„V šedesátém osmém roce, když se to tu začalo uvolňovat, tak nastaly rehabilitace. A rehabilitace [znamenaly] jednak zbavení se trestního stíhání a záznamu v rejstříku trestů a tak dále, a jednak to byly nějaké peníze – odškodné. Právníci se toho tenkrát hodně chytli, protože věděli, že i oni z toho mají nějaký podíl, takže se toho ujali. Začal probíhat rehabilitační soud v Košicích. A strýc – farář, ten to ještě stihnul. Ten to stihnul ještě v době před okupací v červnu, nebo tak nějak, prostě před 21. srpnem [1968]. [Strýc] tam jel, osvobodili ho, že byl nevinný, a dostal odškodné asi 40 000, což byly velké peníze – ale za devět let?! Tatínek o rehabilitaci také zažádal. Potom po srpnu [1968] za ním přijel právník a řekl mu: ‚Pane Kaminský, my to nestihneme. Už to zarazili.‘ Prostě Husák poté, co se dostal k moci, tak rehabilitační procesy zarazil. Prostě tečka. Ty, co se nestihly, se obnovily až po revoluci [19]89. Samozřejmě spousta lidí mezitím zemřelo a tak… to už zase uběhlo dalších 20 let. Takže tátovi [právník] řekl: ‚[Podívejte] se, když to, jak se říká, skrečujeme, tak se nic neděje. Můžu vám akorát zařídit vymazání z rejstříku trestů, čili kdybyste poté potřeboval rejstřík trestů, tak jste čistý. To jediné… ale už nedostanete žádné odškodné a žádné peníze.‘ No tak táta říkal: 'No tak dobře, tak na to kašlu.' A [právník] říkal: ‚Můžete jet do Košic, tam to zamítnou a pojedete zpátky. Budete cestovat zbytečně, ale jak chcete.‘ Právník mu to celkem rozumně vysvětlil, tak se táta vzdal [svého] nároku a nechal to být. Ale domohli jsme se ho, což zařídila moje sestra. Po roce [19]89 se znovu obnovily rehabilitační soudy, takže to dopadlo. Dostali jsme to my děti – sestra, bratr a já – asi 21 000 dohromady.“
„Pak mám ještě v památce, když [tatínka] pustili po roce. To už jsme to tak nějak věděli. Maminka a my jako děti, čili sestřenice, Petr, Maruška jsme byli u nás, protože jsme všichni bydleli v jedné ulici. My Bořivojova [čp.] 78 a teta a strýc [čp.] 42. Mezi námi byl akorát jeden blok. Byli jsme blízko sebe, takže přišli k nám a čekali jsme. Když pouštěli vězně, tak je pouštěli odpoledne nebo na večír. Nevím proč, prostě v 10 dopoledne ho nepropustili. Propustili ho až večír a měl doprovod. Musel s ním jít zaměstnanec vězeňské služby, který ho doprovázel až domů a předal rodině. Tak jako aby,já nevím, cestou trefil, nebo nevím… prostě šel s ním. A my jsme jako děti před barákem skákali a skákali, už se stmívalo, ale postavy ještě byly vidět. No a ta naše ‚Bořivojka‘, kde jsme bydleli, [sousedí s] ulicí Víta Nejedlého. Z rohu [ulic] se vynořily dvě postavy. V tu dobu již byly krámy zavřené a lidi byli doma, proto postavy byly vidět. My jsme několikrát, když tam někdo šel, za ním letěli, ale nebyl to ještě [tatínek]. Potom jsme viděli, že jsou dva, a říkal jsem si, že už to musí být on. Pamatuji si, že jsme byli strašně nervózní. Tak jsme běželi a skočil jsem jednomu z nich do náruče. A on se mě ptá: ‚Čí jsi ty?‘ a já říkám: ‚Tvůj.‘ Poznal jsem tátu. Mohl jsem skočit do náruče toho druhého, protože jsme byly malé děti školkového věku. Viděl jsem ho, když mi byly tři roky, to ho zavřeli… promiňte, já se musím trošku nadechnout. Pak jsem ho viděl jednou ve vězení a pak až po roce, když ho pustili.“
Bohdan Kaminský se narodil 8. června roku 1953 v Praze. Jeho rodiče ale pocházeli ze Západní Haliče, ze které uprchli před násilím v roce 1946 do slovenské obce Vydraň. Díky pomoci tatínkova bratra Josefa Kaminského se jim podařilo získat československé občanství. Události 50. let minulého století a vykonstruované soudní procesy se na rodině neblaze podepsaly. Otec a živitel rodiny Tadeáš Kaminský byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za ukrývání a pomoc řeckokatolickému faráři k jednoletému vězení. Ještě delší čas, devět let, ve vězení neprávem strávil pamětníkův strýc a řeckokatolický farář Josef Kaminský, který byl propuštěn v roce 1956. S uvolněnou atmosférou pražského jara se strýc dočkal i soudní rehabilitace, na rozdíl od svého bratra Tadeáše, který se zproštění viny dočkal až po pádu komunistického režimu. Bohdan Kaminský odmaturoval na Střední průmyslové škole strojní v Praze roku 1972. Ihned poté nastoupil na Fakultu strojní ČVUT, na níž promoval v oboru automatizované systémy řízení roku 1977. Ještě ve stejném roce narukoval na jednoletou povinnou vojenskou službu. Do KSČ vstoupil v roce 1982. Po listopadových událostech revolučního roku 1989 se rozhodl ze strany vystoupit. Díky novému svobodnému režimu začal Bohdan Kaminský podnikat. V době natáčení pro Paměť národa žil v Horní Nové Vsi.
Bohdan Kaminský (třetí zleva) se svými spolužáky ve vojenské přípravě. Na ceduli, kterou našli ve skládce v terénu, kde cvičili, stojí: Soutěžíme o titul brigáda socialistické práce, 70. léta
Bohdan Kaminský (třetí zleva) se svými spolužáky ve vojenské přípravě. Na ceduli, kterou našli ve skládce v terénu, kde cvičili, stojí: Soutěžíme o titul brigáda socialistické práce, 70. léta
