Josef Šedivec

* 1939

  • „Rodičům utečenců povolovali odjezd do ciziny. Dali jim k tomu všechny papíry. Aby přemluvili jejich děti k návratu. Že se jim nic nestane. Už jsem to před tím slyšel od jiných utečenců, že povolí rodičům, aby mě navštívili a přemlouvali, abych se vrátil. Znáte to neslavné jméno v Praze, kde zavírali lidi? Bartolomějská. To snad každý znal. Bartolomějská. Byla to nějaká centrála fízlů v Praze. Rodiče si zažádali o doklady pro vycestování a museli tam asi hodinu, nebo nevím, jak dlouho poslouchat, jak jim říkali, aby mě přemluvili. Aby řekli panu inženýrovi, že ho potřebují. Že zaručují, že nepůjdu do vězení. Tak je za mnou pustili na Vánoce. Takže jsem se viděl s matkou i otcem. Samozřejmě, že mě nepřemluvili, abych se vrátil. Ale to jsem nikdy nečekal, že je uvidím.“

  • „Tak jsem vyjel směrem k hranici a neměl jsem žádné [devizy]. Nic. Přijel jsem na hranici a měl do poslední chvíle strach, že budu vrácený. Zastavil jsem auto ve frontě, ten Volkswagen bus, a šel jsem do celnice. Na to nikdy nezapomenu. Byla to malá budova, ve které seděli tři nebo čtyři ruští oficíři. Jak určitě víte, do Prahy poslali Asiaty. Ale tady seděli na lavici normální oficíři. Rusové s těmi jejich čepicemi a spoustou vyznamenání na prsou. Šel jsem do fronty, a když jsem přišel na řadu, celník pohlédl na ty Rusy a říkal: ,Mějte se hezky na Západě. My se modlíme, aby ty svině odsud vypadly.´ To přesně mi řekl. Dal mi razítko a byl jsem venku. Až později jsem se dověděl, že čeští komunisté byli velmi chytří. Protože si byli jistí, že lidé, kteří nemají rádi komunismus, jim budou dělat více problémů, když je nechají ve vlasti, než když je pustí odjet. To jsem ale nemohl vědět. Já se bál, že budu na hranicích vrácený.“

  • „S námi jezdil česky řečeno fízl. Estébák. Jezdil s námi na všechny závody, které byly v zahraničí. Měli jsme pořád jednoho a toho samého řidiče. Velký autobus, pro náš tým, ve kterém nás bylo dvacet, možná dvacet dva nebo dvacet pět. Za autobusem jsme měli obrovský vlečňák. Čtyři patra lodí. Na Čertovce jsme si je na ten vlečňák všechny připevnili. Trenér se jmenoval Oldřich Čech. Byl to známý chirurg z Prahy. Chirurg a trenér Knap tam byl taky, kdyby se někomu něco stalo. Karel Knap státní trenér. A jeden řidič. Nikdy jsme neměli dva řidiče. Ten řidič byl celých sedm let v národním mužstvu ten samý. A jeden fízl. Také pořád ten samý. V krásném koženém kufříku se zámkem měl všechny naše pasy. Měl je tam zamčené. Když jsme vyjeli z Čertovky, abychom neměli jediný doklad, kdybychom za hranicemi chtěli utéct… A když jsme přijížděli k Rozvadovu nebo jiným přechodům na Západ, tak ten fízl kufřík odemknul, prošel autobus a ty pasy nám dal do ruky. Asi jsme už v tom museli mít razítka z konzulátů, že jedeme závodit. A když jsme se potom zastavili na německé nebo rakouské stanici, tak ten celník prošel, my jsme měli každý svůj pas, on ho otevřel, kouknul na nás a dal nám ho zpátky. Tak prošel celý autobus, zasalutoval a řidič se rozjel do západní ciziny. A ten fízl nás zase obešel a my jako ovce jsme mu ty pasy vrátili. On si je zamknul do kufříku a schoval pod sedadlem. Takhle jsme jezdili na závody.“

  • „Když jsme jednou byli s otcem v zotavovně v Bedřichově ve Špindlu – bylo to asi v roce 1953, protože mi bylo třináct – četl jsem na náměstí nástěnku, jak se říká ‚bulletin board‘. Psali tam, co se děje ve městě. A tam jsem četl, že lyžařský klub ČKD Stalingrad hledá nadějné mladé lyžaře. Do jejich dorosteneckého mužstva. Prosil jsem otce, aby mě pustil, abych si to mohl zkusit. Byly tam závody pro dorostence. Tak jsem dojel nahoru, došel jsem lanovkou na chatu Klášterku, která tam pořád je. Loni jsme tam byli. Pořád to patří ČKD. Víte, co to bylo? Československá Kolben Daněk Stalingrad… tak to jmenovalo, když jsem byl mladý. A já jsem ty závody dorostenců vyhrál. Jejich nejlepší závodník byl Borek Janoušek, který měl zavřeného otce, ale už puštěnou matku. Toho jsem porazil. Okamžitě mě najmuli, jako závodníka dorostence. ‚Vykvalifikoval‘ jsem se k vyhrávání závodů, když mi bylo čtrnáct, patnáct, šestnáct a osmnáct. Československo mělo dvacet krajů a já jsem čtyři roky reprezentoval pražský kraj ve sjezdových disciplínách. Slalom, obří slalom a sjezd.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.11.2024

    (audio)
    délka: 05:30:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Slyšel piloty z Anglie, když plánovali útěk. Potom vyrostl a utekl také

Josef Šedivec, Los Angeles, 1969
Josef Šedivec, Los Angeles, 1969
zdroj: archiv Josefa Šedivce

Josef Šedivec přišel na svět v Praze 3. prosince 1939 do rodiny Gertrudy a Josefa Šedivcových. Otec pocházel z velké selské rodiny na Plzeňsku a stal se důstojníkem Československé armády. V roce 1945 zažil Josef Šedivec bombardování Prahy, byl svědkem květnového povstání a konce války. V otcově rodišti v Bušovicích se potkal s vojáky amerických jednotek. Od dětství lyžoval a závodil na divoké vodě. Kvůli otcově původu dělali komunisté chlapci problémy se studiem střední školy. Nakonec vystudoval elektrotechnickou průmyslovku, ale na vysokou školu mohl až po vojně. Stal se reprezentantem ve vodním slalomu a na mistrovství světa v roce 1965 v Rakousku získal jednu zlatou a tři stříbrné medaile. Krátce po okupaci v srpnu 1968 emigroval do Spojených států. Usadil se v Kalifornii a vybudoval úspěšnou firmu na výrobu kánoí, kajaků a sportovního zboží. V roce 2024 žil ve městě Bonita v oblasti San Diega.