Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věnceslava Vlčková (* 1943)

• narozena 29. ledna 1943 v Janovicích nad Úhlavou Anně Špirkové, za svobodna Hejlíčkové, a Václavu Špirkovi

• tatínek pravděpodobně v roce 1935 zakoupil vodní Markův mlýn v Janovicích nad Úhlavou

• tatínek v době kolektivizace v roce 1950 pronajal část mlýna a pozemky Československým státním statkům ve Veselí

• kvůli touze po mlýnu byl 1. března 1956 tatínek zatčen a odsouzen za sabotáž ke čtyřem letům vězení

• rodinné hospodářství bylo zlikvidováno za jedno odpoledne

• roku 1960 se vyučila prodavačkou pro Jednotu Klatovy

• večerní studium na ekonomické škole zakončila v roce 1964 maturitou

• od roku 1964 pracovala jedenáct let v Domácích potřebách v Bezděkově

• roku 1974 se provdala za Václava Vlčka, v Ostrově nad Ohří spolu vychovali dva syny

• po sametové revoluci byl objekt Markova mlýna včetně pozemků ve vlastnictví obce, za chalupu dostali finanční náhradu

• zdevastovaný mlýn v roce 1998 vyhořel vinou hasiče-pyromana

• v době natáčení (2025) žila v Plzni

Život Věnceslavy Vlčkové je úzce spjatý s vodním mlýnem v Janovicích nad Úhlavou, který tatínek zakoupil pravděpodobně v roce 1935. Zatímco bydleli v provizorní chaloupce, s ním propojené, mlýn rozšířil. Maminka se starala o hospodářství. Zlovůlí komunistického režimu však tatínek přišel o mlýn, čtyři léta na svobodě i zdánlivou samozřejmost po návratu z vězení nadále bydlet v Janovicích. Věnceslava musela důležité roky svého života strávit bez otce. Spolu s maminkou bezmocně přihlížela likvidaci hospodářství, k níž došlo během jednoho odpoledne.

Maminka jako desáté dítě

Věnceslava Vlčková se narodila 29. ledna 1943 v Janovicích nad Úhlavou mamince Anně Špirkové, za svobodna Hejlíčkové, a tatínkovi Václavu Špirkovi. Prarodiče z maminčiny strany bydleli v Dubové Lhotě. Dědeček pocházel pravděpodobně z Vacov a byl sedlák. „Ve Vacovech měl strýce Hejlíčka v restauraci Loreta. Pamatuji si, že jsme tam jako děti jezdívali. Už v té době tam na zahradě měli pávy, což byla velká vzácnost. Jako holky jsme si odtamtud přivezly paví pera,“ uvádí své vyprávění Věnceslava Vlčková. Babička Barbora Jandová pocházela z Janovic nad Úhlavou. Byla matkou jedenácti dětí, z nichž se pouze tři dožily dospělosti. Věnceslavina maminka Anna byla jejím desátým dítětem. Babička tak pečovala o děti a také pomáhala při polních pracích.

Právě babička si získala srdce dětí, trávily u ní o prázdninách hodně času. Oblíbili si i maminčinu sestru Růženu, která s jejich prarodiči sdílela domácnost. Pracovala jako učitelka, později ředitelka mateřské školy v Koutě na Šumavě. „Byla degradována komunistickým režimem, protože odmítla sejmout kříž ze stěny. Musela odejít a potom se živila jako dělnice v Hodetě Domažlice.“ Strýc Bohumil Hejlíček byl po nástupu komunistického režimu nucen opustit armádu. Pracoval jako účetní na nejzápadnějších státních statcích. „Pamatuji si, že zemřel asi jako padesátiosmiletý.“

Chladný vztah druhých prarodičů

Dědeček z tatínkovy strany Josef Špirk byl mlynář, otec dvou synů a tří dcer. Když zemřel, bylo Věnceslavě asi devět let. „Pamatuji si jen to, jaké šaty jsem měla na pohřbu, jinak jsem dědečka moc neužila,“ říká. Babička Marie Špirková, za svobodna Koutenková, pečovala o domácnost. Pocházela z Tedražic. „Žili v Bezděkově u Klatov v čísle 58, měli kravku a potom kozu.“ Vztah k prarodičům byl ovlivněn vztahem k Věnceslavině mamince, kterou tatínkovi rodiče nikdy nepřijali. Děti tam tudíž na návštěvu jezdily jen se svým otcem.

Osvobození Janovic a nabídka k léčbě na zámku

Tatínek Václav Špirk pravděpodobně v roce 1935 zakoupil vodní Markův mlýn[1] v Janovicích nad Úhlavou č. p. 95. Roku 1938 se oženil s Annou Hejlíčkovou a na svět postupem času přišly tři dcery. První dcera Irena se narodila roku 1939, poté Věnceslava v roce 1943 a třetí dcera Hana roku 1944. Když došlo k osvobození Janovic americkou armádou, byly Věnceslavě necelé dva roky. Teta Růžena jí však o té velké slávě vyprávěla. Američtí vojáci se ubytovali na zámku Veselí. „Z té doby pocházejí i vzpomínky rodin Suchanových a Kohoutových, které už jsou v záznamech Paměti národa,“ upozorňuje Věnceslava Vlčková. Maminka prý dostala od amerického lékaře nabídku, že by jí léčil křečové žíly. „Tatínek však nedovolil, aby docházela k léčbě na zámek.“ Děti od Američanů dostaly čokoládu a od organizace UNRRA sadu stavebnic. „S těmi si hrají ještě dnes moje vnoučata,“ říká s úsměvem Věnceslava Vlčková.

Nástup komunistického režimu a fotografie Jana Masaryka

Všechny tři sestry chodily do Sokola. Sama Věnceslava se později ocitla ve výboru Sokola a byla i zapisovatelkou. Zejména obě mladší sestry musely pomáhat v rodinném hospodářství, jehož součástí byla především drůbež. Věnceslava například krmila housata a krůťata. Nástup komunistického režimu v roce 1948 rodiče vnímali velice záporně. Když Karel Pacner přinesl tatínkovi přihlášku do komunistické strany, roztrhal ji před ním. Maminka velice uznávala osobnost Jana Masaryka, na stolku prý měli jeho fotografii. Nové obydlí si i kvůli komunistickému režimu nikdy nepostavili a celou dobu žili v provizoriu, ve staré skromné chaloupce propojené s mlýnem, než před ním jakožto zabaveným majetkem vznikla neprostupná závora.

Ve třídě zažívaly šikanu

Tatínek rozhodl o přestavbě a rozšíření mlýna. Obytné stavení, které měl v plánu, však muselo počkat. Stavba v těžkých časech byla náročná i pro maminku, která musela vařit pro řadu pracovníků. Věnceslava Vlčková pokračuje ve vyprávění: „Přišel rok 1950 a s ním rozhodnutí vlády o zavírání[2] malých vodních mlýnů. V té době se tatínek rozhodl pronajmout část mlýna i pozemky Československým státním statkům ve Veselí.“ Stal se tak zaměstnancem šrotovny obilí pro krmné účely. Pracoval tam spolu se svým vyučencem Emanuelem Kolářem. „Já a moje mladší sestra jsme se setkávaly s drsnou šikanou již na základní škole od učitelky Miloslavy Tomanové. Chodily jsme spolu do jedné třídy, protože druhá a třetí třída byly sloučené. Chodili tam s námi i dva ze tří synů paní učitelky, František a Míra. František byl retardovaný a zlý, dělali nám, co nejhoršího mohli.“ Šikanu ve škole řešila maminka. „Jeden z nich skončil velice špatně, jako vrah své sestřenice, v roce 1968. Byla to v Janovicích velká aféra.“

Kvůli získání mlýna tatínka zatkli

Československé státní statky tatínkovi neplatily sjednaný nájem. Dlužily mu za pět let. Tatínek se domáhal zaplacení, protože živil rodinu a vše financoval ze své mzdy. Ředitel státních statků Hajšman se rozhodl, že nájem platit nebudou, že se pokusí získat mlýn do vlastnictví statků. „Zaúkoloval podřízené. Šmejdil v našich chlévech. Čím a jak krmíme.“ Nic podezřelého však nenašel. „Výsledek se ale dostavil, důkazy nebyly třeba.“ Dne 1. března roku 1956 došlo k tatínkovu zatčení. „Já jsem za ním byla jednou s maminkou ve vězení, to bylo v době vazby na Borech,“ říká Věnceslava Vlčková. U Okresního soudu v Klatovech byl odsouzen za sabotáž ke čtyřem letům vězení, propadnutí veškerého majetku, ztrátě občanských práv a zákazu pobytu v Janovicích po odpykání trestu. Odvolací krajský soud zaměnil sabotáž za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. 

Zbyl nám pouze kocour a holubi na střeše

Rodina se rázem ocitla bez živitele a byla vystavená zabavování majetku. Když k tomu docházelo, bylo září roku 1956 a Věnceslavě, které doma neřekli jinak než „Vendulko“, bylo třináct let. Přímo z pastvy u mlýna zabavoval dvě krávy pan Kasík, předseda Komunistické strany Československa, kterého rodiče dávno předtím vítali doma při oslavách jako přítele. Na druhé straně objektu pod vedením pana Weinfurthera docházelo k zabavování ostatních domácích zvířat. „Během jednoho odpoledne bylo zlikvidováno celé maminčino hospodářství. Zbyl nám pouze kocour a holubi na střeše.“ Tatínek byl vášnivý myslivec a spoluzakladatel myslivecké společnosti Liška v Janovicích nad Úhlavou. Jeho lovecké zbraně byly zabaveny už při jeho zatčení. „Pravděpodobně proto, aby maminka nestřílela.“ Ta po uvěznění tatínka pracovala ve skladu potravin v Bezděkově. Byla to těžká práce, která poznamenala její zdraví. Měla bércové vředy a křečové žíly. Na rudlích nakládala na auta pytle s moukou a cukrem.

Studium se nedoporučuje

V době zlikvidování rodinného hospodářství se školní docházka Věnceslavy Vlčkové chýlila ke svému konci. Psal se rok 1957. „Soudruh ředitel Emanuel Pavlík mi jasně řekl, - jako dnes si to pamatuji, když jsme jeli z exkurze ze Solo Sušice - že mi nedá doporučení ke studiu, že příčinou je otcovo vězení a to, že nemá kladný vztah k socialistickému zřízení.“ V roce 1958 ukončila školní docházku také její mladší sestra Hana. Opět jsou terčem šikany od ředitele Emanuela Pavlíka a zástupkyně okresu přes dorost. Věnceslava je opakovaně vyvolávána školním rozhlasem do ředitelny. Při jednání, u kterého je přítomna i zmíněná zástupkyně, chtějí teprve čtrnáctiletou Věnceslavu mermomocí dostat do tamějšího masného závodu na mytí loden, což byla velice těžká práce. Vždy, když odcházela do školy, jí maminka kladla na srdce: „Nic nepodepisuj, nic neslibuj.“ Nakonec se v Litoměřicích a poté v Kašperských Horách vyučila[3] prodavačkou pro Jednotu Klatovy. 

Formálně byla členkou Československého svazu mládeže. Tou dobou také zažádala o přijetí k večernímu studiu na střední ekonomické škole, což jí však bylo rovněž zamítnuto. Přijímací zkoušky přitom složila se samými jedničkami. Naštěstí se za ni u ředitele přimluvila ředitelka učňovské školy, soudružka Arna Dušová, která ji znala z učňovského studia. Do večerní školy tedy nastoupila a za pět let na ní úspěšně odmaturovala. Mladší sestra se měla jít se samými jedničkami učit do Škodovky na zámečnici, jenže onemocněla a takové zaměstnání jí nebylo lékařem doporučeno. Pracovala tedy v Početnické službě jako děrovačka děrných štítků, kde se postupem času vypracovala do vedoucí pozice.

Návrat tatínka z vězení a soud za očesání vlastních jablek

Tatínek si beze zbytku odpykal celý trest. Když se roku 1960 vrátil z vězení, bylo Věnceslavě osmnáct let. O věznění prý moc nevyprávěl. „Ale pamatuji si, že tam na Slovensku pracoval na nějaké stavbě a měl bachaře, kterému manželka ráno připravovala svačinu a připravovala mu ji i pro tátu, protože znala ten příběh. Ale to pro něj bylo trestné, to se dělalo potají.“

Vzhledem k zákazu pobytu v místě svého bydliště musel ukončit zaměstnání ve Státních statcích, kam po návratu z vězení nastoupil opět jako vedoucí, a odstěhovat se z Janovic. Záhy si našel místo ve kdyňských strojírnách a za rodinou dojížděl pouze o nedělích. Čtyřleté věznění vážně poznamenalo vztah rodičů. „Žili vedle sebe jako dva téměř cizí lidé,“ říká Věnceslava Vlčková. Smutný byl také osud Markova mlýna. Tou dobou byl přístupný všem lidem, kteří tam pracovali či procházeli. „Každý si na naší zahradě mohl natrhat jablka, jenom ne moji rodiče. Moji rodiče tam jednou otrhali jablka, někdo je udal a došlo k soudu. Rodiče byli odsouzeni, jablka byla zabavena a moji rodiče byli nuceni zaplatit soudní výlohy a pokutu.“ Přibližně touto dobou bohužel dochází k onemocnění maminky, která do tohoto okamžiku pracovala v Okule Nýrsko. Věnceslava s tatínkem a tetou Růženou o ni pečují. 

Nebyla jsem schopna obrátit své svědomí naruby

Věnceslava v roce 1964 nastoupila do zaměstnání v Domácích potřebách v Bezděkově. Začínala jako skladová účetní, poté pracovala jako referentka a pak se stala vedoucí oddělení. Práce ji bavila. Spolupracovali s Početnickou službou, ve které byla zaměstnána její sestra. Ještě když byla doma s rodiči a pomáhala s výchovou dětí svých sester, projevila zájem o studia právnické fakulty. „Ale byla jsem zklamána, když jsem si sehnala materiály, které měly následovat k přijetí na tu právnickou fakultu. Zjistila jsem, že toho nejsem schopna. Že bych své svědomí a vědomí musela obrátit úplně naruby.“ V Domácích potřebách prý nikoho ani nenapadlo, aby jí nabídl vstup do KSČ. Tehdejší ředitel, soudruh Ladislav Jarý, znal její postoje. Když došlo 21. srpna 1968 k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, bylo to pro ni ohromné zděšení. „Dodnes vidím, když jsem přišla na nádraží, že se tam zralí muži nestyděli za slzy.“ S ředitelem se ocitli na jedné lodi a popisovali nákladní auta se zbožím protisovětskými nápisy.

Smutek na svatého Václava

Maminka bohužel roku 1969 přesně na svátek svého muže Václava zemřela. „Já jsem slavila svátek s ním, protože jsem se měla jmenovat Václava. Pan farář měl ale starost, že kdyby zapsal Václavu, mohl by mít problém s německými úřady.“ Byla tedy uvedena jako Věnceslava. Stejně tak mladší sestra nebyla kvůli Haně Benešové zapsána jako Hana, ale jako Jana. 

Zbyli jsme si

Věnceslava se 20. července roku 1974 provdala za druhorozeného syna Antonína Vlčka, váženého pekaře. „Byl legionář. Za nacistického režimu byl odsouzen k trestu smrti. Nevím, jakým záhadným způsobem dokázala moje tchyně Eliška Vlčková - pravděpodobně pomocí svého bratra, který byl advokátem - změnit jeho trest na doživotí. Takže se mu podařilo po ukončení války se vrátit.“ Jak říká sama Věnceslava Vlčková, s manželem Václavem Vlčkem si prý zbyli. Jejich rodiče se znali dávno předtím, než oni dva uzavřeli sňatek.

Za manželem na Karlovarsko

Věnceslava po narození syna Jana roku 1974 odešla ze zaměstnání v Domácích potřebách v Bezděkově, kde pracovala jedenáct let, na mateřskou dovolenou. Svého manžela následovala na Karlovarsko, kde konkrétně v Ostrově nad Ohří pracoval jako vedoucí plynárenského zařízení. Pod jeho vedením docházelo k plynofikaci města. Věnceslava se na dálku starala o svého tatínka. Jezdila za ním na návštěvu a posílala mu balíčky. S dětmi u něj trávila část letních prázdnin. Druhou část trávili na chalupě, kterou zdědila po tatínkově sestře. V novém bydlišti se Věnceslavě narodili dva synové, Jan v roce 1974 a Václav roku 1976. Čas utekl jako voda a ještě syn Jan měl v přihlášce ke studiu uvedenou poznámku: Otec ani matka nejsou organizováni v KSČ. „To byl pro mě šok,“ říká Věnceslava Vlčková. Starší syn se vyučil ve Škodovce v Ostrově nad Ohří v oboru silnoproud, mladší syn v Závodech mechanizace v oboru slaboproud. Oba dva vystudovali ostrovskou průmyslovou školu. Starší syn pak odpromoval na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Dostali se na dráhu svého otce, který pracoval v plynárenství. Dráha pekařů a mlynářů tak v rodě skončila. Věnceslava Vlčková si po mateřské dovolené našla místo mistrové odborného výcviku v obchodním domě Prior. Zhruba po roce nastoupila jako účetní do soukromého hotelu, pak do Bytového podniku a nakonec zakotvila ve Škodovce. Tam pracovala od roku 1984 do odchodu do důchodu.

Listopad 1989 a snaha získat zpět rodinný majetek

„Přichází listopad 1989. Velké nadšení, ale ne pro každého. Otec již nevnímá události, které se kolem něj dějí, které si tak dlouho a vroucně přál...“ Zemřel v prosinci roku 1989 v nedožitých osmdesáti sedmi letech. Objekt Markova mlýna včetně pozemků je ve vlastnictví obce. „V té době jsme požádali o očištění otcova jména. Museli jsme absolvovat vrchní soud v Praze, kde byl vynesený rozsudek nad mým otcem prohlášen za nezákonný. Tím se nám otevřela cesta k požádání o vydání majetku.“ Zabavený majetek však nemohl být vrácen, pokud nebyl znám vlastník. Neznali vlastníka zabavených loveckých zbraní ani heligonky. „Pravděpodobně se to někomu hodilo a přivlastnil si to,“ říká Věnceslava Vlčková. Jejich domek č. p. 240 si zakoupila jako konfiskát učitelka Marie Andrusisinová a odmítla jej rodině vydat. Dostali za něj finanční náhradu ve výši odhadní ceny tehdejší doby, která činila okolo šedesáti šesti tisíc korun. 

Nešťastný osud mlýna

Rodinný mlýn, který v té době patřil obci, se nacházel v dezolátním stavu. „Byly vyřezány transmise, vyřezáno první patro, tím pádem byl mlýn znehodnocen. To se dělo na popud pana Rožně, což byl syn mé sestřenice. V té době mu v tom asistoval pan Švaříček, poněvadž zastupoval majitele, město.“ Tři dcery, tři dědičky, nenašly pro znovu navrácený objekt jiné využití, a tak se rozhodly jej prodat. V červenci roku 1998 se našel první kupec. Vpodvečer 19. července se Věnceslava Vlčková přišla rozloučit se svou rodnou chalupou. Tehdy měla utkvělou představu, že až se bude objekt bourat, chtěla by být u toho. „A vzdát hold všem generacím mlynářů, kteří se tu vystřídali.“ Stalo se však, že téhož roku chalupu a důsledkem toho i mlýn zachvátil požár. Objekt údajně zapálil pyroman, místní hasič. Jednalo se o syna již zmíněného pana Weinfurthera, pod jehož vedením dříve došlo k zabavení rodinného majetku. „Nebyl nikdy usvědčen, protože nebyl zájem.“ Věnceslava Vlčková má na celou situaci tento názor: „Byla to pomsta hasičům, kteří v té době slavili pohár, který získali od starosty města. A pan Weinfurther, který byl podle mého názoru jednoznačně tím pyromanem, se jim chtěl pomstít, protože už nebyl hasič. Druhá možnost je, že to byla pomsta nám, protože jsme byli leta v jeho hledáčku. V obou případech použil k provedení svého činu náš majetek.“ 

Posléze se naskytl druhý kupec, pan Beran, který vyhořelý mlýn zakoupil. Provedl likvidaci všech hospodářských budov i zbylého vyhořelého stavení. „Chtěl zde vybudovat objekt jako předvoj k cestám na Šumavu.“ Na svůj projekt však od Evropské unie nedostal finanční podporu, a tak z něj sešlo. Do třetice objekt zakoupil tamější veterinář, pan Vyskočil. Mlýn včetně zahrady prodal dalšímu majiteli, který provedl zbourání mlýna až do základů. Měl v plánu zde postavit obytný dům. Jelikož ale provedl betonáž dna koryta mlýna, dostal se do sporu s úřady životního prostředí v Klatovech, které to neodsouhlasilo. Stavba tak byla zastavena.

Cestičkou k domovu…

Věnceslava Vlčková se byla v místě svého rodiště naposledy podívat v červnu roku 2025. „Byla jsem překvapená. Parcela ke stavbě byla zcela vyklizená. A tak zmizel v mapách zapsaný Markův mlýn a od roku 1935 také Špirkův,“ říká s povzdechem. Od roku 2016 žije v Plzni na Doubravce. Obrazy v jejím bytě upomínají na milovaného manžela a také na mlýn s chalupou, se kterým je neodmyslitelně spjata.

 

[1]„Hospodářské strojní družstvo pro Janovice a okolí zužitkovalo vodní sílu v továrně na kostní moučku v Janovicích k osvětlovacím i pohonným účelům. Elektrárnu družstvo spustilo 1. února 1906. Síť byla provedena v dvouvodičovém systému o napětí 240 V u spotřebitelů. Ve mlýně byla nainstalována starší turbína o výkonu 28 ks, která transmisí poháněla dynamo o výkonu 18 kW (24 ks). V roce 1998 mlýn zapálil místní hasič - pyroman, od té doby ve zříceninách.“ (https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/5176-markuv-mlyn-marker-muhle)

[2] V roce 1950 probíhalo v Československu zestátňování a kolektivizace, což mělo za následek uzavírání a přebírání soukromých mlýnů státem. Tyto procesy, které byly součástí širší politické a ekonomické transformace po únoru 1948, vedly k zániku mnoha tradičních vodních mlýnů.

[3] Vyučila se u otce budoucího spisovatele Karla Pacnera.