„To bylo tak, že nějaký estébák mi zavolal a stanovil nějakou schůzku, já nevěděl, kvůli čemu. Tak jsme se sešli. Ale když potom chtěl nějaké donášení, tak jsem to odmítl. On poukazoval na to, že si musím uvědomit, že tohle není postoj, a takové ty omáčky. Tak jsem mu řekl, že se nedá nic dělat. Byl jsem vyučený brusič kovů, tak to budu dělat zas. To už jsem jednou zažil.“
„Všechny spolky orientované podle víry, ty byly zakázané. Měli jsme zakázanou Českou ligu akademickou. To byl spolek katolických vysokoškoláků, který fungoval od roku 1906. Po druhé světové válce jsme ho obnovili, já tam byl taky funkcionářem. Zakázali nám ho velmi brzy, už někdy v roce 1949. Byl jsem na prázdninách v rodné vsi a dostal jsem tam zprávu, že ten spolek musí zastavit činnost, protože není záruka, že nebude jeho činnosti zneužito proti socialistickému zřízení. Spolek byl brzy po únoru zakázán. Samozřejmě jsme se scházeli dál. Mladí lidé mají troufalost, scházejí se dál. I když po tom roce 1948 řada lidí z našeho kruhu bohužel byla odsouzena v Jáchymově na patnáct let, dvacet let a tak dále.“
„Co dělá právo? Reguluje moje postupy jednání, a dokonce mi ukládá nějaké nepříjemné postihy, když to nebudu respektovat. To platí nejen v oblasti samotného práva, ale i v oblasti osobní. Když nepřijmu žádné své osobní normy, které by mi měly dirigovat život a dávat mu směr, a držet se jich a vracet se k nim… To, že chybuji, je jedna věc, ale vracet se k nim… U mě je to otázka víry a otázka Boží pomoci, protože se spoléhám na Pána Boha. Ale nemůžu to dělat tak, abych řekl: ‚Ty se starej.‘ Já se musím starat. ‚Pomoz si sám a nebe ti pomůže,‘ říká francouzské přísloví. To je ten reálný přístup k životu. Nestačí jen víra.“
„Tatínek měl jedenáct sourozenců. Většina z nich žila v Praze a jiných městech. Když k nám přijížděli, očekávali, že dostanou pomoc. Obilí, mouku a podobně. Samozřejmě se mlelo načerno. Otec to organizoval ještě s dalšími v obci. U nás v obci protéká Otava. Na druhém břehu byl takový mlýn. Mlynář nabízel lidem, že jim načerno semele obilí. Postavili provizorní pontonový most a na kolečkách se tam vozily pytle k semletí. Měli jsme štěstí – v naší obci bydlela rodina ze smíšeného manželství. Manželka byla Němka. Nikdy nás neudala. Ani sousedy. Odměnili jsme ji vždy tím, že jsme jí dali pytel mouky. Ona byla spokojená, ale nikdy nebylo žádné udání.“
„Dělal jsem vedoucího právního oddělení ve státních výrobnách autodílů v roce 1953. Neprověřili mě tam a nesměl jsem vykonávat žádné povolání v právnickém oboru. Mohl jsem být jedině jako učedník. Tak jsem nastoupil jako učedník. Měl jsem tam známého náměstka a ten mi nabídl pracovat v dílně u automatu. Nastoupil jsem jako učeň, jako brusič kovů. Pak jsem dostal výuční list. Během té výuční doby jsem dělal večerní průmyslovku. U téže firmy jsem pak nastoupil do oddělení MTZ – materiálně technické zásobování. Měl jsem tu průmyslovku, tak tím pádem jsem mohl dělat tuto funkci. Dělal jsem nákupčího neušlechtilé oceli.“
„Statek zabrala kolektivizace. Všecko zabrali. Otec nejdříve do družstva nevstoupil, tak nám zabrali stodolu, chlévy a tak dále a zřídili tam JZD. Aby se to snadněji kolektivizovalo, tak otce zavřeli na dva roky za pobuřování. Seděl dva roky v Plzni na Borech.“
Václav Roubal se narodil 14. června 1926 ve Velkých Hydčicích u Horažďovic do zemědělské rodiny Václava a Marie Roubalových. Václav byl druhý nejstarší ze čtyř sourozenců. Od roku 1939 navštěvoval reálné gymnázium v Sušici, které Němci v roce 1944 zavřeli. Až do konce války pracoval doma na statku. Byl svědkem osvobozování Horažďovic americkou armádou 5. května 1945. Po maturitě v září 1945 nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se zapojil do České ligy akademické, která sdružovala a podporovala katolicky orientované studenty. V roce 1949 neprošel politickými čistkami a byl vyloučen ze studií. Se stejně postiženými přáteli zamýšleli utéct na Západ. Václav dle plánu předal peníze pro převaděče, ale šéf jejich skupiny nakonec utekl sám. O zmařeném útěku se naštěstí nikdo nedověděl a po třech měsících od vyloučení přišlo Václavovi nečekané rozhodnutí o dodatečných politických prověrkách a mohl studia dokončit. V 50. letech přišla jeho rodina při násilné kolektivizaci zemědělství o hospodářství a otec byl v roce 1956 odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody za údajné pobuřování. Václav nemohl z politických důvodů jakožto syn „kulaka“ sehnat práci v oboru. Musel se v podniku vyučit brusičem, při čemž vystudoval večerně průmyslovou školu. Poté pracoval jako nákupčí kovů. V roce 1968 nastoupil jako právník do Sdružení československých mezinárodních automobilových dopravců – ČESMAD, kde působil po celou dobu normalizace. Po revoluci začal podnikat. V průběhu života udržoval styky s přáteli z katolických kruhů. Za normalizace na něj vedla Státní bezpečnost (StB) svazky a pokoušela se ho získat pro spolupráci. Pamětník ji však odmítal. Oženil se v roce 1961 a s manželkou Janou vychovali tři děti. Zemřel v červnu roku 2024.
