Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Šedivec (* 1939)

• narodil se 3. prosince 1939 v Praze do rodiny armádního důstojníka

• otec Josef Šedivec pocházel z velkého selského rodu na Plzeňsku

• v roce 1945 zažil bombardování Prahy, povstání a konec války

• u příbuzných v Bušovicích byl svědkem přítomnosti americké armády

• vystudoval elektrotechnickou průmyslovku, po vojně fakultu ČVUT

• od dětství závodil na lyžích a na divoké vodě, stal se reprezentantem

• v roce 1965 získal zlatou medaili na MS ve vodním slalomu

• byl svědkem okupace v srpnu 1968, krátce poté emigroval do USA

• v Kalifornii vybudoval úspěšnou firmu na výrobu sportovních lodí

• v době natáčení v roce 2024 žil ve městě Bonita u San Diega

„Gonna take a Sentimental Journey, Gonna set my heart at ease.“ Gramofon vyhrával „sentymentl džérny“, Pepík měl ústa i tváře umatlané bílým práškem, vojáci do něj ládovali jednu lžíci sušené smetany za druhou a všichni se tomu smáli. „Gonna make a Sentimental Journey, to renew old memories.“

Koncem války byl chlapec kost a kůže. Doma v Praze nebylo jídlo k sehnání a Josef Šedivec si pamatuje na suchý chleba a černou kávu cikorku, do které ten chleba každý den namáčel. Pak ovšem viděl z okna davy lidí, jak rozhoupaly tramvaj a povalily ji na koleje. Pozoroval vojáky, jejich koně a vozy, které vojáci vypřáhli na louce u silnice, a zmizeli v krajině. Pak válka skončila a Pepík s mámou odjeli na venkov, aby se tam dali trochu dohromady, aby se kluk vykrmil, zatímco otec se mohl vrátit do své práce v Československé armádě.

Seděl u tety Anny Sádlové v kuchyni, na stole stála plechovka sušené smetany a vedle plechovky ležel kufříkový gramofon, na kterém američtí vojáci roztáčeli malou vinylovou desku. „Doris Day, Les Brown And His Orchestra“, stálo na obalu desky se slavným hitem „Sentimental Journey“. Neuměl to sice přečíst, i kdyby to bylo česky, ale ten šlágr se mu líbil. V květnu 1945, ve vile tátovy sestry v Bušovicích nedaleko Plzně, to bylo poprvé, kdy uslyšel jazz. Když se o třicet let později, v září 1975, stal občanem Spojených států, měl už dávno jazz pod kůží, stejně jako američtí kluci, kteří tenkrát Pepíka učili, jak se pouští gramofon, jak se točí klikou a jehla vkládá do drážky.

S kšiltovkou ve studiu

Josefův otec se rovněž jmenoval Josef. Pocházel z Bušovic a byl z devíti sourozenců jediný, kdo opustil tři velká hospodářství, která rozvětvená rodina v Bušovicích vlastnila. Vystudoval vojenskou akademii v Praze a v roce 1933 absolvoval v hodnosti podplukovníka. Pracoval v kanceláři jako armádní zásobovač, oženil se s Gertrudou Kulhánkovou, která byla o třináct let mladší, a koupil byt v Bubenči. První dítě manželů Šedivcových při porodu zemřelo, a kdyby Josef Šedivec starší věděl, že bude válka, už by nikdy žádné dítě nechtěl. Jenže ani po Mnichovu 1938 zřejmě nevěřil, že válka skutečně vypukne, a tak 3. prosince 1939 porodila Gertruda syna, který o tom koncem listopadu 2024 pro Paměť národa v Praze vyprávěl.

Na hlavě měl během natáčení koženou kšiltovku, aby mu lampa ve studiu nesvítila do očí. V hlase lehký přízvuk. Některá česká slova či výrazy obtížně hledal, protože tou dobou žil už pětapadesát let v Kalifornii, kam krátce po příchodu okupačních vojsk v srpnu 1968 emigroval, protože se bál komunistů, měl jich plné zuby, a navíc miloval jazz. Znal z obrázků sluncem zalitou krajinu Kalifornie, vinohrady, zářící města, palmy a velká auta táhnoucí přívěsy s jezdeckými koňmi, na kterých jejich majitelé vyjížděli do prérie, jako kdysi Indiáni, než je bílí lidé z prérie vyhnali a téměř vyhubili.

„Cpali mě pomeranči, sušenkami a čokoládou, hráli si se mnou a vyhazovali mě do výšky, jako bych byl jejich syn,“ vzpomínal Josef Šedivec na vojáky US Army, se kterými se v pětačtyřicátém v Bušovicích potkal. Jeho vyprávění je plné obrazů v detailech i celcích, překvapujících souvislostí i nepředvídatelných náhod. Od raného dětství v protektorátní Praze až po naše setkání prožil Josef Šedivec velké události i malé okamžiky, které si vyžádaly téměř šest hodin záznamu, a to jsme zdaleka nestihli všechno, o čem by chtěl a mohl vyprávět. Do Prahy na natáčení dorazil přímo z dlouhé plavby po Dunaji z Rumunska do Vídně, jako by toho ještě v životě neviděl dost. Tento text tedy zachycuje pouze některé z životních etap Josefa Šedivce, ve snaze zobrazit alespoň část toho nejpodstatnějšího z jeho příběhu.

Květina pro Masaryka

Velcí kluci to uměli dobře a malý Pepa v tom jel s nimi. Na slepé železniční vlečce v Bubenči odbrzdili výrostci starý nákladní vagón, naskákali na plošinu a už to fičelo. Když v tu pravou chvíli utáhli brzdu, tuny oceli se zastavily a kluci je pak po koleji společně tlačili zpátky, odkud vystartovali k další jízdě. „Nechápu, jak jsem to mohl přežít,“ vrací se do dětství Josef Šedivec. Vlečka vedla od hlavní železniční trati z Prahy na Děčín a Drážďany. Podchodem pod tratí někde kolem staré čističky odpadních vod chodil s kamarády k Vltavě. Plavali v řece a chytali se ocelových kruhů v bocích šífů, které je pak táhly proti proudu směrem ke Stromovce a Tróji. Stávalo se také, že tudy plul parník a jen co se k němu chlapci přiblížili, házeli po nich lodníci kousky uhlí, aby přidrzlé plavce odehnali.

Vojáci, které Josef poslední den války pozoroval z okna bytu v Bubenči, patřili k jednotkám vlasovců. Ruská osvobozenecká armáda pod vedením generála Andreje Vlasova bojovala během 2. světové války po boku hitlerovských vojsk proti Sovětskému svazu. V době Pražského povstání se vlasovci přidali k Čechům a významně je v bojích s nacisty v ulicích Prahy podpořili. S příchodem Rudé armády však za složitých okolností museli vlasovci Prahu opustit a Josef Šedivec viděl, jak vojáci vedou koně s těžkými vozy natřenými šedou barvou, jak koně z vozů za posledními domy vypřahají a mizí v tehdy ještě nezastavěné krajině severně od Podbaby. Nejméně rok, možná dva, tam potom opuštěné vozy vlasovců zůstaly a chlapci si na nich hráli. 

Vzpomínkou na povstání, která Josefu Šedivcovi zůstala v paměti po celý život, byly pomníčky a fotografie mladých mužů, často ještě chlapců, na cestě kolem Stromovky na Kostelní náměstí, kam od září 1945 chodil do školy. U fotografií hořely svíčky a lidé k nim přinášeli květiny. Bylo to v době, kdy ještě pošťáci rozváželi dopisy a balíky poštovními kočáry taženými koňmi a Josef s kamarády naskakoval na stupátka tak, aby o tom pošťák nevěděl a mohli se svézt. V kapse nosil lahvičku inkoustu, protože ve škole chyběly kalamáře. Prezidenta Beneše, jehož portrét visel vedle tabule, živého v Praze nikdy nepotkal. Ovšem v březnu 1948 na vlastní oči spatřil mrtvého Jana Masaryka vystaveného v rakvi u Černínského paláce. Stál v zástupu školních dětí s květinou v ruce asi hodinu, než na něj přišla řada. Byl sice válečné dítě, zažil bombardování Prahy i povstání, ovšem mrtvého člověka dosud ještě neviděl.

Tohle se u nás nedělá

Mladí Američané, které teta Anna Sádlová ubytovala ve své vile, setrvali v Bušovicích týdny. Josef Šedivec to tenkrát sice nevěděl, ale nedaleko za vesnicí hlídali zajatecký tábor plný německých vojáků. V knize „Bušovice, pohledy do historie obce“ autoři píšou: „Pamětníci uvádějí, že první průzkumné vozidlo se třemi americkými vojáky, kteří měli na rukávech uniforem označení v podobě rudé indiánské hlavy s nasazenou modrobílou čelenkou, se v Bušovicích objevilo 6. května 1945. Oddíl americké armády přijel do obce o dva dny později. Téhož dne byl zřízen na bušovickém katastru v polích za vesnicí zajatecký tábor pro německé vojáky. Jednalo se o jeden z největších zajateckých táborů na Plzeňsku a rozkládal se u cesty z Bušovic na Vitinku… V prvních měsících po skončení války prošlo táborem údajně několik desítek tisíc německých zajatců.“

Rodina vlastnila v Bušovicích tři rozlehlé statky s polnostmi, s dobytkem a koňmi. Josef Šedivec si zapamatoval, že otcova sestra Anna, provdaná Sádlová, provozovala také zahradnictví. Američtí vojáci se chovali srdečně, vesničané je přijali do svých domovů, ovšem Josef viděl, jak se teta zlobí, když se chlapi v uniformách povalovali v bílých peřinách s botami na nohou. „Zablácené boty sice trčely ven z postele, aby neumazaly peřiny, přesto vojáci nedokázali pochopit, že tohle se u nás nedělá,“ vzpomíná Josef Šedivec. Do Bušovic jezdil z Prahy každé prázdniny. Starší bratranci posadili Pepíka praseti na hřbet, a tak se proháněl po zahradě, dokud nesletěl na zem. Ze stodoly skákal do vozu se senem a někdy pomáhal ostatním, když hospodáři sklízeli obilí.

Josef Šedivec už si nepamatuje, jak to v Bušovicích vypadalo v padesátých letech, kdy komunisté nutili hospodáře vstoupit do družstva. Byl tehdy ještě chlapec a nevzpomíná si, že by se o tom doma v Praze mluvilo tak, aby mu to zůstalo v paměti. Teprve s odstupem desítek let, když se vracel do míst, odkud pocházela otcova rodina, slyšel vyprávění o tom, že zemědělské družstvo v Bušovicích ukazoval režim jako vzor socialistického hospodaření. V kronice Bušovic jsou z té doby archivovány historické fotografie prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Sergejeviče Chruščova. V červenci 1957, tedy dvanáct let poté, kdy tam Josef s vojáky pouštěl na gramofonu americké šlágry, navštívil nejvyšší bolševický vůdce vesnici a shlédl výkladní skříň československého kolchoznictví.

ČKD Stalingrad

„Bohouš si dal prkna do podvozku vagónu, schoval se tam a teď už je venku,“ vyprávěl jeden. „No jo, Karel se zase ukryl nějak na střeše a taky už jim zdrhnul,“ přidal se druhý. Na jaře v třiapadesátém lyžoval Josef s tátou ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších. Jezdili tam spolu každý rok. Bydleli ve vojenské zotavovně, do které otec fasoval rekreační poukázky, jako spousta dalších profesionálních příslušníků Československé lidové armády. Také tři nebo čtyři muži v jídelně u vedlejšího stolu byli důstojníci a chlapec slyšel u večeře vyprávění o létání v Royal Air Force, když za druhé světové války bojovali o Anglii. „Mluvili o kamarádech, jak utekli před komunisty. Plánovali u jídla, že odtud také vypadnou,“ vzpomíná Josef Šedivec. „Rozumíte, co vám vyprávím? Chtěli utéct před komunisty a normálně si tam o tom povídali.“

Právě ve Špindlerově Mlýně začala jeho sportovní kariéra, která od té chvíle vstupovala téměř do všeho zásadního, co v životě dělal. Ať už to byla velká rozhodnutí, nebo drobné události, vše později více či méně nějak souviselo s chvílí, kdy na obecní nástěnce ve Špindlu četl špendlíky připíchnutý leták. „Lyžařský klub ČKD Stalingrad hledá mladé lyžaře,“ stálo na vývěsce. „Prosil jsem otce, abych to mohl zkusit. Aby mě pustil. Byly tam závody pro dorostence, tak jsem dojel lanovkou na chatu Klášterku, přihlásil se do soutěže a ten závod jsem vyhrál,“ vypráví Josef Šedivec. „Ihned mě najmuli jako závodníka a já se ‚vykvalifikoval‘ k vyhrávání závodů. Tak jsem čtyři roky reprezentoval pražský kraj ve sjezdových disciplínách. Slalom, obří slalom a sjezd.“

Na lyže se Pepík postavil poprvé, když mu bylo pět. Protektorátní úřady nařídily, aby obyvatelé odevzdali lyže delší než sto osmdesát centimetrů. Kdo neuposlechl, tomu hrozilo vězení nebo dokonce koncentrák. Zabavené lyže potřebovala Říše pro armádní účely. Otec vzal lyže, těsně za vázáním je uříznul pilkou, a když v Podbabě napadl sníh, připnul je synovi na boty. Tak se ještě za války začal učit, jak se sjíždí kopec, a když se ve Špindlerově Mlýně postavil na start, byl už zkušený lyžař. Za dorostenecký oddíl pak jezdil čtyři roky a na sjezdovkách po celé republice závodil za pražský kraj. „Patřili jsme k nejlepším, ovšem na Slováky jsme neměli. V Tatrách jsme vždycky dostali nasekáno,“ vzpomíná.

Lyžování přivedlo Josefa Šedivce na vodu. Sportovní oddíl ČKD Stalingrad měl také kajakáře, a když na jaře roztál na sjezdovkách sníh a koryta řek se naplnila, nasedli lyžaři do lodí a závodili ve slalomu na divoké vodě. První kajak, na kterém začal v Praze na Čertovce trénovat, byl skládací a střídali se na něm tři závodníci. Na závody jezdívali třeba na Svatojánské proudy na Vltavě nebo na divokou Jizeru, do Špindlerova Mlýna i jinam. Kajak poskládali do batohu, nasedli do vlaku a cestovali na start. Na závodech si pak kajak půjčovali. Jakmile jeden dojel do cíle, utíkal s kajakem nahoru proti proudu, kde do něj nasedl kamarád…

Začátkem šedesátých let se Josef Šedivec dostal do československé reprezentace. Jeho hlavní disciplínou se stala double kánoe se smíšenou posádkou. Největšího úspěchu dosáhl v roce 1965, kdy s partnerkou Jiřinou Bořilovou vybojoval na mistrovství světa v Rakousku jednu zlatou a tři stříbrné medaile.

Mějte se tam hezky

„Česky se tomu říká fízl,“ sděluje s přízvukem Josef Šedivec. „Jo. Fízl. Estébák. Jezdil s námi do ciziny na všechny závody.“ V šedesátých letech představovali ve vodním slalomu absolutní špičku východní Němci. Byli to profesionálové. Trénink i závody měli jako zaměstnání a komunistický režim je za to platil. Českoslovenští reprezentanti byli amatéři. Všichni měli svou práci a současně závodili. Stejně jako západní Němci, Rakušané, Jugoslávci, Švýcaři nebo Francouzi. Kromě závodů ve východním Německu se proto soutěžilo na řekách především v západní Evropě. Československý tým měl asi dvacet, pětadvacet lidí. K tomu stále stejného řidiče autobusu a jednoho příslušníka Státní bezpečnosti, který závodníky při cestách na Západ hlídal.

„Všechny naše pasy měl ten fízl v koženém kufříku. Naložili jsme na Čertovce lodě na přívěs, nasedli do autobusu a vyjeli z Prahy,“ vzpomíná Josef Šedivec. Jakmile se autobus přiblížil k hraničnímu přechodu, zvedl se estébák ze sedadla, obešel autobus a rozdal pasy. Jakmile hraniční kontrola skončila a výprava pokračovala v cestě na Západ, posbíral pasy zase k sobě, zamknul je do kufříku a strčil kufřík pod sedadlo. Nikdo ani nedutal. Nikdo proti tomu neřekl jediné slovo. „Ani jste se nepokusili zeptat, proč to ten policajt dělá?“ padne při natáčení otázka. „Všichni jsme se toho fízla báli. Mohl zařídit, aby byl kdokoli vyřazen z reprezentace a příště by nejel nikam,“ vypráví Josef Šedivec a rovnou pokračuje:

„Pak ale přišel Dubček, ‚pražskej spring‘, a my se vzbouřili.“ Začátkem léta 1968 napsali závodníci ústřednímu výboru Československého svazu tělesné výchovy dopis, ve kterém potupný dozor odmítli. A když potom v srpnu vyjeli na závody do Francie, estébák už v autobuse nebyl. Radost. Vítězství. Potupě byl konec. Jenže. V neděli 18. srpna večer se Josef Šedivec vrátil z Francie do Prahy a za tři dny z okna nového bytu na sídlišti Spořilov viděl sovětské helikoptéry, jak sypou z nebe letáky o bratrské pomoci proti kontrarevolucionářům. Děti sice běhaly mezi baráky, sbíraly letáky, vrstvily z nich hromádky a dělaly si ohníčky, ovšem Josef Šedivec pochopil, že je zle, a dostal strach. „Estébáci se nám pomstí,“ prolétlo mu hlavou.

Když pak koncem září naložil na střechu staré dodávky Volkswagen dvě kánoe a vyrazil na závody do Belgie, byl rozhodnutý, že domů už se nikdy nevrátí. Při natáčení pro Paměť národa si nemohl vzpomenout, kde to vlastně bylo. Nejspíš Rozvadov. Rozhodně si ale pamatoval, že na přechodu seděli na lavici tři Sověti. Oficíři s velkými placatými čepicemi a spoustou vyznamenání na prsou. Zařadil se do fronty, a když přišel na řadu, český policajt pohlédl na ty sovětské důstojníky, potom na Josefa a řekl: „Mějte se hezky na Západě. My se modlíme, aby ty svině odsud vypadly.“ Bouchl razítkem do pasu a Josef Šedivec byl venku.

Na kus řeči s Reaganem

Ve středu 26. února 1969 přistál Josef Šedivec v New Yorku. Dlouho se tam nezdržel. Už v Evropě si koupil lístek na autobus a vydal se na cestu do Los Angeles. V posledním ročníku elektrotechnické fakulty v Praze viděl promítání diapozitivů, které pro studenty připravil asistent fakulty po návratu ze studijního pobytu v San Francisku. A když se po okupaci v srpnu 1968 rozhodl emigrovat do Spojených států, věděl, že nechce nikam jinam než do Kalifornie. V Los Angeles už měl sjednanou práci v počítačové firmě, sehnal si bydlení a brzy začal zase závodit. Dokonce si z Evropy nechal poslat svůj starý kajak, jeden ze dvou, se kterými odjel z okupovaného Československa.

„V Americe potřebujeme takové lidi, jako jste vy. Aby vyprávěli, co je to komunismus a jak se tady máme dobře, protože můžeme svobodně podnikat,“ řekl v roce 1977 Josefu Šedivcovi budoucí prezident Ronald Reagan. Podobně, jako kdysi v Praze, když čekal v houfu školáků, aby uviděl Jana Masaryka zavražděného komunisty, počkal si v Los Angeles na Ronalda Reagana při setkání s podnikateli, aby si s ním mohl krátce promluvit. U práce inženýra v počítačové firmě Josef Šedivec vydržel jen několik let. Mezi závodníky na divoké vodě totiž zjistil, že nemají na čem jezdit. Vodní slalom byl v Americe jen malý sport a kvalitních kajaků i kánoí bylo v původní zemi Indiánů na trhu málo. Jenže Josef Šedivec je uměl vyrábět.

Naučil se to už v šedesátých letech v Praze. Z výjezdů na Západ přiváželi závodníci plechovky materiálu pro výrobu laminátových lodí. Koupit kvalitní loď doma bylo tehdy nemožné. V Československu nebyly k sehnání. Na Západě stály tolik, že by to amatérští reprezentanti nezaplatili. Tak si je začali vyrábět sami. A ve svobodné Americe, v Kalifornii guvernéra Reagana, se ta zkušenost z komunistického Československa Josefu Šedivcovi hodila. Starý kajak použil jako formu a vyrobil několik prvních lodí pro americké kamarády. Jednu tehdy prodal za šedesát dolarů. Bylo to málo, ale teprve začínal. Netušil, kam to celé půjde. Na střední škole oslovovali Pepu jeho spolužáci Šéďa. Tak svou americkou firmu pojmenoval „Seda“. V roce 1975 získal americké občanství, a když byla firma Seda za dvacet let na vrcholu, prodávala lodě po celé Americe, do Evropy, Austrálie i Japonska.

Jazzový dovětek

Ta kapela se jmenuje Bonita Jazz Band a Josef Šedivec je její zakladatel, kapelník, kytarista, manažer i zpěvák. V Bušovicích roku 1945 pouštěl s americkými vojáky na gramofonu Sentimental Journey, tím to ale neskončilo. Otec nejprve chtěl, aby se učil na housle. Housle byly pro konzervativní rodinu prvorepublikového důstojníka ten správný nástroj. „Pane plukovníku, zkřivíte klukovi páteř,“ varoval doktor. A tak otec přestal naléhat a koupil Josefovi klavír. Šest let docházel k učitelce klavíru, učil se klasickou hudbu, ale doma občas zkoušel jazz.

Pak přestal k učitelce klavíru chodit. Jeden ze strýců byl výborným trampským kytaristou, Josef si doma prosadil kytaru a jazz postupně zvítězil. První kapelu měl už na vojně v Bratislavě. Jmenovala se Prim 1958 a s kamarády s ní vystupoval na armádních uměleckých soutěžích. Skutečné jazzové kapely se však dočkal až v Americe. S Bonita Jazz Bandem hraje zdarma, platí muzikantům koncertní turné a hrají ve Státech i v Česku.