Milan Sedláček

"Podepsal jsem to, hotovo. A na nějakou zprávu ode mě mohou čekat. Hlavně, že jsem na svobodě. Samozřejmě, každých čtrnáct dní někdo za mnou přišel k vrátnici hotelu, bylo mě řečeno, přijďte na vrátnici, je tady nějakej pán v kožeňáku, chce s vámi mluvit. Vždycky mě vyzval na nějakou vycházku. Jeden ten měl nějakou vysokou funkci, každý ten ksicht byl jinej, akorát ty kožáky, ty jim byly společný.. No a ten mně řekl, pojďte se trošku tady projít k Prašný, já bych si s váma chtěl o něčem popovídat a já jsem řekl, já s váma taky. No a když jsme tam byli na tom pěknym sluníčku, pod těma Hradčanama, nad Dejvicema, tak on začal, tak my bychom už rádi od vás dostali nějakou zprávu. A já jsem mu říkal: 'No já jsem si to moc dobře rozmejšlel a zjistil jsem, že já nejsem ten, kterej by mohl někoho zrazovat nebo ho udávat. To není moje povaha. A tak jsem změnil tu svoji životní filosofii, že radši budu v kriminále smrdět až do smrti, nežli abych svým udáním někomu zničil život. Takže ať ode mě chcete cokoli, ničeho se nedočkáte a jsem ochoten kdykoli se nechat zavřít.' Tak jsme se zase rozloučili, on tam šel někam do Dejvic a já se vrátil do toho hotelu, ještě jsem tak cestou uvažoval, je to určitě ta nesprávnější cesta, jakou jsem mohl zvolit. Já bych se prostě z cizího neštěstí radovat nemohl. Asi tak dvakrát jsem šel na takový malinký procházky, při tý třetí mě zatáhli do toho hotelu, kde jsem to podepsal, abych nepřišel o zuby. Asi měsíc nato přišel tady ten plukovník nebo co to bylo za zvíře, tomu jsem řekl: 'Ze mě nedostanete ani ň, protože já na to nejsem.' 'Ještě si to rozmyslete', a zmizel. Pak jsem jel do toho Rakouska a ještě cestou přes ty hranice jsem pořád nevěřil, že se dostanu. A dostal jsem se. Takže buď ta síť těch tajnejch nějak nefungovala... Protože manželka sama mi říkala: 'Nedostaneš se, nedostaneš se.' "

"Tátu zavřeli hned v dvaačtyřicátým roce, to znamená tři roky jsme už byli protektorát Böhmen and Mähren, protože byl v té ilegální skupině ÚVOD ve Škodových závodech. Nejdříve ho drželi na gestapu v Plzni, potom ho odvezli do Dráždan a tam ho odsoudili vbrzku k trestu smrti kvůli „landesverrat“, já nevím, to bylo všechno v němčině, prostě vlastizrada, zemězrada. Výsledek teda smrt. Táta to prostě přežil, tyhle strašidelný roky, kdy dennodenně musel čekat, že se kroky jeho dozorce zastaví u jeho dveří, že mu bude dána papírová košile a odveden do podzemí, aby čekal na popravu příštího dne za časného rána. Já si nedovedu představit, jak to ten táta přežil. Já bych to vydržel pár týdnů a pak bych se zbláznil. A on to vydržel dva a půl roku. Zázrakem to přežil a vrátil se, i když měl být vlastně zastřelenej, jak se později ukázalo. Vrátil se až 14. května, kdy už jsme v novinách nějakých dokonce četli, že Ing.Sedláček byl v Lipsku dne toho a toho, že byl zastřelen. Takže máma se už považovala za vdovu a my za sirotky. A najednou v noci ve dvě hodiny někdo zazvoní a ve dveřích táta nesen doslova dvouma chlapama, protože on už by ani krok neudělal sám. A hned s ním do vany, protože byl zavšivenej a břicho měl přirostlý tam vzadu k páteři. Byl skoro jako já vysokej a měl dvaapadesát kilo. Takže v takovym zbídačenym stavu se vrátil a dostal hned zápal plic. Jen tak tak to přežil, jakmile se postavil na vlastní nohy, tak vzal hůl a mazal, teda mazal, belhal se přes náměstí na druhou stranu, kde byl sekretariát komunistické strany a přihlásil se do KSČ. Protože v kriminále to nějakýmu polskýmu odsouzenci na smrt slíbil, tedy slíbili si to vzájemně, že kdo z nich přežije, tak že udělá všechno proto, aby ve světě zvítězil komunismus. Takže takhle dopad. Kdyby se na tu komunistickou stranu vykašlal, tak by určitě ten jeho život probíhal úplně jinak."

"U nás v Plzni skončila válka 5. května. Najednou velkej rachot na náměstí, my jsme právě z toho domu koukali na náměstí, kam přijeli dva americký tanky. Koukáme z okna a říkáme, tohle není možný, to nejsou přece německý tygři, tyhle byli „shermani“. A to byly americký tanky. Poklopy se otevřely a z nich vylezli takoví kluci pěkný, teď lidi se začali sbíhat, to jsme všechno mohli pozorovat z okna. Začali jim tam potřásat rukama a ty americký kluci vylezli ven. A najednou z ochozu bartolomějskýho kostela, nejnádhernějšího na světě, jak já řikám, tak nádhernej, gotickej, štíhlej, překrásnej kostel nemají nikde. A z toho ochozu ve výši 85 metrů, tam začli kulometem prášit na to shromáždění lidí kolem těch amerických tanků. Tak Američani naskákali okamžitě to těch svejch tanků a začli to tam kosit nahoru. To jsme všechno mohli vidět z toho okna, jak tam omítka na kostele opadává, oprejskává od těch salv těch kulometů. Bylo to hrozný a hrozně krásný, protože já jsem to viděl, aniž by se mi něco stalo. Pár lidí tam teda odstřelili. Ty Američani tou svou střelbou umlčeli kulomet nahoře. A ty blbci, bylo to šest esesáků, který tam nahoře byli, pak slezli dolů, pak je donutili mít ruce nad hlavou a namísto, aby je namístě odstřelili, tak je ještě vezli do věznice zavřít. A pak tedy byl konečně mír, tak jsem vylezl taky ven. Můj brácha měl notýsek, tak si ho hned nechal od těch Američanů podepsat. Pak nějakej jejich velitel šel do radnice a pak vyšli z radnice s tehdejším starostou a měli projev k národu, který se mezitím shromáždil. Mluvil teda anglicky a nakonec řekl: 'Československu ráj!', ozval se potlesk. On chtěl říct zdar, že jo, on se naučil tu větu, pan starosta mu to zřejmě řekl a on: 'Československu ráj!'. A lidi řvali: 'Jeďte rychle na Prahu, Praha volá o pomoc!' Tak nasedli a dojeli do Rokycan a dál nesměli."