„Byla bych ráda, kdyby se [mladí lidé] zajímali o to, co se děje okolo nich. Aby nebyli bez zájmu. To, co já dnes vidím tady kolem sebe… Já si nemyslím, že mladí lidi jsou dneska špatní, horší, než jsme byli my. Ale řekla bych, že jsou takoví – alespoň z toho mého nejbližšího okolí – lhostejní. Narodili se vlastně do toho, kdy v naší zemi se nikdy nežilo tak dobře, jako se žije teď. A myslím si, že na situaci mého otce se potvrdilo přesně to, co se říká: ‚Nestaráš se o politiku a stará se o tebe politika.' A taky se mu stalo to, že ho politika semlela. Takže bych mladým lidem – pokud si myslím, že mám oprávnění jim něco vzkazovat – řekla: ‚Zajímejte se o to, v čem žijete, a starejte se o politiku. Vstupujte do politiky a vybírejte si lidi, kteří jdou do politiky, kteří jsou hodni vaší důvěry.'“
„Pan Kasík byl také účastníkem skupiny, která chodívala rodičům blahopřát. Tenkrát moji rodiče neznali, co to byla dovolená, ale ve mlýně se slavily svátky Václava a svaté Anny. To byli rodiče. Oba dva rodiče oslavovali svátky. Chodili k nám známí gratulovat, vždy byli pohoštěni. Mám v živé paměti, že jedním z těch účastníků alespoň jednou byl také pan Kasík. A jako holka si vzpomínám, - mně mohlo být tenkrát osm [nebo] devět [let] - jak stál na konstrukci sušáku na prádlo a troubil mamince večerku. Teď měl jinou roli. Zabavoval přímo z pastvy u mlýna naše dvě krávy. Jako dnes vidím, jak je žene do stájí Státního statku. Na druhé straně objektu pod vedením pana Weinfurthera docházelo k zabavování ostatního zvířectva. Veškerou drůbež naložili do beden - nebo nevím přesně, jak to nazvat - a všechno odvezli. Zkrátka během jednoho odpoledne bylo zlikvidováno celé maminčino hospodářství. Zbyl nám pouze kocour a holubi na střeše...“
„Československé státní statky neplatí otci sjednaný nájem mlýna, dluží za pět let. Otec se domáhá zaplacení dlužného nájmu, poněvadž financuje ze své mzdy a živí vlastně celou rodinu. Tehdejší ředitel Státních statků, pan Hajšman, se rozhodl, že nebudou platit nájem, že se pokusí o to získat mlýn do vlastnictví statků. V tomto směru zaúkoloval své podřízené. V té době šmejdil - řečeno lidově – v našich chlévech, čím krmíme a jak. Nic se mu nepodařilo najít, ale výsledek se dostavil. Důkazy nebyly třeba. [Dne] 1. března 1956 dochází k zatčení otce. První soud, okresní soud v Klatovech, soudil otce za sabotáž. Proces trval dva dny. Výsledek zněl: čtyři roky vězení, propadnutí veškerého majetku, ztráta občanských práv, po odpykání trestu zákaz pobytu v Janovicích [nad Úhlavou]. Odvolací krajský soud zaměnil sabotáž za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a jinak výši trestu ponechal. Tak jsme se octli bez živitele rodiny.“
Věnceslava Vlčková se narodila 29. ledna 1943 v Janovicích nad Úhlavou Anně Špirkové, za svobodna Hejlíčkové, a Václavu Špirkovi. Tatínek pravděpodobně v roce 1935 zakoupil vodní Markův mlýn v Janovicích nad Úhlavou. V době kolektivizace v roce 1950 raději sám pronajal část mlýna a pozemky Československým státním statkům ve Veselí. Ty však nájem neplatily a Václav Špirka byl kvůli jejich touze po získání mlýnu 1. března 1956 zatčen a odsouzen za sabotáž ke čtyřem letům vězení. Rodinné hospodářství bylo zlikvidováno za jedno odpoledne. Věnceslava Vlčková se roku 1960 vyučila prodavačkou pro Jednotu Klatovy. Na přímluvu ředitelky učňovské školy mohla vystudovat večerní studium na ekonomické škole zakončené maturitou. Od roku 1964 pracovala jedenáct let v Domácích potřebách v Bezděkově. V roce 1974 se provdala za Václava Vlčka, přestěhovali se do Ostrova nad Ohří a vychovali spolu dva syny. Po sametové revoluci byl objekt Markova mlýna včetně pozemků ve vlastnictví obce. Nacházel se v dezolátním stavu. Jejich domek byl zakoupen jako konfiskát, majitelka jej rodině odmítla vydat. Dostali za něj šedesát šest tisíc korun. Zdevastovaný mlýn v roce 1998 vyhořel vinou hasiče-pyromana. Věnceslava Vlčková žila v době natáčení v roce 2025 v Plzni.
