak zase, nikdo v tom neviděl nic špatnýho, tatínek proti tomu taky nebyl, my jako děti vůbec ne, mohly jsme se svézt na traktoru, dokonce nám ten řidič dovolil, abychom si zajezdily. Bylo to všechno takový přirozený, nenásilný. Nikdo z nás nepochopil, co oni tímto sledujou. To jsme pochopili až mnohem později, když tyto sedláky udolali k smrti, vyhnali, vystěhovali, tak pak dali účet. Účet, nevím, kolik ostatní, ten náš účet znám – 70 000. Za ty služby, který nám provedli.“

„Já musím říct, že do poslední chvíle už potom, než se toto stalo, tak že se víceméně jakoby vzkřísil, že se choval celkem normálně. Do toho momentu, než oni přijeli počtvrtý, než tohleto nastalo, jak to líčím v tý knížce, než on když viděl, co se na tom dvoře děje, a ty výkřiky a pláč tý jeho ženy. Tak teprve se to v něm zlomilo, věděl, že je naprostej konec. Že tady už se nedá pokračovat, že ho stoprocentně odvezou zase, že je konec se statkem, vystěhování, likvidace rodiny. A že ten Tesařík skutečně to dílo dokoná. On ho znal velice dobře. Já jsem ho znal jako kluk, že jo. Ale on ho znal velice dobře, ty jeho manýry. On taky třeba k nám přišel v době, v roce 51 k nám přišel o pouti, o chraštické pouti. Tam je svátek Nanebevzetí Panny Marie, vždycky od 15. srpna tu neděli, kdy byla rodina u stolu. Byli tam hosté, příbuzní, on tam vkročil s jedním tím pochopem, ten Tesařík, a řekl mu: ‚Tak soudruhu Vondrášek, mlátit se nebude?‘ A on zkoprněl, úplně zrudnul, říkala maminka. A maminka tedy to zachránila, že vzala talíř a nabídla jim: ‚Vemte si koláčky a pojďte si přisednout.‘ Oni prostě dali ruce pryč a odešli bez jedinýho slova. Takhle vlastně narušili, jeho lomili psychicky, já nevím, kdo jak z nás by na to byl schopen jak reagovat, když vidí tohleto, co ty lidi dělali.“