Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Václav Roubal (* 1926  †︎ 2024)

• narodil se 14. června 1926 ve Velkých Hydčicích

• od roku 1939 navštěvoval reálné gymnázium v Sušici

• byl svědkem osvobozování Horažďovic americkou armádou v květnu 1945

• v září 1945 nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• byl členem České ligy akademické sdružující katolicky orientované studenty

• v roce 1949 neprošel politickými čistkami a byl vyloučen ze studií

• s přáteli zamýšleli utéct na Západ, ale jejich plán byl zmařen

• po třech měsících Václava Roubala ve škole dodatečně prověřili a mohl studia dokončit

• v 50. letech přišli Roubalovi v rámci kolektivizace o hospodářství

• otec byl v roce 1956 odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody za údajné pobuřování

• z politických důvodů nemohl pamětník sehnat práci v oboru

• vyučil se brusičem a vystudoval večerně průmyslovou školu

• v roce 1968 nastoupil jako právník do Sdružení československých mezinárodních automobilových dopravců – ČESMAD

• udržoval styky s přáteli z katolických kruhů

• zemřel v červnu roku 2024

Rok po komunistickém puči se Václavu Roubalovi podařilo dokončit studia práva a získat titul JUDr., se zaměstnáním už to bylo horší. Jakožto syn tzv. kulaka patřil k „vykořisťovatelům dělnické třídy“ a těm totalitní režim házel klacky pod nohy, jak jen to šlo. Ani katolická víra se neodpouštěla. 

Nezbylo než se stát na tři roky učněm – brusičem, aby si udělal „dělnický původ“. Poté, co jim při násilné kolektivizaci zabralo statek jednotné zemědělské družstvo, otce zavřeli pro údajné pobuřování. Václav si ale i díky katolickým přátelům uchoval víru a humor i v dobách, kdy se věřící scházeli v ústraní a do smíchu člověku moc nebylo.

Život je pohyb

Václav Roubal se narodil 14. června 1926 ve Velkých Hydčicích v Pošumaví do zemědělské rodiny Václava a Marie Roubalových. Byl druhý nejstarší ze čtyř sourozenců.

Roubalovi neměli snadný život. V době Václavova útlého dětství je postihla hospodářská krize, starali se přitom o zemědělské hospodářství a až do konce druhé světové války spláceli hypotéku. Usedlost nebyla nejmenší – na výpomoc měli kočího, služku a další pomocníky, později musely pomáhat i děti školou povinné: pást husy, hlídat dobytek, nosit dříví. Václav prý pásl krávy a od 12 let chodil na dříví do lesa.

„Byli jsme pořád v pohybu. Život je pohyb. Do školy i do kostela jsme chodili pěšky – hodinu tam a hodinu zpět. Mohli jsme jezdit vlakem, ale 65 haléřů na vlak bylo hodně peněz a vlakem by nás to ani nebavilo,“ vzpomíná Václav Roubal, jehož v dětství formoval nejen život kolem hospodářství, ale také víra, která byla v rodině středobodem životních hodnot. Každou neděli chodili všichni do kostela do čtyři kilometry vzdálených Horažďovic.

Za války byli lidé solidární

Když 1. září 1939 začala druhá světová válka, Václavovi bylo 13 let a nastupoval na české reálné gymnázium do Sušice, která takřka hraničila se zabraným územím. Václav vnímal, jak byl nacisty český živel vytlačován z běžného života.

„Některé předměty jsme se učili v němčině. Část gymnázia zabrali Němci pro německé studenty a od roku 1940 už na gymnáziu české studenty nepřijímali,“ vzpomíná Václav Roubal. V roce 1944 okupanti české gymnázium úplně zrušili a posledních devět studentů totálně nasadili na práci, mezi nimi i Václava.

Roubalovi museli plnit zemědělské dodávky a každá ruka v hospodářství byla dobrá. Otec si tedy Václava vyžádal jako pracovní sílu, a tak totálnímu nasazení unikl.

Za války byli Roubalovi soběstační, avšak předepsané dávky, které museli odevzdávat, byly tvrdé a neúprosné. „My sami jsme kolikrát neměli ani máslo, jen abychom dávky splnili,“ říká Václav Roubal. Na druhou stranu ale pomáhali potřebným, jak se dalo. Otec, který pocházel z 12 sourozenců, zásoboval potravinami jejich rodiny, které žily v Praze či jiných městech. Přídělový systém rok od roku ztenčoval množství potravin, které si lidé mohli na lístky koupit, a lidé ve městech se obraceli na příbuzné z venkova. Samozřejmě načerno, pod hrozbou trestů a sankcí. 

Rodiny strýců ale Roubalovým na oplátku pomáhaly na statku. Václavův otec také například organizoval s lidmi v obci noční mletí mouky u mlynáře.„Samozřejmě se mlelo načerno. Na druhém břehu Otavy, která protéká naší obcí, byl mlýn. Mlynář nabízel lidem, že jim načerno semele obilí. Postavili tedy provizorní pontonový most a na kolečkách tam vozili pytle k semletí,“ vypráví pamětník. 

V té souvislosti vzpomíná na zbožnou rodinu z česko-německého manželství, v němž manželka byla Němka a jejich syn – kovář narukoval do wehrmachtu. „Nikdy nás neudala. Ani sousedy. Odměnili jsme ji vždy tím, že jsme jí dali pytel mouky. Lidé k sobě byli za války solidární.“ Roubalovi zažili ale také perné chvíle, kdy SS prováděli prohlídky v usedlostech a zabavovali utajené produkty a zásoby. Samozřejmě i Roubalovi si schovávali obilí, aby měli na chleba, přestože za to hrozil i koncentrační tábor.

Osvobození Američany

Začátkem května 1945 už obyvatelé Velkých Hydčic věděli, že jsou Američané blízko, a při osvobozování přiložil ruku k dílu i tehdy devatenáctiletý Václav. „Místní vysloužilí vojáci nás mladé povolali do hospody. Někde sehnali zbraně a vyzbrojili nás. Druhý den jsme šli do Horažďovic, kde jsme měli vyklidit objekty zabrané Němci. Například budovu sokolovny. 

Němci ale nebyli blázni a řekli nám, že budovu vydají vojákům, a ne nám, a nechali nás na pokoji, i když jsme měli zbraně. Samozřejmě jsme žádný útok nepodnikali a čekali jsme na Američany, kteří už byli na cestě. Jejich příjezd byl samozřejmě velká sláva. Zatímco v Praze bylo 5. května ještě zle, my už jsme byli osvobození a každý večer se tancovalo a slavilo. Jedna nebo dvě spolužačky se pak provdaly za Američany,“ vzpomíná Václav.

Rochla a Boublík

Václava ještě čekalo dokončení posledního ročníku gymnázia. Oktávu dělal ve zrychleném režimu od června do 15. září 1945, kdy zakončil studia maturitou. Poté ho čekal nový studentský život v Praze. Inspirován svým strýcem právníkem se rozhodl pro studia práv na Univerzitě Karlově. Do Prahy přijelo na podzim hodně vysokoškoláků a nebylo kde bydlet. Václava na pár měsíců ubytovala teta ve svém bytě a pak ho vzali k sobě dva studenti, kteří bydleli přímo na Hradčanském náměstí č. 14, v kanovnickém domě. 

Byli to mladí vojáci František Rochla a František Boublík, kteří se vrátili ze západní fronty. Po komunistickém puči v únoru 1948 oba vyhodili ze škol. Františka Rochlu chytili při pokusu o útěk přes čs. hranice, ale propustili ho a útěk se mu podařil napodruhé. Usadil se v Anglii, kde působil jako farář. Václav Roubal ho za normalizace v Anglii dokonce několikrát navštívil. František Boublík si ale bohužel za pokus o útěk odseděl 12 let v komunistickém žaláři.

V Praze se od počátku svých studií Václav zapojil do České ligy akademické (ČLA), což byl spolek založený v roce 1906 a sdružoval katolicky orientované vysokoškoláky. Jeho hlavním smyslem byla péče o katolické vysokoškolské studenty, kteří přišli studovat do Prahy. Pořádali například dobročinné plesy v Obecním domě, kde se vybíraly peníze na chudé studenty, jinak se ale studenti scházeli také k volnočasovým aktivitám a kroužkům, kde se sdružovali dle svých oborů. Udržovali pravidelné styky po celý život, i po roce 1948, kdy komunisté postavili spolek mimo zákon.

Neprověřen

Od února 1948 zemi ovládala komunistická strana a zahájila rozsáhlé politické čistky. Student Václav Roubal, jakožto syn „kulaka“ a také člen ČLA, tedy „příslušník nepřátelské sociální vrstvy,“ při prověrkách v roce 1949 neprošel a musel Právnickou fakultu opustit a nastoupit do továrny. S dalšími podobně postiženými přáteli se rozhodli k emigraci. Přihlásili se jako pomocní dělníci co nejblíže západní hranici, do Aše. 

Aby mohli utéct, museli sehnat pět tisíc korun pro převaděče. Šéfem jejich skupiny byl Bořivoj, jeho žena uměla skvěle anglicky. Václava pověřil, aby předal peníze na předem určeném místě kontaktní osobě, které se měl představit dohodnutým heslem, což Václav učinil. Poté měl šéf podat další zprávy s podrobnostmi o útěku. „Čekali jsme, ale už jsme nikdy žádnou zprávu nedostali. Náš šéf se svou ženou utekli sami,“ vysvětluje Václav Roubal. 

Poté už se o další útěk nepokoušeli. Epizoda s nepodařeným útěkem se nakonec nečekaně rozuzlila, když Václavovi po třech měsících vrátili vysokoškolský index, byl dodatečně prověřen a mohl pokračovat ve studiu, jako by se nic nestalo.

Vemte si, pane zloději

Kolektivizace zemědělství a tvrdé represe vůči projevům nesouhlasu s totalitním režim krutě zasáhla celou rodinu Roubalových. Nejenže jim komunisté zabrali půdu, hospodářské objekty, stroje a dobytek, ale v roce 1956 odsoudili Václavova otce na dva roky žaláře za údajné pobuřování. 

„Byl jsem za ním na návštěvě asi jen jednou, a bylo to tvrdé. Bylo mu už přes 60 let. Když byli na práci někde venku, děti jim nabízely cigarety za pokřiku: ‚Vemte si, pane zloději.‘ Lidé si mysleli, že kdo je zavřený, musí to být kriminální živel,“ vypráví Václav Roubal.

Na Právnické fakultě promoval v roce 1950, ale od samého počátku narážel na totalitní byrokracii, která vylučovala, aby člověk s politicky nevhodným posudkem uplatňoval své vzdělání. Začínal jako účetní pomocník, a když se v roce 1953 dostal na místo vedoucího právního oddělení v podniku Autorenova, nevyhověl při politických prověrkách z důvodu třídního původu.

„Nesměl jsem v tom podniku pracovat jako právník, ale nechtěli o mě přijít a nabídli mi místo učedníka brusiče kovů. A tak jsem se během tří let učil brusičem a zároveň jsem navštěvoval večerní průmyslovku,“ vypráví pamětník a dodává, že byl mladý a mladí snášejí všechno dobře. Po vyučení a absolvování průmyslovky nastoupil v podniku do oddělení technického zásobování. 

„Byl jsem nákupčím neušlechtilé oceli, cestoval jsem po celém Československu, a to i letadlem. Za socialismu v obchodě měli obchodník a kupující obrácené pozice. Klientem, kterého je nutno si předcházet, nebyl kupující, ale ten, který prodával. Musel jsem si budovat kontakty a známé, abych mohl nakupovat,“ vysvětluje Václav Roubal, který byl v té době již ženatý a měl tři děti. Poté pracoval ve Výzkumném ústavu transportních zařízení na Smíchově, kde zažil ještě pražské jaro.

Právníkem v ČESMADu

V roce 1966 jeho kolega ze studií Dr. Zinner založil Sdružení československých mezinárodních automobilových dopravců – ČESMAD. Vedoucí role v tomto sdružení patřila státnímu orgánu Ministerstvu dopravy. Pojetí vzniklého sdružení bylo velice ojedinělým řešením, které v jiných oblastech hospodářství tehdejšího státu nemělo obdoby.

Zkušenosti s mezinárodní kamionovou dopravou měli do té doby jen dopravci a jejich řidiči, kteří těsně po válce zajišťovali transporty hospodářské pomoci Spojených národů UNRRA. Zahraniční obchod tehdejšího Československa zmrazil politický vývoj po roce 1948.

Již v průběhu roku 1968 bylo možno hodnotit Sdružení jako konsolidovaný hospodářský subjekt. Není divu, že když Václav Roubal dostal v té době od bývalého spolužáka Zinnera nabídku na pozici právníka, neváhal. ČESMAD se stal jeho srdcovou firmou, v níž působil až do 90. let. Měl zde na starosti pojištění, náhrady škody, měl na starosti případy řidičů, kteří se v zahraničí z nejrůznějších důvodů dostali do potíží.

Snahy StB získat ho pro spolupráci 

K jeho práci patřily také výjezdy do západních zemí. Není tedy nic zvláštního na tom, že na něj Státní bezpečnost (StB) vedla složky a pokoušela se ho získat ke spolupráci. Václav prý ale nikdy na nic nepřistoupil.

„To bylo tak, že nějaký estébák mi zavolal a stanovil nějakou schůzku, já nevěděl, kvůli čemu. Tak jsme se sešli. Ale když potom chtěl nějaké donášení, tak jsem to odmítl. On poukazoval na to, že si musím uvědomit, že tohle není postoj, a takové ty omáčky. Tak jsem mu řekl, že se nedá nic dělat. Byl jsem vyučený brusič kovů, tak to budu dělat zas. To už jsem jednou zažil,“ říká Václav Roubal.

Šedá je teorie a strom života se zelená

Václav Roubal zůstával věrný svým katolickým přátelům a scházel se s nimi i v dobách, kdy se museli skrývat po bytech, někdy také jako uzavřená společnost v kostele. Ve spisech StB je například zmínka o schůzce 20 katolických právníků v kostele u sv. Ignáce. „Tam jsme se scházeli zhruba jednou za měsíc. Podporovali jsme se ve víře. Nešlo o nějaké konspirace. Byli tam jen právníci. Museli jsme normalizaci nějak přežít, nějak se živit. Šedá je teorie a strom života se zelená,“ komentuje zápis Václav. Ve spisu, který na něj StB vedla, čteme: „Při pokusu o získání spolupráce se nejevil jako vhodný typ a akce byla ukončena.“

Mnozí z jeho přátel byli z politických důvodů odsuzováni k odnětí svobody, jako například JUDr. Josef Plocek, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na deset let a vrátil se na svobodu na amnestii v roce1960.

Václav Roubal po sametové revoluci založil soukromou firmu, ale s ČESMAD Bohemia nadále spolupracoval ještě dlouhá léta. Stejně tak zůstal věrný přátelům z České ligy akademické, i když po 50 letech zbylo již jen pět šest lidí a jak říká, scházeli se už spíše „z piety“. Za nejdůležitější v životě považoval dobrá přátelství a humor. Václav Roubal zemřel v červnu roku 2024.