Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nguyen Vuong (Nguyên Vương) (* 1985)

• Nguyen Vuong was born in 1985 in Saigon, South Vietnam, officially Ho Chi Minh City.

• In 1990, he fled the country with his family in the hold of a fishing boat.

• He grew up in a refugee camp on the Philippine island of Palawan.

• In 1997, his family fled the camp to escape the threat of forced relocation to Vietnam and lived in the suburbs of Manila.

• With the help of lawyer Trinh Hoi, they obtained legal residence in Australia after several years and soon thereafter citizenship.

• He studied communications in the Philippines and Australia.

• While still a student, he returned to the Philippines as a volunteer. He helped Vietnamese refugees settle in third countries and was also involved in the development of Vietnamese non-governmental organizations.

• In 2011, he was detained during a visit to Vietnam and deported after three days of interrogation.

• Since 2016, he has been working in the Philippines again as a trainer and expert on the mental health of human rights activists.

Pozor: Text v češtině následuje pod tím v angličtině

At the age of four, he and his parents made a dangerous escape from Vietnam on a boat. He grew up in a refugee camp in the Philippines and has Australian citizenship. He is passionate about volunteer work and charity, and as soon as he came of age, he tried to support active civil society in Vietnam. However, during a visit in 2011, he was interrogated and eventually deported from the country. He cannot return and is on a blacklist. Since 2016, he has been working mostly in the Philippines to be „as close to Vietnam as possible.“ He helps Vietnamese refugees resettle, participates in capacity building for human rights defenders, and has recently been focusing on mental health issues. „When Vietnam becomes a better country,“ says Vuong Nguyen, who describes himself as a social activist, „people won‘t have to leave.“

Boat and luck

When Vuong Nguyen was born in 1985, his hometown was already officially called Ho Chi Minh City, but for him and many of his fellow citizens, it is still known by its historical and famous name – Saigon. Compared to the previous decade under the rule of a strict communist regime, the period after his birth was a time of thaw for the people of South Vietnam. In 1989, conditions eased, many people started businesses, and they were doing significantly better financially. Nevertheless, Vuong‘s parents decided to seek a better life abroad with him and his younger brother. Little Vuong did not know it at the time, but their five attempts to flee the country failed due to premature discovery. He himself remembers only the sixth, successful attempt.

First, they traveled to the port city of Vung Tau, about two hours from Saigon. They stayed in a hotel and set off at night. For the first time in his life, he was afraid. It was dark, and they crept through the bushes to a waiting raft, which took them to a fishing boat anchored further from the shore. „We all went below deck, there were 91 of us. The fishermen were above,“ Vuong recalls of the journey, for which his parents paid the fishermen a fortune. „We were down there for some time because the boat had to sail for several hours before we reached international waters. It was quite scary, we couldn‘t even whisper. Personally, I was quite a good boy, so I didn‘t mind. But I heard stories later that in many cases, parents tried to stop their children from crying and accidentally suffocated them. That‘s the price they had to pay. As they say, freedom never comes for free.“ But he himself was lucky, as he says: „We didn‘t encounter a storm, we didn‘t encounter pirates. At that time, millions of Vietnamese were trying to flee along the same route, so pirates, especially from Thailand, were waiting there. They usually killed all the men, captured all the women, and kept them as sex slaves. To this day, many former refugees who have moved to other countries return to Thailand. They are looking for their loved ones there.“ As he later learned, his father had planned to drown himself and his entire family in the waves if they encountered pirates.

„On vacation“ in a camp

After seven days of relatively calm sailing, they arrived on a small Philippine island, where the whole family was housed in makeshift conditions on a playground. Although Vuong almost fell overboard once during the voyage, he otherwise suffered no trauma from the journey. He took it as a vacation. The Filipinos were prepared for the Vietnamese refugees at the time—after a few weeks, in June 1989, they were transferred to a UNHCR camp on the island of Palawan. Chaos reigned there, there was no electricity, food was scarce, water had to be fetched with canisters, it was dark after sunset, adults often suffered from depression, and other illnesses were common. But otherwise, the vacation basically continued—the camp was right next to the beach, and the school there was only informal, organized by the refugees themselves. The diaspora provided textbooks, and Filipinos taught English there in the afternoons.

Vuong‘s parents did not receive political refugee status, so they were not relocated to a third country. Although they did not leave for political reasons, they could not return to Vietnam, where they would be considered traitors. Vuong lived in Palawan until 1997. „The camp was my Vietnam,“ he says. Among the approximately 10,000 refugees were people from all regions of his native country, and he learned about their cultures and religions, be it Buddhism or Christianity. Fridays and Saturdays were movie nights, and weekends were for scouting. The only sad thing was saying goodbye to friends who were obtaining asylum and leaving on a regular basis.

Another escape and Manila

In 1996, the UNHCR launched a program called Repatriation. Propaganda books about the benefits of returning home, which the UN wanted to encourage refugees to do at the time, began to appear in the camp library. Regular repatriation flights were organized from Malaysia, Indonesia, Thailand, Hong Kong, and the Philippines, but refugees perceived this as coercion and violence. „My family didn‘t want to go back,“ recalls Vuong. „But we were surrounded by barbed wire in the camp and couldn‘t leave. If my mother wanted to buy meat at the market, she had to ask for permission and return within two hours. But when it came to forced repatriation, we had to bribe the guards to let us out.  At that time, we were lucky to have Filipino friends who took us from the camp to the mountains, where we hid. Another escape.“ After two months in hiding and thanks to the intercession of the Filipino church, they were allowed to remain in the country legally, but without official status. However, there was no longer any threat of deportation. A new life began for Vuong.

In Puerto Princesa, the parents opened a small shop, and their sons went to school, even though it was difficult to get a place without documents. At that time, the diaspora helped the refugees a lot. Vietnamese nun Pascal founded and built the Viet Ville community in Palawan. People helped her build it, but they didn‘t want to stay there. Vuong now considers it a waste of money: „She would have done better to give people capital to start a business.“ Vuong‘s parents were also enterprising and eventually opened a small shop in the Philippine capital, in the Baclaran district of Manila. Vuong, still without documents but fortunate enough to attend an elite American elementary school, eventually (even though it was not allowed) got into Far Eastern University, where he began studying mass communication (it was basically a college).

I received so much that I have something to give back

In Manila, Vuong met lawyer Trinh Hoi, who was helping Vietnamese refugees obtain asylum in third countries on a pro bono basis. By the time they met, he had already helped two thousand people, and he eventually lobbied for the Nguyens to be accepted in Australia. Vuong arrived in Sydney in the early 2000s at the age of seventeen. He obtained permanent residency and, after two years, citizenship. Integration was not difficult for him; he spoke excellent English and continued his studies. It was then that he discovered his passion for volunteering and activism. As president of the Vietnamese Student Organization, he organized fundraisers for victims of the Vietnamese floods, against domestic violence, and to help street children. A total of about 100,000 Australian dollars was raised. That wasn‘t enough for him—in 2007, while still a student, he returned to the Philippines to help Trinh Hoi resettle the last refugees in Canada. He also traveled to Vietnam, helping non-governmental organizations in the fight against human trafficking and domestic violence, and spent some time with Vietnamese refugees in Cambodia. „I received so much myself that I always wanted to give something back,“ he says.

Here you are in Vietnam. When we say you did something, we don‘t have to prove it.

In 2011, he was on an extended visit to Vietnam, got to know his family, traveled around the country, and enjoyed the local food. He had an Australian passport and always registered properly everywhere he went. When he was near the city of Hue, his relatives called him to tell him to hurry back south because the police were summoning him for questioning. He didn‘t know what was going on, but he returned. The interrogation lasted three days in a row, always starting at 8 a.m. and ending late at night. „They asked me a lot of questions about Trinh Hoi and other people from that time,“ Vuong recalls. „I remember asking them what I was doing there. And they said that someone had seen me distributing propaganda leaflets in the mountains. I didn‘t remember doing anything like that. I was really just traveling around Vietnam, eating my way through the country. I innocently asked - It‘s clear that I didn‘t do it, do you have any photographic evidence, do you have any video recordings that would prove otherwise? And I remember them saying something that has stuck with me to this day, and I think it always will. They said - Look, you‘re here in Vietnam. If we say you did something, it‘s your responsibility to prove you didn‘t do it. We don‘t have to prove anything to you.“

After the interrogation, Vuong was expelled from the country and left immediately. He promised to inform the police if they needed him, but he never returned. He knows he is on the blacklist. „Vietnam is my homeland,“ he says. „But I managed to force myself to forget that.“

Social activism and mental health

In 2011, Vuong graduated from university in Australia, traveled, and devoted himself to charity and youth work. In 2016, however, he returned to the Philippines to be „as close to Vietnam as possible.“ He ran the office of the organization, taught English, and organized workshops. He met with young Vietnamese people, human rights defenders, and activists. It was exciting—those years saw protests against Chinese expansionism, illegal land grabbing, and for environmental protection. He learned about Vietnam from them, spent evenings together, and sang songs. Vuong was happy to be able to contribute to increasing their knowledge and capacities.

Over time, however, he became increasingly interested in mental health and therapy, which he now devotes himself to. He saw how social activists‘ work was poorly paid and exhausting, how they were exposed to stress and yet always thought they could cope without consequences. That is not true.  Nguyen Vuong is now trying to transfer Western therapeutic concepts to the Vietnamese environment and help activists in this way. He has a good foundation for this: „My mom told me, ‚Whatever you do, be kind,‘“ he says. „I try. And there‘s one more thing that fascinates me. I really love listening to people‘s stories.“ 

------------------------------------------------------------------------------

Ve čtyřech letech absolvoval s rodiči nebezpečný útěk z Vietnamu na loďce. Vyrůstal v uprchlickém táboře na Filipínách, občanství má australské. Je posedlý dobrovolnickou prací a charitou, hned jak dospěl, pokoušel se podporovat aktivní občanskou společnost ve Vietnamu. Při návštěvě v roce 2011 ho ale vyslýchali, a nakonec ze země vyhostili. Vrátit už se nesmí, je na černé listině. Od roku 2016 působí většinou na Filipínách, aby byl „Vietnamu co nejblíž“. Pomáhá s usazováním vietnamských uprchlíků, podílí se na rozvoji kapacit obránců lidských práv, v poslední době se ale zaměřuje i na otázku psychického zdraví. „Až bude Vietnam lepší zemí,“ říká Vuong Nguyen, který sám sebe označuje jako společenského aktivistu, „lidé z něj nebudou muset odcházet.“

Loď a štěstí

Když se Vuong Nguyen v roce 1985 narodil, jmenovalo se už jeho rodiště oficiálně Ho Či Minhovo Město, pro něj a řadu rodáků je ale stále známé pod svých historickým a slavným názvem – Saigon. Doba po jeho narození byla ve srovnání s předchozí dekádou pod nadvládou tuhého komunistického režimu pro obyvatele jižního Vietnamu obdobím tání. V roce 1989 se poměry uvolnily, řada lidí začala podnikat a vedlo se jim finančně o poznání lépe. Vuongovi rodiče se přesto i s ním a jeho mladším bratrem rozhodli hledat lepší život v cizině. Malý Vuong to tenkrát ještě nevěděl, ovšem pět jejich pokusů o útěk ze země selhalo kvůli předčasnému odhalení. On sám si pamatuje až ten šestý, úspěšný.

Nejprve odcestovali do přístavního města Vung Tau, asi dvě hodiny od Saigonu. Ubytovali se v hotelu, v noci se vydali na cestu. Poprvé v životě měl strach. Byla tma, v křovinách se připlížili k připravenému člunu, ten je odvezl k rybářské loďce, jež kotvila dál od břehu. „Všichni jsme šli pod palubu, bylo nás tam 91. Nahoře byli rybáři,“ vzpomíná Vuong na cestu, za kterou jeho rodiče zaplatili rybářům celé jmění. „Byli jsme tam dole nějakou dobu, protože loď musela plout několik hodin, než jsme se dostali do mezinárodních vod. Bylo to docela strašidelné, nemohli jsme ani špitnout. Osobně jsem byl docela hodný kluk, takže mi to nevadilo. Ale slyšel jsem pak příběhy, že v mnoha případech se rodiče snažili bránit svým dětem v pláči, a tím je nechtěně udusili. To je cena, kterou museli zaplatit. Jak se říká, svoboda není nikdy zadarmo.“ Sám ale měl, jak říká, štěstí: „Nenarazili jsme na bouři, nenarazili jsme na piráty. V té době se miliony Vietnamců snažily uprchnout po stejné trase, a čekali tam proto piráti, zejména z Thajska. Obvykle zabíjeli všechny muže, zajímali všechny ženy a drželi je jako sexuální otrokyně. Dodnes se mnoho bývalých uprchlíků, kteří se přestěhovali do jiných zemí, vrací do Thajska. Hledají tam své blízké.“ Jak se později dozvěděl, jeho otec plánoval v případě střetu s piráty raději s celou rodinou utonout v vlnách.

„Na prázdninách“ v táboře

Po sedmi dnech relativně klidné plavby dorazili na malý filipínský ostrov, kde byla celá rodina ubytována v improvizovaných podmínkách na hřišti. Vuong sice během plavby jednou málem spadl přes palubu, ale jinak si z cesty žádné trauma neodnáší. Bral ji jako prázdniny. Filipínci byli tehdy na vietnamské utečence připravení - po několika týdnech je v červnu 1989 přemístili do tábora UNHCR na ostrově Palawan. Panoval tam chaos, nebyla elektřina, jídla pomálu, pro vodu se chodilo s kanystrem, po setmění byla tma, dospělí často trpěli depresemi a i jiné nemoci byly časté. Ale jinak prázdniny v zásadě pokračovaly - tábor byl hned u pláže a škola v něm byla jen neformální, pořádaná samotnými uprchlíky. Učebnice poskytovala diaspora, Filipínci tam odpoledne vyučovali angličtinu.

Voungovi rodiče nedostali statut politických uprchlíků, nedočkali se tak ani relokace do třetí země. Přestože skutečně neodcházeli z politických důvodů, zpátky do Vietnamu už také nemohli, pohlíželo by se tam na ně jako na zrádce. Do roku 1997 tak Vuong žil na Palawanu. „Tábor byl můj Vietnam,“ říká. Mezi asi deseti tisíci uprchlíků byli lidé ze všech regionů jeho rodné země, učil se tam jejich kultuře a seznamoval s jejich náboženstvími - ať už šlo o buddhismus, nebo křesťanství. V pátek a sobotu byly filmové večery, o víkendech skauting. Smutné bylo jen loučit se s kamarády, kteří získávali azyl a pravidelně odjížděli.

Další útěk a Manila

V roce 1996 začal úřad UNHCR s programem pod názvem Repatriace. V táborové knihovně se začaly objevovat propagandistické knihy o výhodách návratu domů, k němuž tehdy OSN chtěla uprchlíky motivovat. Z Malajsie, Indonésie, Thajska, Hongkongu i Filipín se vypravovaly pravidelné repatriační lety, uprchlíci to vnímali jako donucování a násilí. „Moje rodina se nechtěla vrátit,“ vzpomíná Vuong. „V táboře jsme ale byli obklopeni ostnatým drátem, nemohli jsme tábor opustit. Pokud maminka chtěla koupit maso na trhu, musela si vyžádat povolení a za dvě hodiny se vrátit. Ale když došlo na nucené repatriace, museli jsme podplatit stráže, aby nás pustily ven.  V té době jsme měli štěstí, že jsme měli filipínské přátele, kteří nás z tábora odvedli do hor, kde jsme se schovali. Další útěk.“ Po dvou měsících skrývání a na přímluvu filipínské církve směli zůstávat v zemi legálně, ale bez oficiálního statusu. Deportace ale už nehrozily. Vuongovi začal nový život.

Ve městě Puerto Princesa si rodiče otevřeli krámek, synové chodili do škol, i když získat místo bez dokumentů bylo těžké. Uprchlíkům v té době hodně pomáhala diaspora, vietnamská řádová sestra Pascal tehdy na Palawanu založila a vystavěla obec Viet Ville. Lidé to stavěli s ní, ale zůstávat nechtěli, Vuong to dnes považuje za špatně vynaložené peníze:  „Lépe by udělala, kdyby lidem dala kapitál do začátku podnikání.“ Podnikaví byli i Vuongovi rodiče, kteří si nakonec otevřeli krámek v hlavním městě Filipín, v manilské čtvrti Baclaran. Vuong, stále bez dokumentů, ale se štěstím vychodil elitní americkou základku,  nakonec se (i když to nebylo povolené) dostal i na Far Eastern Univerzity, kde začal studovat masovou komunikaci (byla to v zásadě college).

Tolik jsem dostal, že mám co dávat zpět

V Manile Vuong poznal právníka Trinh Hoie, který pro bono pomáhal vietnamským uprchlíkům získávat azyl ve třetích zemích. V době, kdy se setkali, pomohl už dvěma tisícovkám lidí, i pro Nguyenovy nakonec prolobboval přijetí v Austrálii. Do Sydney přiletěl Vuong na počátku nultých let, bylo mu sedmnáct. Získal trvalý pobyt, po dvou letech občanství. Integrace pro něj nebyla obtížná, anglicky uměl skvěle, pokračoval ve studiu. Tehdy v sobě objevil vášeň pro dobrovolnictví a aktivismus, jako prezident Vietnamské studentské organizace pořádal sbírky - pro oběti vietnamských povodní, proti domácímu násilí, na pomoc dětem, co skončily na ulici.  Vybralo se celkem asi sto tisíc australských dolarů. Nestačilo mu to - roku 2007 se ještě jako student vrátil na Filipíny, aby Trinh Hoiovi pomáhal přesídlovat poslední uprchlíky do Kanady. Jezdil i do Vietnamu, pomáhal nevládním organizacím v boji proti obchodu s bílým masem a domácímu násilí, nějaký čas strávil i s vietnamskými uprchlíky v Kambodži. „Dostal jsem sám tolik, že jsem vždycky chtěl něco vrátit,“ říká.

Tady jsi ve Vietnamu. Když řekneme, žes něco provedl, nemusíme to dokazovat

V roce 2011 byl na delší návštěvě Vietnamu, poznal svou rodinu, cestoval po celé zemi, užíval si tamní jídlo. Měl australský pas, všude se vždy patřičně registroval. Když byl u města Hue, volali mu příbuzní, aby se rychle vrátil na jih, že ho policie předvolává k výslechu. Nevěděl, o co jde, vrátil se. Výslech trval tři dny po sobě, vždy přicházel v osm ráno a vracel se až v noci.  „Ptali se mě na spoustu věcí ohledně Trinh Hoie a dalších lidí z té doby,“ vzpomíná Vuong. „Pamatuju si, že jsem se jich zeptal, co tam dělám. A oni řekli, že někdo viděl, jak v horách roznáším propagandistické letáky. Nepamatoval jsem si, že bych něco takového dělal. Opravdu jsem se jen projížděl Vietnamem a jedl a jedl. Nevinně jsem se zeptal – je jasné, že jsem to neudělal, máte nějaké fotografické důkazy, máte nějaké videozáznamy, které by dokazovaly opak? A pamatuju si, že řekli něco, co mi utkvělo v paměti dodnes a myslím, že i do budoucna. Řekli - Podívej, tady jsi ve Vietnamu. Když ti řekneme, že jsi něco provedl, je tvou povinností dokázat, žes to neudělal. My ti nemusíme nic dokazovat.“

Po výslechu byl Vuong ze země vyhoštěn, okamžitě odletěl. Slíbil, že bude policisty informovat, když to budou potřebovat, ale nikdy už se nevrátil. Ví, že je na černé listině. „Vietnam je moje vlast,“ říká. „Ale dokázal jsem se přinutit to zapomenout.“

Sociální aktivismus a duševní zdraví

V roce 2011 Vuong dokončil v Austrálii univerzitu, cestoval, věnoval se charitě a práci s mládeží. V roce 2016 se ale vrátil na Filipíny, aby byl „Vietnamu se nejblíž“. Vedl kancelář tamní organizace, učil angličtinu, pořádal workshopy. Setkával se s mladými Vietnamci, obhájci lidských práv a aktivisty. Bylo to vzrušující - v těch letech probíhaly protesty proti čínské rozpínavosti, proti nelegálním záborům půdy i za ochranu životního prostředí. Učil se od nich o Vietnamu, trávili spolu večery, zpívali. Vuong byl rád, že mohl přispívat k navyšování i jejich znalostí a kapacit.

V průběhu doby ho ale začalo čím dál víc zajímat téma duševního zdraví a terapie, kterému se věnuje dnes. Viděl, jak je práce sociálních aktivistů málo placená a zároveň vyčerpávající, jak jsou vystavováni stresu a přitom si vždy myslí, že to bez následků zvládnou. Není to pravda.  Nguyen Vuong se nyní snaží přenášet západní terapeutické koncepty do vietnamského prostředí a pomáhat aktivistům i tímto způsobem. Má pro to dobré předpoklady: „Máma mi říkala - ať děláš, co děláš buď u toho milý,“ říká. „Snažím se. A ještě jedna věc mě fascinuje. Strašně rád naslouchám lidský příběhům.“