Nguyen Vuong (Nguyên Vương)

„Tak jsem se vrátil na jih. Dali mi číslo, kontaktoval jsem je a oni mě požádali, abych se dostavil. Šel jsem na to místo... na oddělení... zapomněl jsem název. Vyslýchali mě asi tři dny. Musel jsem přijít v osm ráno a vyslýchali mě až do večera. Přišel jsem další den a znovu mě vyslýchali, trvalo to tři dny. Bylo to strašné období. Pamatuju si, že než jsem tam šel, kontaktoval jsem australskou ambasádu, protože jsem nevěděl, co se děje. Zeptal jsem se: ´Můžete přijít a podpořit mě, protože nevím, o co jde?´ Australská ambasáda odpověděla: ´Samozřejmě, jako občana vás podporujeme. Ale je opravdu těžké tam být, protože se jedná o záležitost národní bezpečnosti.´ Museli vědět, které oddělení mě předvolalo a které ne. Chtěli se ujistit, že jsem v bezpečí, a chtěli, abych jim říkal, kam jdu a v kolik hodin, v kolik hodin mě propustí. A pak jsem jim volal, abych jim řekl, že jsem v bezpečí. Chtěli vědět, kde se nacházím, ale kromě toho nemohli během výslechů moc dělat. Dostavil jsem se, bylo tam několik policistů, byli velmi přátelští. Ptali se mě na spoustu věcí ohledně Trinh Hoie a dalších lidí z té doby. Byl jsem překvapený, protože jsem nevěděl, proč tam jsem. Pamatuju si, že jsem se jich zeptal, co tam dělám. A oni řekli, že někdo viděl, jak v horách roznášim propagandistické letáky. Nepamatoval jsem si, že bych něco takového dělal. Nepamatoval jsem si, že bych něco takového udělal. Opravdu jsem se jen projížděl Vietnamem a jedl a jedl. Nevinně jsem se zeptal – je jasné, že jsem to neudělal, máte nějaké fotografické důkazy, máte nějaké videozáznamy, které by dokazovaly opak? Tohle jsem nedělal! A pamatuju si, že řekli něco, co mi utkvělo v paměti dodnes a myslím, že i do budoucna. Řekli: „Podívej, tady jsi ve Vietnamu. Když ti řekneme, že jsi něco provedl, je tvou povinností dokázat, žes to neudělal. My ti nemusíme nic dokazovat.“

„Chtěl bych se vždy moct věnovat jen dobrovolnické činnosti a charitativní práci. V roce 2007 jsem byl na sebe velmi hrdý, protože ještě během studia na univerzitě jsem se vrátil na Filipíny, abych pracoval jako dobrovolník v téže kanceláři, která pomohla mé rodině přestěhovat se do Austrálie. Kruh se uzavřel. Byl jsem na to velmi pyšný. Odjel jsem jako dítě bez státní příslušnosti a vrátil jsem se jako australský dobrovolník. Rok jsem pracoval jako dobrovolník a řídil kancelář, kde jsem pomáhal poslední skupině vietnamských uprchlíků na Filipínách přestěhovat se do Kanady. Pomáhali jsme lidem s lékařskými prohlídkami atd. Byl to pro mě velmi výjimečný čas, dělal jsem to celý rok. Byl jsem na sebe velmi pyšný a velmi šťastný, že jsem to mohl dělat. Poté jsem se začal víc zajímat i o jinou práci, protože to byla jen jedna stránka mé osobnosti – být obhájcem uprchlíků a dobrovolníkem. Vrátil jsem se také do Vietnamu, kde jsem hodně pracoval s menšími skupinami a nevládními organizacemi, abych pomohl v boji proti obchodování s lidmi a pomáhal dětem na ulici. Zabýval jsem se také bojem proti domácímu násilí. Bylo to zvláštní období. Být mladý, mít možnost cestovat zpět a dělat spoustu takových věcí."

„UNHCR se dlouhou dobu snažilo přesvědčit lidi, aby se vrátili do Vietnamu a vyřizovali své žádosti odtamtud. Existoval program zvaný Repatriace. Mnozí z nás, uprchlíků, jsme to nazývali nucenou repatriací. Uprchlíci byli všude – v té době jsme byli v Malajsii, Indonésii, Thajsku, Hongkongu, na Filipínách, ne v Kambodži. Bylo tam mnoho táborů a oni prostě přišli a násilím nás nakládali do letadel. Letadla nás odvážela zpět do Vietnamu. Moje rodina se nechtěla vrátit. V té době jsme měli štěstí, že jsme měli filipínské přátele, kteří nás z tábora odvedli do hor, kde jsme se schovali. Další útěk. Rodiče vzali mě a mého bratra a čekali. V táboře jsme jinak byli obklopeni ostnatým drátem. Nemohli jsme tábor opustit. Pokud jsme chtěli jít na trh koupit jídlo navíc, měli jsme na to jen dvě hodiny. Pokud maminka chtěla koupit maso navíc, musela si vyžádat povolení, jít k malé bráně a za dvě hodiny se vrátit. Ale když došlo na nucené repatriace, museli jsme podplatit stráže, aby nás pustily ven. A pak náš filipínský přítel odvezl naši rodinu do hor, abychom se tam schovali."

„Když jsem nastoupil na loď, byl to opět zajímavý zážitek, jak pro mého bratra, tak pro mě. Můj bratr byl o rok mladší než já. Všichni jsme šli pod palubu, bylo nás tam 91. Nahoře byli rybáři. Jak to funguje? Zaplatili jsme spoustu peněz, všech 91 lidí pod palubou zaplatilo spoustu peněz těmto rybářům, aby nás dostali z celní oblasti. Byli jsme tam dole nějakou dobu, protože loď musela plout několik hodin, než jsme se dostali do mezinárodních vod. Bylo to tam dole docela strašidelné. Nemohli jsme ani špitnout. Osobně jsem byl docela hodný kluk, takže mi to nevadilo. Ale slyšel jsem – na mé lodi se to nestalo – později, když jsem byl v uprchlickém táboře, jsem slyšel příběhy, že v mnoha případech se rodiče snažili zabránit svým dětem v pláči, když byli pod palubou, a tím je nechtěně udusili. To je cena, kterou muselizaplatit. Jak se říká, svoboda není nikdy zadarmo. Já měl docela štěstí. Když to řeknu, lidé se smějí. Ale já jsem opravdu cítil, že mám šťěstí. Nenarazili jsme na žádnou bouři, nenarazili jsme na žádné piráty. V té době, protože miliony Vietnamců se snažily uprchnout z Vietnamu po stejné trase, čekali tam piráti, zejména z Thajska. Obvykle zabíjeli všechny muže, zajímali všechny ženy a drželi je jako sexuální otrokyně. Dodnes se mnoho bývalých uprchlíků, kteří se přestěhovali do jiných zemí, vrací do Thajska, aby tam hledali své blízké."