„Inspektor bydlel v Hroznětíně, byl to karlovarský [školní] inspektor, ale v Hroznětíně dostal vilu… po Němcích. Dostal vilu k obývání. Nevím, jestli do vlastnictví, asi ne, asi jen k obývání. Tak se tam nastěhoval. Přišel za mnou a říká: ‚Vy jste mi to, soudružko,‘ samozřejmě, to byla samá soudružka, ‚pěkně zavařila! Já vás sem dal jako vzornou učitelku, abych tu měl od lidí pokoj a nebyly stížnosti ohledně vyučování, a vy teď chcete najednou pryč.‘ Ale já říkala, že nechci pryč. Ukázal mi dopis, který tam komunisti z Proseče napsali, že potřebují, aby mě uvolnili ze školství – to jsem byla ještě Bártová – pro práci v zemědělství, že tam mají nedostatek pracovníků. To mi přišlo, to bylo v roce 1953. Říká mi: ‚A vy tam nechcete?‘ Začala jsem mu vše vyprávět, jak tatínka prohlásili kulakem a že jsou to závistiví lidi, že závidí, že učím. Poslal mi opis dopisu, který jim napsal: ‚Jak u vás potřebujete v zemědělství, pohraničí potřebuje učitele.‘ Měl takovou chválu, že už jsem byla několikrát vyznamenaná a že jsem vzorná učitelka, a takový věci o mně napsal.“
„Bylo to hrozné. Představ si, že když byl Pepa [bratr] na zemědělské škole v Čáslavi a teď ze dne na den přišlo, že musí opustit školu.“ – „A to bylo kdy, v roce 1948, teto?“ – „Ano, to byl čtyřicátý osmý rok. Že musí opustit školu a jít do Proseče. Ten třídní profesor brečel, tomu tekly slzy, když toho Pepu předával tatínkovi. Dobře se učil… Vláďa byl na vysoké škole v Brně, na zemědělské vysoké škole. Musel okamžitě nastoupit do dolů do Ostravy. Umíš si asi představit, co to pro maminku bylo. Pepa se zhroutil, dostal záchvat, omdlel, jak pracoval doma, jak to na něho působilo. Když on chodil do školy a najednou musel jít krmit krávy. Ne že by na to nebyl zvyklý. O prázdninách jsme museli dělat všechno. Ale že nemůže školu dodělat, prostě se z toho nervově zhroutil.“
„Představ si, že oni za války měli ve fabrice vysílačku, na továrně, v tom hákovém kříži. Jak tam byl hákový kříž a v tom měli tajnou vysílačku. A těch ředitelů v Kolbence bylo osm. Každý resort měl svého ředitele. Strýček byl ředitel slévárny. Najednou je gestapo vyčíhlo, našlo vysílačku a všech osm ředitelů popravilo.“ – „A oni byli zapojeni do odboje?“ – „Nevím, to víš, že byli zapojení, ale takové detaily nevíme, to se nevědělo.“ – „To ani tetička nevěděla?“ – „Ne.“ – „Takže on jí o vysílačce neřekl?“ – „Ne, kdepak, to víš, že ne... že neřekl. Ale po tom po válce, kdybys viděla, kolik vyděračů za ní chodilo, že viděli, slyšeli, že viděli strýčka, jak odněkud utíká, že žije... Žila tolik let v nadějích, že se ještě někde objeví...“
Věra Šedivá, za svobodna Bártová, se narodila 21. března 1927 v Proseči na Vysočině do zemědělské rodiny Františka a Marie Bártových (vlastnili dvacet šest hektarů půdy). Studovala na rodinných školách v Pelhřimově a v Čáslavi a poté na učitelském ústavu v Praze. Za druhé světové války rodinu zasáhla tragédie. Strýce Ing. Josefa Bártu, ředitele slévárny ČKD, nacisté 3. července 1942 popravili na Kobyliské střelnici. Po studiích pamětnice nastoupila na umístěnku jako učitelka do pohraniční v Horní Blatné. V padesátých letech rodinu postihla komunistická perzekuce spojená s kolektivizací zemědělství. Bratři Josef a Vladimír Bártovi museli opustit studia a nastoupili k Pomocným technickým praporům. Rodinu navíc v roce 1956 vystěhovali z Proseče. Věra Šedivá tehdy žila v Hroznětíně, později se přestěhovala do Nové Role, kde učila na místní škole. Zhruba v roce 1971 ji z politických důvodů přeložili na jiné pracoviště, poté učila v Chodově a následně ve Staré Roli. Pedagogické práci se věnovala i v důchodovém věku a ukončila ji v roce 1993, kdy se s manželem přestěhovala do Černošic. Po roce 1989 statek v Proseči získali Bártovi v restitučním řízení zpátky do soukromého vlastnictví a později jej nabídli k prodeji. V době natáčení (2019) žila pamětnice v Černošicích. Věra Šedivá zemřela 26. prosince 2024.
