Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Sedláček (* 1931)

• narozen 20. ledna 1931 v Pardubicích

• otec Václav Sedláček v roce 1942 zatčen gestapem

• otec vězněn v Plzni a Drážďanech, válku přežil

• po válce otec Václav Sedláček vstoupil do KSČ

• v 50. letech otec opět zatčen, amnestován roku 1953

• pamětník vystudoval hudební vědy na FFUK v Praze

• v roce 1954 se stal členem armádního souboru Vítězná křídla

• v roce 1955 podepsal spolupráci s StB a pár měsíců nato ji vypověděl

• roku 1956 získal angažmá v Janáčkově filharmonii v Ostravě

• v roce 1965 odešel přes agenturu Pragokoncert do rakouského Lince, kde se nakonec usadil

S Židy se tehdy nesmělo mluvit. Do jejich obchodů se nesmělo chodit. Psal se rok 1941 v Plzni. Tatínek Milana Sedláčka byl úspěšným konstruktérem ve zdejších Škodových závodech a desetiletý Milan začal čerstvě docházet na hodiny houslí ke koncertnímu mistrovi plzeňského divadla Maxmiliánu Koliášovi. Jejich židovští sousedé se jmenovali Polákovi.

„Jednou za týden jsme za nimi zašli na návštěvu, aby měli dojem, že patří mezi obyvatelstvo. Jejich byt byl jako muzeum, nádherné obrazy, uprostřed klavír. Pan Polák byl muzikální a zajímal se, jak hraju na housle. Tak jsem mu jednou zahrál Dvořákovu sonatinu,“ vzpomíná Milan Sedláček. „Už tenkrát říkal, že mám nějak těžkou pravičku. Ale vytáhl tehdy nádherné, drahocenné housle, od francouzského houslaře Vuillaumea, a říkal, jestli se nevrátíme, tak tyhle budou tvoje. A nevrátili se,“ dodává pamětník, že celá Polákova rodina odjela do Terezína i s dvěma kluky v jeho věku, Petrem a Pavlem. „Při biřmování jsme s bráchou přijali jejich jména, aby aspoň ta zůstala zachována. Skvostný kluci.“

Otec byl opravdový vynálezce

Milan Sedláček se narodil v roce 1931 v Pardubicích. Dětství však prožil v Plzni, kde jeho tatínek, inženýr Václav Sedláček, pracoval ve Škodových závodech na vývoji vstřikovacích čerpadel do dieselových motorů. Podle Milana Sedláčka byl tehdy jedním z největších odborníků v Československu. „Byl to opravdový vynálezce. Stále něco črtal a vylepšoval. Dopisoval si s Boschem v Německu, odebíral nějaký jeho časopis. V práci si ho velmi vážili,“ vzpomíná. Jenže pak přišla válka a otec se ve Škodovce přidal ke skupině domácího odboje ÚVOD. Na jaře 1942 si pro něj přišlo Gestapo.

„My jsme byli ve škole, táta přišel domů ze Škodovky a šel za mámou na půdu, protože ten den měla velké prádlo, tak že jí pomůže věšet. Najednou se ozvalo zaklepání na ty železný dveře na půdu a volání ‚Sedlaček‘. Musel s nima dolů, do bytu, donutili ho sebrat rádiový přijímač. Máma seběhla dolů z půdy, on jí jenom stihl říct: ‚Já věřím, že je to omyl‘ a odešel s těma gestapákama,“ vypráví Milan Sedláček, co se dočetl o události z otcových zápisků.

Rodina tak zůstala bez živitele, ale Milan Sedláček měl štěstí, že mohl dát pokračovat ve svém hudebním vzdělávání. Profesor Koliáš mu nabídl, že mu bude dávat lekce zdarma a ještě přidá hodiny harmonie, aby mladého houslistu připravil ke zkouškám na konzervatoř. „Já jsem se mu pak chtěl odvděčit a dal jsem si závazek, že se stanu profesionálním houslistou. No a pak ten pan Polák, co mi před odjezdem do Terezína odkázal ty housle, to mi pomohlo, to byl takovej druhej závazek,“ dodává muž, který se hudbě věnoval celý život.

Rozmlátit, co se dalo

Koncem války začali spojenci bombardovat Plzeň. „Šlo o to rozmlátit tady, co se dalo. Zaměřili se na nádraží. Byli jsme zrovna ve škole na Mikulášském náměstí a během vyučování, dopoledne, začal houkat alarm. Tak jsme běželi do sklepa a zdálky jsme slyšeli bum, bum, bum,“ hodnotí pamětník spojenecké nálety na průmyslové objekty. Vypráví, jak po bombardování utíkal ze školy domů v hrůze, jestli jejich dům pořád ještě stojí. Sedláčkovi měli tenkrát štěstí a bomby se jejich domu vyhnuly.

„Druhý americký nálet, ten jsem prožil doma na Saské ulici. Tlačili jsme se ke zdi, aby kdyby to spadlo, že by nám ta zeď byla trochu oporou. Pak jsme zjistili, že na druhé straně náměstí, tam byl mezinárodní hotel Continental, kde byli vždy ubytovaní zámožní cizinci, tak tam puma prolétla schodištěm až do sklepa a tam vybuchla, takže všichni, kdo se schovávali v tom sklepě, tak zašli. No a škodováci, když začal poplach, tak vylítli ze závodu na ty louky kolem. Pak když Američani odlítli, tak na těch loukách bylo vidět mrtvá těla jen s kapičkou krve u nosu, jak jim ten tlak vzduchu roztrhl plíce.“

Nedlouho nato přišel konec války a Milan Sedláček vzpomíná na den, kdy z oken svého bytu mohli i s bratrem v přímém přenosu vidět jednu z posledních přestřelek, která se mezi nacisty a spojenci v Plzni odehrála. Stalo se to 5. května 1945.

Československu ráj!

„Najednou slyšíme velkej rachot na náměstí a přijely tam dva tanky, ale koukáme, že to nejsou německý tygři, ale americký „shermani“. Poklopy se otevřely a z nich vylezli takoví pěkný kluci, lidi se k nim začali sbíhat a potřásat jim rukama. Když v tom najednou z ochozu bartolomějského kostela začaly kulometem prášit do těch tanků, tak ti Američani zase naskákali do tanků a začali to prášit tam nahoru, až opadávala omítka. Bylo to hrozný a hrozně krásný, že jsem to viděl, aniž by se mi něco stalo,“ popisuje pamětník, jak nakonec spojenci svým kulometem střelbu z ochozu kostela umlčeli a z kostela vyšlo asi šest esesáků s rukama nad hlavou.

„A pak už byl konečně mír. Velitel těch Američanů měl se starostou projev k národu, co se sešel na náměstí, a nakonec řekl: ‚Československu ráj!‘, i když on chtěl říct asi ‚Československu zdar‘. A lidi řvali: ‚Jeďte rychle na Prahu, Praha volá o pomoc!‘, tak nasedli a jeli,“ dodává muž, který se k velké úlevě a naprostému překvapení svému i celé rodiny dočkal pár dní nato i návratu svého otce z vězení v Německu. Psal se 14. květen 1945.

Měl být zastřelenej a najednou ve dvě ráno...

„Mysleli jsme si, že je mrtvý. V novinách totiž psali, že inženýr Sedláček byl v Lipsku zastřelen,“ vypráví Milan Sedláček, jak už se považovali s bratrem za sirotky. Až později se z otcova vyprávění dozvěděli, že ho nejprve drželi ve vězení v Plzni, pak ho odvezli do Drážďan. Odsoudili ho k trestu smrti za vlastizradu. „Táta to přežil, tyhle strašidelný roky, nedovedu si to představit. Denodenně musel čekat, že se kroky dozorce zastaví u jeho dveří, bude mu nasazena papírová košile a bude odveden do podzemí, aby čekal na popravu příštího časného rána,“ přemýšlí pamětník a vzpomíná na noc, kdy se otec vrátil.

„Ve dvě v noci někdo zazvoní a ve dveřích táta doslova nesen dvěma chlapy, protože sám by neudělal ani krok. Byl zavšivený a břicho měl vzadu přirostlé k páteři. Měl 52 kilo, byl úplně zbídačený. Jen tak tak to přežil, ale jakmile se postavil, vzal hůl, odbelhal se přes náměstí na sekretariát komunistické strany a přihlásil se do KSČ. Oni si tenkrát s nějakým spoluvězněm za války v tom německym vězení slíbili, že kdo přežije, tak udělá všechno pro to, aby komunismus ve světě zvítězil. Kdyby se byl na to vykašlal, tak by jeho život třeba dopadl jinak,“ kroutí hlavou Milan Sedláček, protože tento den předznamenal otcovo další uvěznění.

Soudruzi poslali inženýra Václava Sedláčka budovat komunismus do Jihlavy, do podniku Motorpal. Rodina se přestěhovala 1. ledna roku 1948. To však netušili, že na místo vedoucího konstrukce má zálusk někdo jiný. „Byla to nějaká soudružka Zimáková, která to místo chtěla pro svého muže. A Sedláčka se musela nějak zbavit. A protože to byla chytrá ženská, tak aby nezvířila prach, tak ho nechala zatknout, když odjížděl někam na služební cestu. U vlaku na něj čekali dva páni v kožácích, zabásli ho a odezli do Velkého Meziříčí do kriminálu. Dávali mu za vinu, že zpomaluje hospodářský plán. A vzhledem k tomu, že se v tom Motorpalu dělaly sovětský tanky, tak se to převedlo na vojnu a tim pádem šlo o krk,“ vysvětluje Milan Sedláček, proč jeho tatínka drželi dva a půl roku ve vězení, nejprve ve Velkém Meziříčí a pak na pražských Hradčanech. 

„Tam táta prožil nejhorší čas svého vězení. Říkal, že německý kriminál byly proti tomu lázně, protože tam aspoň věděl, proč tam sedí. Tady je strašným způsobem týrali. On třeba v noci musel ležet pořád naznak, nesměl se hnout, nad ním svítila stowattová zárovka, a jakmile se hnul, tak zapískal bachař a tím probudili celý velký sál, kde leželi všichni vězni jeden vedle druhého. Hrozila mu smrt, kdyby se ten proces dotáhl do konce. Jenže umřel Stalin, umřel Gottwald, nastoupil Zápotocký, udělil amnestii a táta odešel, aniž byl v procesu nějaký výrok, takže vlastně nikdo nevěděl, proč tam seděl,“ vypravuje pamětník o otci, kterému po propuštění v Motorpalu nabídli už jen místo nočního hlídače. Inženýr Sedláček nakonec získal zaměstnání v Praze jako poradce na Ministerstvu pro všeobecné strojírenství. Jeho syn tehdy dokončoval studia hudebních věd a chodil mu po večerech předčítat části své diplomové práce.

„Ten poslední večer mi říkal, že píšu nějak dlouhé, zamotané věty, že neví, jak to bylo na začátku, zdálo se mi to divné. Druhý den už byl jen u telefonu zmatený vzkaz, ze kterého jsem pochopil, že šel na středisko,“ vzpomíná Milan Sedláček na poslední dny svého tatínka. Zemřel v roce 1955 na krvácení do mozku.

Pět chlapů v kožichu

V té době byl už mladý Milan téměř promovaným absolventem filozofické fakulty. Jako houslista měl za sebou účinkování v Souboru Julia Fučíka pod vedením později známého spisovatele a dramatika Pavla Kohouta. Pak se stal členem zájezdového armádního souboru Vítězná křídla.

„Byli jsme civilní zaměstnanci vojenské správy, dostali jsme 1450 korun měsíčně a na míru nám ušili krásný modrý důstojnický uniformy i s čapkou. To bylo fajn,“ vzpomíná hudebník. Vítězná křídla jezdila hrát i do zahraničí, a tak si Státní bezpečnost vytipovala mladého houslistu jako možného informátora. Svou roli sehrála i jeho budoucí první manželka, kterou Milan poznal, když Vítězná křídla hrála v Ostravě. Ta, jak se později ukázalo, byla spolupracovnicí StB.

„Už to mi mělo být podezřelé, že v době, kdy Praha byla pro pracovní síly hermeticky uzavřená, ona získala místo jako provozní v mezinárodním hotelu Palace. Tenkrát jsem se nastěhoval k ní do hotelu a byl jsem jako v sedmém nebi. Pak si mě ale každou chvíli začali volat z vrátnice, že za mnou přišel nějaký pán a chce se mnou mluvit,“ vypráví Milan Sedláček o mužích v kožených kabátech, kteří se tak podobali těm, kteří u nich doma po zatčení tatínka dělali domácí prohlídku. 

„Vždycky chtěli, abych s nima šel na procházku, abych jim vyprávěl, co vidím, když jezdíme s Vítěznýma křídlama. Jednou mě zatáhli do hotelu pod Wilsonovým nádražím a měli tam nachystáno, abych tam něco podepsal. Já, když to viděl, těch pět chlapů v kožichách, jak tam stojí kolem dubovýho stolu, na stole to pero nachystaný a desky rozložený s listinou k podepsání, tak jsem to ani nečetl a podepsal jsem to,“ vzpomíná pamětník, jak byl tenkrát rád, že vyvázl zdravý a na svobodě. 

Po několika týdnech se v hotelu Palace znovu ohlásil pán v koženém kabátě. Chtěl po novém spolupracovníkovi konkrétní informace. „On byl nějaká vyšší hodnost. Šli jsme tenkrát k Prašnému mostu, byl krásný den. A on teda, že kdy pro ně budu mít nějakou zprávu. A já mu na to řekl, že jsem si to pořádně rozmýšlel a že nejsem ten, který by mohl někoho udávat. A že radši budu v kriminále, než abych svým udáním někomu zničil život. A on, ať si to ještě rozmyslím,“ říká pamětník s tím, že v tu chvíli mu bylo jasné, že musí z Prahy zmizet. „Naivně jsem si myslel, že před Státní bezpečností se dá utéct,“ dodává. 

Milan Sedláček „zmizel“ do Ostravy, kde v roce 1956 získal angažmá ve státní Janáčkově filharmonii. StB mu dala zdánlivě pokoj a on se oženil a usadil v Ostravě. V té době ještě netušil, že jeho žena spolupracuje s bezpečnostními složkami. „Vzal jsem si agentku, takže o mě věděli všechno od ní,“ myslí si. V ostravské filharmonii byl oblíbeným uvaděčem zdejších koncertů, a když se v 60. letech poněkud uvolnily poměry, stal se dokonce předsedou místní organizace KSČ. V té době už veškerá láska z jeho manželství vyprchala. 

I proto využil svého nového postavení zejména k tomu, aby si přes agenturu Pragokoncert domluvil konkurz na tříleté zahraniční angažmá v Linci, v Rakousku. „Musel jsem jít na Ministerstvo zahraničí, Pragokoncert, na Pankráci jsem si s bušícím srdcem vyžádal výpis z rejstříku trestů a zhluboka si oddechl, že zápis o mé týdenní vazbě po Benešově pohřbu neexistuje. Dále jsem musel mít posudky - od domovní důvěrnice, od zaměstnavatele, od ostravské radnice, závodního výboru a stranické organizace. Díky mé nové funkci to bylo snažší, než jsem si představoval,“ vypráví Sedláček, jak nádavkem ke kladnému posudku od odborářů dostal poukaz na čtyřtýdenní pobyt v zemi, kde „zítra již znamená včera“, v Sovětském svazu. 

Za oponou s baletkou

„Nadřel jsem tam za ten měsíc Mozarta, protože Čajkovského jsem v Rakousku hrát nechtěl a konkurz jsem udělal, ani jsem to nečekal. Takže jsem odjel a začal jsem svůj nový život za železnou oponou. Ještě jsem se divil, že jsem s překročením opony neměl problém, protože mi manželka říkala: ‚Do zahraničí se nedostaneš. Nedostaneš se.‘ Z toho mi bylo jasné, že má styk se Státní bezpečností,“ dodává pamětník, kterého v té době více než StB trápila právě jeho první žena. Požadovala polovinu manželova platu, a když se jí ho nepodařilo získat, přijela za Milanem do Lince. Ten tenkrát bydlel v dřevěných barácích, které zde zůstaly po spojenecké armádě. Když nesehnala místo v cestovní kanceláři, snažila se prý vydělávat si jako prostitutka.

„Měl jsem na ubytovně jednu postel, ale stačila nám. Já když večer přišel z práce, ona už tam nebyla. A ráno chodila domů kolem šesté a to já už zase odcházel do divadla,“ vzpomíná hudebník na své začátky v Linci. Jeho manželka mu nakonec vybrala vkladní knížku a po pár měsících se vrátila do Československa. Milan Sedláček pak už dlouho neotálel a požádal o rozvod.

Když ho oslovila místní cizinecká policie, už žil se svou druhou ženou, tehdy baletkou Zemského divadla v Linci, kde Sedláček s orchestrem hrával.„Tenkrát jsem jim řekl všechno. Že jsem v Československu policii něco podepsal a ani nevím co. A oni mi říkali, jestli ještě někdy pojedete do Čech, všechno si pamatujte, s kým budete mluvit a o čem. Zpočátku jsem to dělal a dělal jsem to rád, abych měl zajištěný záda,“ vysvětluje Sedláček, který do Československa dál jezdil kvůli bratrovi a mamince. V roce 1968 byl v Praze ve střešovické nemocnici na operaci pravého ramene. Té ruky, která se kdysi jeho židovskému sousedovi, panu Polákovi, zdála nějaká těžká.

„Snažili se mi dvěma řezy tu ruku dostat do stavu, abych zase mohl držet smyčec. Ale nepodařilo se. Když jsem tu noc přijel a ráno si pustil v Linci rádio, tak jsem slyšel, jak ostřelujou Muzeum a Sovětčíci byli v Praze,“ vzpomíná Milan Sedláček, který musel po neúspěšné operaci s kariérou houslisty skončit. Na vídeňské univerzitě vystudoval slavistiku a na Brucknerově konzervatoři koncertní kytaru. V roce 1970 odehrál v Brucknerově souboru poslední sezonu jako houslista. Na linecké Pedagogické akademii učil pak dějiny hudby, hudební výchovu a hru na housle a kytaru. 

Milanu Sedláčkovi dodnes zůstalo dvojí občanství, do Československa jezdil pravidelně za maminkou. „Za těch jednapadesát let jsem se nenaučil pořádně ,rakousky´. Když se nějakýho Rakušáka na něco zeptám, ještě dnes se mi stane, že mi obvykle odpoví otázkou: ‚Odkud jste?‘ A když si potřebuju opravdu ulevit, tak kleju česky. Podle toho to poznám. Jsem Čech jak poleno.“