Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Vondrášek (* 1937)

• narodil se 14. dubna 1937 v Těchařovicích

• jeho rodina měla velký statek, jehož původ je zaznamenán až do roku 1530

• po roce 1948 byl jeho otec Adolf Vondrášek starší jako kulak perzekvován, nakonec si vzal život

• po otcově smrti byla rodina vystěhována, pamětník šel studovat na horníka

• kromě hornictví rozuměl také elektrotechnice, vysílací technice a uměl hrát na hudební nástroje

• na vojně v Plzni hrál v kapele a stál u zrodu vojenského rozhlasu

• po vojně pracoval dále v hornictví, podílel se na výzkumu Akademie věd

• s manželkou a třemi dětmi byl zapojen do podzemní církve

• po roce 1989 se stal starostou Mirovic

V roce 1944 měl před sebou Adolf Vondrášek budoucnost hospodáře na velkém statku s lesy a s moderní technikou. Otec mu tehdy napsal do památníku: „Synu! Pamatuj, že tento statek, zděděný po mých předcích, jimiž byl za velmi těžkých podmínek udržen v rodě, i já, seč mé síly stačí, svému rodu zachovám. Totéž buď i tvou svatou povinností.“ Otec tehdy nemohl vědět, k čemu ho režim dožene.

Z poslušnosti k otci

Adolf Vondrášek se narodil 14. dubna 1937 ve vesnici Těchařovice, která patří do okresu Příbram. Jeho rodina vlastnila velký, padesátihektarový statek se dvěma lesy. První zmínky o rodinném statku jsou už z roku 1530.

Otec, Adolf Vondrášek starší, byl strojník, obsluhoval mirovickou elektrárnu, poháněnou parním strojem. Jako druhorozený syn nepočítal s převzetím statku. Prvorozený Josef ale po první světové válce trpěl následky svého zranění, a tak otec Adolf „z poslušnosti k otci statek převzal.“ Protože byl technický typ, pustil se do modernizace statku: „Otec všecko novicíroval, zařizoval, přestavoval, a hlavně vybavoval statek novými stroji. Ještě dneska, když si na to vzpomenu, tak ho obdivuju,“ dodává Adolf Vondrášek.

Bohatá nevěsta

Otec potřeboval ze statku vyplatit svých pět sester, každé z nich musel dát věno padesát tisíc korun, za které si tehdy nevěsta mohla nechat postavit i menší domek. Podařilo se mu přes zprostřekovatele (starosvata) najít v Ráztelích u Mirovic nevěstu, která dostala věnem sto tisíc, ačkoli její rodiče byli jen domkáři. Statek v Těchařovicích tedy i tak bylo nutné kvůli věnům pro sestry zadlužit, což tehdy v podobných případech nebylo žádnou výjimkou. Rodiče se vzali v roce 1934.

Matka si svatbou společensky sice polepšila, jak to bylo tehdy vnímáno, zato se musela ujmout péče o velký statek, který obhospodařovala, zatímco otec pracoval na poli, a starat se o pět dětí a tchýni. „Slovo služka, to je slabé,“ vzpomíná Adolf Vondrášek. „Laskavějšího člověka na světě jsem nepoznal,“ dodává. Byla vroucně věřící, na nedělní mši chodila bez výjimek, i když zbytek rodiny někdy pro špatné počasí zůstal doma.

Za války

Za války chodil Adolf několik kilometrů do školy do Chraštic, doma pomáhal pást husy a krávy, s rodiči a čtyřmi sourozenci chodíval o nedělích do kostela. Rodiče odevzdávali ze statku povinné dodávky: „Nepamatuju, že by tatínek někdy bědoval, že nemůže dodat, co byla jeho povinnost.“ Když načerno porazili tele a psi roznesli zbytky po vesnici, nikdo rodinu neudal.

Na statku kromě rodiny žil ještě otcův kamarád František, kterého si k sobě vzali z chudobince. Platili ho za péči o dobytek - na statku bylo dvacet dva dojnic, k tomu jalovice a telata - ale stal se součástí rodiny. Kromě krav chovali kolem patnácti prasat, pět koní, ovce, drůbež, králíky. Během sklizní jim pomáhali domkáři ze vsi, kteří za výpomoc dostávali část plodin. „Když k nám přišlo třeba dvacet lidí, tak maminka musela pro všechny péct.“ Otec zase naopak vypomáhal ostatním se svými koňmi a stroji.

Silnice nestačila, valili se přes pole

Na konci války kolem Těchařovic procházely a projížděly tisíce civilních uprchlíků: „Po čtyři dni se valily po státní silnici Praha – Budějovice nekonečné davy německých uprchlíků z východu. Zaplnili všechny únikové cesty, nebylo možné vůbec po té silnici jet v protisměru. A to se valili nejenom tou silnicí, ale i poli.“

Na konci války maminka poslala děti kvůli náletům na konvoje uprchlíků k babičce do Ráztel. Tam zažili příjezd amerických vojáků. Po skončení války zase bylo k Vondráškovým na statek na několik měsíců nastěhováno asi čtyřicet sovětských vojáků, které museli nejen ubytovat, ale i nakrmit. „Byli to takoví dobrosrdeční tatíkové z Ukrajiny, divili se, co všechno u nás je, když viděli zařízení na statku, tak nevycházeli z údivu.“ Udělali na Vondráškovy příznivý dojem: „Tahle epizoda v nás nechávala pocit, že komunismus je celkem dobrý, takový laskavý, že by to taky nebylo špatné to mít.“ Tento dojem zřejmě převážil varování manžela otcovy sestry - „tety Pepičky“ - Prikazčikoviče, který pocházel z rodiny donských sedláků, násilně vystěhovaných ze statku na Sibiř.

Otec po válce znovu začal modernizovat statek: „Přestavěl chlévy, zmodernizoval stodoly, automatické napáječky, nakoupil nové stroje, nakoupil traktor, šestiradličný otočný pluh za traktor, samovaz, vázací lis.“ Jako jediní v Těchařovicích měli auto, díky kterému otec zachránil život sousedce, kterou odvezl při těžkém potratu do nemocnice.

Osmdesát tisíc, nebo osm měsíců

V roce 1949 začaly na statek jezdit na výpomoc se sklizní nevyžádané brigády. Otec se jim nebránil, vítal je jako poválečnou pomoc do zemědělství. Hospodářství, čtyři sta let zvelebované jeho předky, ale do jednotného zemědělského družstva odevzdat nechtěl. A tak musel znovu odevzdávat dodávky - mléko, vejce, obilí, dobytek, maso.

Tentokrát ale byly dodávky pro soukromé sedláky stanovené v takové výši, kterou ani bohatý statek nedokázal splňovat. Sedláci v Těchařocicích dostávali na výběr - zaplatit pokutu, nebo jít do vězení. Každých deset tisíc znamenalo jeden měsíc vazby. A protože na zaplacení pokut nebyly prostředky, otec byl dvakrát zavřený. Pokaždé na tři, čtyři měsíce.

Mezitím se ho straničtí funkcionáři snažili psychicky zlomit. „Třeba k nám přišel v roce 1951 o chraštické pouti komunista Tesařík. Byli tam hosté, příbuzní, on tam vkročil s jedním tím pochopem a řekl otci: ‚Tak, soudruhu Vondrášek, mlátit se nebude?‘“

Když byl otec zavřený, matka se snažila zvládnout s dětmi všechnu práci. Adolf jezdil s koňmi, s traktorem, se sklizní pomáhali i maminčini bratři. Přitom stále museli plnit dodávky. „Neměli jsme obilí, neměli jsme čím krmit dobytek, nebylo seno, nebyla sláma. Museli jsme jednou sundat i doškovou střechu, aby měl dobytek co do huby, když byl tatínek ve vězení.“

Třetí trest, který byl otci vyměřen, trval osm měsíců, na dole v Jáchymově. Otec při něm jen stěží unikl amputaci ruky, když dostal otravu krve. Když se z vazby po osmi měsících vracel ranním autobusem, Adolf mu šel naproti. „Já jsem ho vůbec nepoznal. To byl změněnej člověk. Zničenej, zrazenej, změněnej člověk. Tak jsme spolu šli domů, vůbec jsme nemluvili. Já jsem šel s cizím člověkem domů.“

Teprve postupem času se díky kontaktu s rodinou a všedním starostem otec znovu vzpamatovával: „Uvolnila se ta tíseň a tlak, který v sobě měl.“

Čtvrtý rozsudek

Když otci v srpnu 1952 přiváželi autem další rozsudek, zrovna s koňmi oral na poli v blízkosti silnice. Z auta si ho nevšimli. Na dálku však viděl, co se děje na dvoře. „Začali řvát na maminku, vyhazovat obilí.“ Maminka hořekovala, ať jim pytle neberou, že nebudou mít pro dobytek ani pro sebe. Otec věděl, že ho čeká další vězení, rodinu živoření, a navíc o statek nakonec stejně přijdou. Zašel do svého vlastního lesa a vzal si život, oběsil se na opratích, které si z potahu koní odvázal.

Adolf byl v tu dobu ve Zbiroze na přípravném táboře pro hornické učně. „Dostal jsem telegram: Okamžitě přijeď domů, nutné. Strýc Jenda.“ O otcově smrti se dozvěděl v autobuse, když si o tom lidé kolem vyprávěli.

Kněz otce odmítl pochovat, aby neměl problémy s režimem, dokonce, když sehnali pro obřad někoho jiného, v době pohřbu ze strachu odjel. Na pohřbu bylo hodně lidí, otec jako strojník pomáhal mnoha lidem v okolí. „Já jsem ze sebe chtěl něco vyřvat jako dítě, ale když jsem viděl, jak maminka plakala, tak jsem toho nebyl schopen. Chtěl jsem tam říct, že to mu provedli komunisti a lidi, co ho takhle uštvali.“

Rozprášeni

Po otcově smrti se maminka musela do měsíce vystěhovat. Přidělili jí polorozpadlý mlýn u Sedlčan, ale matčina teta - „kmotřička“ - jí nabídla, že může bydlet u ní v domku ve Smolotelích. Směla si odvézt jeden malý valník, na který se vešla skříň, postel a oblečení pro děti. Směla tam bydlet necelý rok, než byl matčin pokoj přidělen rodině agronoma, člena místní organizace komunistické strany ve Smolotelích, a maminku odtud opět vystěhovali. Našla si maličkou garsonku v Rožmitálu pod Třemšínem, kde pracovala jako tovární šička.

Maminka neměla žádnou šanci uživit čtyři děti, jako žena kulaka dostala minimální plat. Rodina se musela rozdělit. „Když jsem odcházel, bylo mi patnáct let, a už jsme se jako rodina pak nikdy nesetkali.“

Ještě za tatínkova života, v roce 1952, když Adolf končil devátý ročník, si vybíral další studium. Chtěl jít studovat průmyslovou školu elektrotechnickou, ale zjistil, že jako syna sedláka ho na ni nikdy nepřijmou. „Rovnou mi nabídli horník, hutník, nebo zedník, tak tyto tři varianty jsem měl přímo dané.“ Vybral si hornictví, aby zůstal co nejblíž k mamince.

Adolf měl tedy zaopatření, včetně ošacení, na hornickém učilišti. Nejstarší sestra Marie šla do učení na obuvnici ve Zruči nad Sázavou. Sestry Zdeňku a Annu si k sobě vzal maminčin bratr do Ráztel, s tím, že mu budou pomáhat a on jim umožní absolvovat základní vzdělání. Nejmladší, sedmiletý bratr Václav odešel do klášterní školy na Svaté Hoře u Příbrami, kde mu poskytli ubytování i stravu.

Na Svaté Hoře

Adolf za bratrem na Svatou Horu docházel, hrával tam na varhany. Hudba byla jeho koníčkem už odmala, a i když si to tatínek zpočátku nepřál, chodil i do hudební školy. Na Svaté Hoře mohl s kněžími diskutovat o historii, církevních dějinách a teologii, které ho potom zajímaly po celý život.

Působení kněží ze Svaté Hory bylo pro režim trnem v oku, ale pro zrušení provozu kláštera a celého poutního místa bylo potřeba nějaké záminky. Proto v roce 1958 někdo podstrčil do kláštera vysílačku a zakázané tiskoviny, které byly hned druhý den při prohlídce „nalezeny“. Svatá Hora byla uzavřena a bratr Václav začal bydlet s maminkou.

Později, po opětovném otevření, byla Svatá Hora spravována kněžími ze sdružení Pacem in terris, kteří byli loajální ke komunistickému režimu. Při jednom kázání slovenského biskupa přesáhl prorežimní proslov únosnou míru: „Najednou se v lidech něco zhuklo a oni mu do kázání začali zpívat mariánskou píseň.“

Horníkem

Po otcově smrti byla rodina rozprášená, domov Adolf neměl, v létě jezdil k prarodičům do Ráztel.

Druhý rok na učilišti Adolfa přeřadili do elektrodílny, kde mohl rozvinout svůj technický talent. „To byl kolosální krok, který mi nasměřoval život na cestu, kterou jsem kráčel až do konce.“ Ačkoli po zbytek učení pracoval v elektrodílně, výuční list dostal z hornictví. Přihlásil se tedy k dálkovému studiu na elektrotechnickém učilišti v Berouně. Po studiu a zkouškách před komisí mu nejprve vystavili výuční list na důlního elektrotechnika. Protože trval na tom, že žádal o elektrotechnický list, povolili mu ho získat, pokud složí tytéž zkoušky ještě jednou. Souhlasil.

V učilišti byl Adolf správcem hudebního skladu. Využil to k tomu, aby se sám naučil hrát na nejrůznější nástroje. V autoškole se naučil řídit nákladní auta, složil zkoušky z promítání filmu. Chtěl mít dovednosti, díky kterým se bude moct uplatnit.

Harmonikářem a hlasatelem

V roce 1958 nastoupil Adolf na vojnu do Plzně, kde ho přidělili k ženijnímu praporu, ačkoli mu při odvodu „slibovali“ jinou službu: „Naklusal jsem tam v trenýrkách, u stolu byla komise a jeden z nich vybuchl: ‚Co byste jako syn kulaka chtěl, vás dáme jedině k pétépákům!‘“ K PTP - pomocným technickým praporům, odvelen nebyl, a v Plzni se mu dokonce otevřely nečekané možnosti.

Dostal se do vojenské kapely, kde hrál na harmoniku. „Byli jsme na roztrhání – mladí kluci hrají moderní hudbu.“ V nově založeném vojenském rozhlase v Plzni Adolf pracoval jako správce, technik, reportér i hlasatel v jedné osobě. Směl dokonce začít studovat střední průmyslovou školu elektrotechnickou, jak si přál od dětství.

Plat jako politická otázka

Když se blížil konec vojny, domluvil se Adolf Vondrášek v plzeňských Škodových závodech, že do nich nastoupí. Jeho mateřský důlní podnik v Příbrami ho však nepropustil. Pokračování ve studiu na průmyslové škole mu bylo stranickými orgány KSČ zakázáno. S možnostmi, které se mu otevřely na vojně, byl konec: „Myslel jsem si, že budou možnosti, ale zapomněl jsem na jednu věc – že komunistický režim nepotřeboval aktivní lidi, ale lidi, kteří mu slepě sloužili a chodili na schůze.“

Musel se spokojit s minimálním platem. Jeho mistr pro něj marně žádal zvýšení. „Na mzdové komisi mu ale řekli, že moje mzdová otázka není otázka mojí kvalifikace, ale je to otázka politická.“ 

Nastěhoval se ke kmotřičce do Smolotel, aby jí pomáhal. Kmotřička ale zanedlouho zemřela a domek mu odkázala. Ve Smolotelích zůstal a do práce dojížděl, každé ráno ve čtyři hodiny sedal na autobus. Když ho teď ho pro změnu chtěl z práce vyhodit jeho vedoucí, šel Adolf Vondrášek za ním, aby mu vysvětlil, že s tím nesouhlasí. „Šel ke dveřím a dveře zamknul, šel ke mně a povídá mi: ‚Ty dobytku kulackej, ty myslíš, že já tě tady budu trpět? Ty nechceš pracovat v ničem, nechodíš na žádný schůze, jenom nám kazíš podnik.‘ Věděl jsem, že jsou dveře zavřené, a řekl jsem mu: ‚A ty bolševiku, ty si zase myslíš, že já, kterej jsem normálně vyrostl na venkově, do hornictví jsem šel jenom ze zoufalství, zapříčinili jste smrt mého otce, znemožnili práci ve škodovce a já teď budu poslouchat takovou nesmyslnost?‘“

Adolf Vondrášek v práci zůstal. Podle jeho vlastních slov ho zachránilo, že  byl do hornictví naverbován v tzv. Lánské akci, kterou inicioval Klement Gottwald. Dočkal se spíše odchodu svých nadřízených.

Bohaté nevěsty?

Maminka jednou do měsíce jezdila synu Adolfovi pomáhat do Smolotel. Starala se i o zahradu. „Všechen ten žal a tu bolest přenášela do kytiček. Pěstovala obrovské množství květů. Když se všechny ty květy rozvinuly, cítili jsme se tam úplně jako v ráji.“

Rodný dům v Těchařovicích mamince pořád právně patřil, takže se domnívala, že ho Adolf jednou bude moct převzít. A sestry byly ve věku na vdávání. „Adolfku, budeš muset těm děvčatům něco přispět,“ žádala ho maminka, která až do konce života litovala, že nemohla děti vypravit do života tak, jak by si to bývala přála. Adolf Vondrášek tedy z nuzného platu sestrám pomohl, jak jen mohl.

Jenže potom přišel účet za nevyžádané brigády, které na statek po roce 1948 jezdily, a stejně tak nevyžádané služby traktorové stanice. Účet dělal sedmdesát pět tisíc korun. Nic takového samozřejmě maminka nemohla při svém platu pět set korun našetřit. Aby jim dluh odpustili, museli se statku v Těchařovicích vzdát.

Ve výzkumu a na radnici

Po svatbě se s manželkou Janou nastěhovali do domku v Mirovicích, narodily se jim děti Hana, Marie a Petr. Když potom Akademie věd hledala slaboproudaře pro provádění seismo-akustického výzkumu na dolech, byl Adolf Vondrášek v elektrodílně jediný, kdo k tomu měl dostatečné dovednosti. „Nastal pro mě definitivní zlom, všechny ty politické tlaky se změnily v naprostou svobodu.“

Výzkum trval až do roku 1985, kdy Rudné doly Příbram ukončily činnost a zatápěly se. Poté se Adolf Vondrášek stal elektrotechnickým vývojářem a revizním technikem a v roce 1990 odešel do předčasného důchodu.

Když po roce 1990 konečně směl studovat, chtěl se věnovat teologii. V tu dobu mu ale nabídli místo starosty v Mirovicích. Jel se o tom poradit s přítelem kardinálem Miloslavem Vlkem, na arcibiskupství. „Řekl mi: ´Ádo, musíš vzít ten úděl tak, jak přichází.´“ Adolf Vondrášek se stal starostou.

Jako starostovi se mu podařilo mnohé vybudovat a opravit mnoho sakrálních památek, které kvůli nezájmu minulého režimu chátraly. A protože s manželkou bydlel v domě bývalého dozorce z tábora v Letech, začal se zajímat také o historii tábora. V roce 1992 nechal v Mirovicích vystavět první pomníček romským obětem nacismu a slavnostně ho vysvětit.

V kostele a na univerzitě

Pro jeho trvalý zájem o teologii, církevní historii a hudbu ho mirovický páter koncem 60. let seznámil s Miloslavem Vlkem, který v té době byl ještě student. Spřátelili se a po odebrání státního souhlasu v roce 1978, bez kterého páter Vlk nesměl vést bohoslužby, mu manželé Vondráškovi umožnili vést je na shromážděních u nich doma. „Člověk vlastně celý život musel nějakým způsobem něco riskovat,“ dodává Adolf Vondrášek.

Společenství podzemního hnutí Fokolare v obývacím pokoji u Vondrášků diskutovalo o tom, jak učení z Evangelia zapojit do každodenního života. Páter Vlk potom odsloužil bohoslužbu. Ačkoli byli opatrní a maskovali setkání jako oslavy narozenin, nevyhnuli se incidentům se státní bezpečností. Byli pod dozorem, sledovala je policejní auta. Když byli Vondráškovi na dovolené v Krkonoších, policie povolala účastníky tajných bohoslužeb k výslechům. Páter Vlk poslal dceru Vondráškových Hanu, aby rodiče varovala. K výslechu je ale tehdy nepovolali.

V devadesátých letech Adolf Vondrášek vystudoval čtyři roky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, dlouhé roky vedl při kostele pěvecký sbor dospělých i dětí a podílel se na církevním životě jako akolyta.

Získávat vědomosti

Po restituci statku ho Adolf s bratrem Václavem celý opravili. V rodinách sourozenců už ale nebyl nikdo, kdo by měl k hospodaření vztah, statek tedy prodali.

Ačkoli Adolf Vondrášek během života často narážel na nepoměr mezi svými schopnostmi a svým kádrovým hodnocením, nepřestal věřit, že dovednosti a vědomosti jsou tím, co je podstatné: „Získávat co nejvíc vědomostí ze všech možných oblastí, aby se člověk mohl lépe orientovat. A také vlídnost a laskavost se snahou pomáhat druhým by měly být hlavní snahou pro život.“