Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohdan Kaminský (* 1953)

• narozen 8. června 1953 v Praze

• rodiče Tadeáš a Domicela Kaminští pocházeli ze Západní Haliče

• roku 1946 rodina uprchla do Vydraně (na Slovensku), ve které získala československé občanství

• strýc a řeckokatolický farář Josef Kaminský byl odsouzen k devítiletému vězení

• otec Tadeáš Kaminský byl v roce 1955 odsouzen k jednomu roku vězení

• v červnu roku 1968 se Josef Kaminský dočkal soudní rehabilitace, nikoliv tak otec

• pamětník odmaturoval roku 1972 na Střední průmyslové škole strojní v Praze

• promoval na Fakultě strojní ČVUT v roce 1977 v oboru automatizované systémy řízení

• na jednoletou povinnou vojenskou službu narukoval v roce 1977

• v letech 1982–89 byl členem KSČ

• v době natáčení (2025) žil v Horní Nové Vsi

Bohdan Kaminský se hrdě hlásí ke svému ukrajinskému původu. Jeho rodiče byli donuceni opustit domov a zkusit štěstí v jiné zemi. Prchali před nespravedlností a nebezpečím, jenže nemohli tušit, že Československo, které si pro svůj nový život vybrali, jim atributy demokratického státu jako právo a bezpečí po únorovém převratu roku 1948 také nezajistí, ba naopak… Pro rodinu Kaminských tak začalo období plné strachu, výslechů a nespravedlnosti.

Tatínek se cítil být Ukrajincem a za Poláky bojovat ani padnout nechtěl

Bohdan Kaminský se narodil 8. června roku 1953 v Praze. Jeho rodiče Tadeáš (*1915) a Domicela (*1922), rozená Šimaňská, Kaminští pocházeli ze Západní Haliče – multietnického regionu, jehož prostor si po dlouhá staletí přisvojovalo hned několik zemí. „Oba se hlásili k ukrajinské národnosti,“ říká pamětník. Tatínek vystudoval gymnázium v Jarosławi. Maminka odmaturovala také na gymnáziu, ale církevním, protože byla sirotek. „Odmalička ji vychovávala sestra její maminky. Vystudovala i učitelský institut a učila na základní škole,“ upřesňuje Bohdan Kaminský. Manželům se kromě pamětníka narodili ještě dcera Kristina Jojková (*1941) a syn Roman (*1947). Při vzpomínání na svou maminku Bohdan Kaminský zmiňuje: „Maminka byla hodně pobožná. Pravidelně každou neděli chodila do kostela. To muselo být… A když byl strýc ještě naživu a mohl, tak sloužil mši doma.“ 

Po vypuknutí druhé světové války musel Tadeáš Kaminský narukovat do polské armády. „Když začala válka, udělali z něj poddůstojníka. Dali mu do jednotky asi pět nebo šest kluků, které vyzbrojili střelnými zbraněmi a poslali je do boje proti Němcům […]. Tatínek se cítil býti Ukrajincem a za Poláky bojovat ani padnout nechtěl. Tak ty kluky odzbrojil a řekl jim: ‚Kluci, běžte domů. Utečte! My je neporazíme, jsou silnější.‘ A šel naproti vojákům se vzdát,“ vypráví pamětník. Tadeáš Kaminský se nakonec dostal do německého zajetí ve vesnici u Norimberku: „Dostal se na nějaký statek, ve kterém byla truhlářská dílna, kde pracoval,“ upřesňuje. Jeho bratrovi Josefu Kaminskému se v roce 1940 podařilo jej z německého zajetí vysvobodit. Posléze pamětníkův otec vykonával funkci starosty asi ve třech obcích, protože jak říká Bohdan Kaminský: „Táta měl vzdělání a uměl už i německy.“

Utíkejte! Už po vás jdou! 

Konec druhé světové války přinesl dlouho očekávanou svobodu. Přinesl ale i konec bezpráví? Pro rodinu Kaminských přišla další doba plná strachu a obav z budoucnosti. Nevraživost mezi příslušníky polské a ukrajinské národnosti totiž zažili na vlastní kůži. „Tatínek jednoho dne přišel z práce. Maminka byla doma a vyšívala. Najednou přiběhl nějaký soused a říká: ‚Utíkejte, protože už po vás jdou!‘ To byly ozbrojené bandy, které vtrhly do vesnice, a toho kdo se vzpouzel, zabily. […] Samozřejmě proti Polákům bojovali banderovci, takže se tam střídali. Jednou to byli tihle a pak zase ti druzí,“ líčí události léta roku 1946 pamětník. Tadeáš Kaminský na nic nečekal a rozhodl se svoji rodinu zachránit: „Táta nebyl žádný voják. Měl rodinu – mladou ženu, babičku a maminku. Sebral je, dva kufry a utekl přes hranice do obce Vydraň, ve které sloužil jeho bratr Josef na faře,“ vypráví pamětník. 

Následoval další boj – získat československé občanství. Díky bratrovi a jeho kontaktům se to nakonec otci podařilo. „Do té doby se jmenoval Kaminskyj. A protože by to bylo nápadné, tak si do dokladů napsal Kaminský,“ vysvětluje pamětník. Krátce na to se celá rodina přestěhovala do Prahy. Tatínek se jako živitel rodiny snažil sehnat dobře placenou práci, ale to nebylo vůbec jednoduché. „Neuznali mu vzdělání. Dělal různé práce… u Jelínka v nábytkářské fabrice, na drůbežárně v obci Skuheř u Benešova a nakonec i v depu,“ upřesňuje. Jako jeho zaměstnanec se Tadeáš Kaminský zúčastnil demonstrace v únoru roku 1948. 

Narodil jsem se v padesátém třetím… už probíhaly procesy a začalo to smrdět

Padesátá léta minulého století jsou neblaze známá kvůli politickým procesům, které měly zajistit likvidaci všech, kteří by se postavili proti vládě jedné strany. Josefa Kaminského zatkli mezi Štědrým dnem a Silvestrem roku 1947. Posléze byl neprávem odsouzen k devítiletému vězení. K tomu Bohdan Kaminský dodává: „Seděl mimochodem v Leopoldově v cele s Gustávem Husákem.“ Žaláři se nevyhnul ani pamětníkův otec Tadeáš Kaminský, který strávil rok ve vězení za ukrývání a pomoc řeckokatolickému faráři Ivanovi Ljavincovi. „Přespával u nás, protože se bál, že ho v kněžském domě seberou. Pak na základě výpovědí a udání zjistili, že u nás byl, proto byl tatínek zavřený,“ líčí pamětník. Maminka musela po uvěznění svého chotě rodinu uživit, proto nastoupila do národního podniku pro výrobu léčiv, v němž pracovala až do odchodu do penze.

Na návštěvu tatínka ve věznici v Ruzyni si vzpomíná Bohdan Kaminský dodnes: „Samé mříže a otvírání a zavírání katrů. Šli jsme na návštěvu s maminkou. Vím, že s námi šel strážný, a to byly jedny dveře, výtah, další dveře, katr, samé pletivo v oknech… to byla Ruzyně. Tenhle obrázek mám zafixovaný.“ Po dlouhém roce byl Tadeáš Kaminský propuštěn na svobodu a začal pracovat u pozemních staveb. Jenže jak říká pamětník, přišly další komplikace – tatínkovi se zhoršil jeho zdravotní stav: „Na [stavbách] onemocněl, protože se na nich dělalo v zimě, i v létě. Táta nebyl konstrukčně žádný obr, spíš střízlík, tak dostal zánět průdušek. On teda také hodně kouřil, což začalo ve vězení. Dokonce měl otravu nikotinem. Protože byl strašně nervózní, když ho zavřeli. Nevěděl, co bude… a žádné zprávy neměl,“ dodává.

Vězení se podepsalo nejen na tatínkově psychickém i fyzickém zdraví, ale i na tehdejším kádrovém profilu rodiny. „Sestra vystudovala gymnázium s vyznamenáním. Chodila na piano a hrozně hezky hrála. Poté chtěla jít na konzervatoř, ale kvůli tatínkovu vězení se nedostala. Udělala si zdravotní kurz na pomocnou zdravotní sestru,“ říká pamětník.

V době natáčení pro Paměť národa, v roce 2025, žil pamětník ve východních Čechách, do kterých se přestěhoval díky rodinné přítelkyni Halině Vinšálkové: „Jako kluka mě pozvala v šedesátém čtvrtém roce na Vánoce do Brtvi. Začal jsem tam pak jezdit. A táta s pomocí pana Vinšálka začal stavět dům, do kterého jsem se pak nastěhoval a založil rodinu.“ Pamětník v něm společně se svou bývalou ženou vychoval čtyři dcery. 

Bohdana Kaminského bavily technické předměty, především matematika, fyzika a kreslení, proto se rozhodl studovat Střední průmyslovou školu strojní v Praze, na které úspěšně odmaturoval roku 1972. Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil pamětník v Brtvi. „Pamatuji si, že asi druhý nebo třetí den lítala helikoptéra nad vesnicí, ze které vyhazovali letáky, na kterých bylo takovou ruskou češtinou s chybami napsáno: ‚Přišli jsme vás osvobodit.‘ My děti jsme to posbíraly a spálily,“ říká. Společně se svými spolužáky se zúčastnil studentské stávky v listopadu roku 1968: „Odmítali jsme se učit. Starší kluci, kteří byli již ve čtvrtém ročníku, tak už podávali petice,“ líčí Bohdan Kaminský. 

Z faráře se stal topičem

Roku 1956 se Josef Kaminský dostal na svobodu. Bohužel ale s podlomeným zdravím. „Celý život se pak léčil,“ dodává pamětník. Režim ale strýci škodil dál. „Měl zákaz činnosti a zákaz vstupu do Prahy. Zaměstnán byl jako topič v léčebném ústavu pro hendikepované děti v Lochovicích u Berouna. Byl to klášterní objekt, taková léčebna s kostelíkem a kapličkou, ve kterém se řádové sestry staraly o pacienty.  A samozřejmě, protože byl farář, tajně tam sloužil mše. Vzal tam k sobě svoji maminku, která tam i zemřela,“ vzpomíná. 

Bohdan Kaminský úspěšně promoval na Fakultě strojní ČVUT v roce 1977. Ještě ten samý rok narukoval na povinnou vojenskou službu do Chrudimi. Právě z tohoto období, zkraje 80. let, pochází hřích Bohdana Kaminského, k němuž se chce přiznat: „Celou dobu jsem ani nebyl v SSM. Různě jsem se tomu vyhýbal. Na konci vojny jsem dostal průkazku SSM. Přišel jsem do fabriky a tam už soudruh Dietrich říkal: ‚No, hele, chtělo by to, aby ses angažoval.‘ To už jsem věděl, o co jde… V přijímacím pohovoru se mě ptali, jak se dívám na vstup vojsk, co jsem dělal v šedesátém osmém roce. Naschvál jsem říkal takové věci, aby mi dali pokoj. Soudruzi byli tak přesvědčení, že napsali, že jsem byl hodně mladý a nezkušený… zkrátka si to omluvili a přijali mě. Takže jsem byl osm let v KSČ. Nebyl jsem komunista, to v žádném případě, právě, že jsem nechával holky pokřtít. Musel jsem tak nějak lavírovat,“ vysvětluje nátlak ze strany tehdejšího režimu vůči své osobě. 

Teď je dobře, ale může se to změnit

Nálada ve společnosti se začala měnit a tehdejší totalitní režim se schyloval ke svému konci. Události před propuknutím sametové revoluce aktivně sledoval i Bohdan Kaminský: „Měl jsem informace z demonstrace na Národní třídě, kde ztřískali studenty. A řekl jsem si, že to už je hotovo. Vzal jsem papír, na který jsem napsal, že ukončuji členství v KSČ.“ Po pádu komunistického režimu se Bohdan Kaminský rozhodl podnikat. 

K invazi Ruska na Ukrajině má jasný postoj: „Je to veliká tragédie nejen pro Ukrajince, ale pro svět. Nikdy bych nevěřil, že se to takovým způsobem a v takové míře může stát. Nevím, jak to dopadne, ale vím, jak bych si přál, aby to dopadlo – aby vypadli! A hotovo. Ukrajina ať si tvoří to své,“ říká pamětník. 

Možná právě díky svým i rodinným zkušenostem na závěr svého vyprávění vzkazuje Bohdan Kaminský budoucím generacím, aby uměly žít pokorně a aby byly připraveny se uskromnit, protože může přijít doba, která bude zlá.