Josef Šedivec

„Tak jsem vyjel směrem k hranici a neměl jsem žádné [devizy]. Nic. Přijel jsem na hranici a měl do poslední chvíle strach, že budu vrácený. Zastavil jsem auto ve frontě, ten Volkswagen bus, a šel jsem do celnice. Na to nikdy nezapomenu. Byla to malá budova, ve které seděli tři nebo čtyři ruští oficíři. Jak určitě víte, do Prahy poslali Asiaty. Ale tady seděli na lavici normální oficíři. Rusové s těmi jejich čepicemi a spoustou vyznamenání na prsou. Šel jsem do fronty, a když jsem přišel na řadu, celník pohlédl na ty Rusy a říkal: ,Mějte se hezky na Západě. My se modlíme, aby ty svině odsud vypadly.´ To přesně mi řekl. Dal mi razítko a byl jsem venku. Až později jsem se dověděl, že čeští komunisté byli velmi chytří. Protože si byli jistí, že lidé, kteří nemají rádi komunismus, jim budou dělat více problémů, když je nechají ve vlasti, než když je pustí odjet. To jsem ale nemohl vědět. Já se bál, že budu na hranicích vrácený.“

„S námi jezdil česky řečeno fízl. Estébák. Jezdil s námi na všechny závody, které byly v zahraničí. Měli jsme pořád jednoho a toho samého řidiče. Velký autobus, pro náš tým, ve kterém nás bylo dvacet, možná dvacet dva nebo dvacet pět. Za autobusem jsme měli obrovský vlečňák. Čtyři patra lodí. Na Čertovce jsme si je na ten vlečňák všechny připevnili. Trenér se jmenoval Oldřich Čech. Byl to známý chirurg z Prahy. Chirurg a trenér Knap tam byl taky, kdyby se někomu něco stalo. Karel Knap státní trenér. A jeden řidič. Nikdy jsme neměli dva řidiče. Ten řidič byl celých sedm let v národním mužstvu ten samý. A jeden fízl. Také pořád ten samý. V krásném koženém kufříku se zámkem měl všechny naše pasy. Měl je tam zamčené. Když jsme vyjeli z Čertovky, abychom neměli jediný doklad, kdybychom za hranicemi chtěli utéct… A když jsme přijížděli k Rozvadovu nebo jiným přechodům na Západ, tak ten fízl kufřík odemknul, prošel autobus a ty pasy nám dal do ruky. Asi jsme už v tom museli mít razítka z konzulátů, že jedeme závodit. A když jsme se potom zastavili na německé nebo rakouské stanici, tak ten celník prošel, my jsme měli každý svůj pas, on ho otevřel, kouknul na nás a dal nám ho zpátky. Tak prošel celý autobus, zasalutoval a řidič se rozjel do západní ciziny. A ten fízl nás zase obešel a my jako ovce jsme mu ty pasy vrátili. On si je zamknul do kufříku a schoval pod sedadlem. Takhle jsme jezdili na závody.“

„Když jsme jednou byli s otcem v zotavovně v Bedřichově ve Špindlu – bylo to asi v roce 1953, protože mi bylo třináct – četl jsem na náměstí nástěnku, jak se říká ‚bulletin board‘. Psali tam, co se děje ve městě. A tam jsem četl, že lyžařský klub ČKD Stalingrad hledá nadějné mladé lyžaře. Do jejich dorosteneckého mužstva. Prosil jsem otce, aby mě pustil, abych si to mohl zkusit. Byly tam závody pro dorostence. Tak jsem dojel nahoru, došel jsem lanovkou na chatu Klášterku, která tam pořád je. Loni jsme tam byli. Pořád to patří ČKD. Víte, co to bylo? Československá Kolben Daněk Stalingrad… tak to jmenovalo, když jsem byl mladý. A já jsem ty závody dorostenců vyhrál. Jejich nejlepší závodník byl Borek Janoušek, který měl zavřeného otce, ale už puštěnou matku. Toho jsem porazil. Okamžitě mě najmuli, jako závodníka dorostence. ‚Vykvalifikoval‘ jsem se k vyhrávání závodů, když mi bylo čtrnáct, patnáct, šestnáct a osmnáct. Československo mělo dvacet krajů a já jsem čtyři roky reprezentoval pražský kraj ve sjezdových disciplínách. Slalom, obří slalom a sjezd.“