„Ano, ano, ale také udělali inventář pro Vicenteho – představte si, dvojí inventář –, aby zjistili, jestli jsem mezitím něco neprodala. Platilo totiž zvláštní pravidlo: věci, které jste z bytu odnesli, jste museli nahradit. Jedna epizoda mě velmi zasáhla: den před odjezdem z Kuby jsem musela jít se svým telefonním přístrojem do telefonní společnosti a odevzdat ho. Tam mi znovu provedli inventuru, aby zkontrolovali, zda mám vše v pořádku. Všechno souhlasilo. Den před odletem jsem pak musela s připravenými zavazadly na letiště na povinnou kontrolu pro všechny, kdo měli letět následující den. Zavazadla si nechali až do odletu, ke mně se už nevrátila. Ještě jedna věc: když Vicente začal ve Španělsku pracovat a přijel tam, první, co udělal, bylo, že mi vystavil plnou moc. Kdyby mi mezitím povolili odjezd, měla jsem mít jeho zmocnění, abych mohla vycestovat i s dcerami. Bylo to kvůli Anabel, Cecilii a případnému třetímu dítěti, protože María Eugenia se ještě nenarodila. Co se stalo? María Eugenia se narodila a ta první plná moc mi byla k ničemu – „případné třetí dítě“ muselo mít v dokumentu uvedené jméno. Vicente mi tedy musel vystavit novou plnou moc přímo na Anabel (Ana Isabel), Cecilii a Marii Eugenii. To „třetí možné dítě“ se tedy opravdu narodilo a jmenuje se María Eugenia. Když jsem na letišti odevzdala zavazadla a předložila plnou moc – ‚tady ji máte‘ –, skutečně si ji přečetli a bylo to v pořádku. To vše se dělo třicátého; jednatřicátého letadlo odlétalo kolem 11. nebo 12. hodiny. Na letišti jsem musela být se třemi holčičkami už kolem třetí čtvrté ráno. Vypadalo to, že už konečně odlétáme. Neposlali mě s Iberií, ale s Cubana de Aviación; let s Iberií trval osm hodin, s Cubana de Aviación sedmnáct. A když jsme se už téměř chystali opustit prostor, kterému říkali „akvárium“, protože byl celý ze skla, přišel milicionář nebo voják – už si přesně nevzpomínám – a zavelel: ‚Ti, které jmenuji, na tuto stranu, ti, které nejmenuji, na druhou.‘ Jmenovali mě, Anabel a Cecilii. Marijé nárok na sedadlo neměla, bylo jí čtrnáct měsíců, takže jsem za ni musela doplatit asi osminu ceny letenky. Anabel a Cecilii ale chtěli nechat na zemi, protože potřebovali uvolnit místa pro vládní delegaci, která letěla do Prahy v Československu přes Španělsko. Udělali to zcela svévolně. Anabel mělo být sedm a Cecilii tři roky. Nechávali je na letišti jen proto, aby uvolnili sedadla členům kubánské delegace. Byla jsem velmi rozrušená, ale během celého procesu jsem neztratila vnitřní klid – věděla jsem, co chci dělat se svým životem. A také jsem měla oporu a mnoho důvodů děkovat Bohu. Řekla jsem rozhodně: ‚Ne. Pokud nepoletí moje dcery, nepoletím ani já.‘ Jeden pán z Iberie, náš známý, mě uklidňoval: ‚Uklidněte se, možná to půjde zařídit.‘ Řekla jsem, že klidně zůstanu, že se vzdám dalšího místa, ale dcery za sebou nenechám. Nakonec manželský pár, který jsem znala a měl letět stejným letem, zůstal na zemi, a tak se uvolnila místa pro Anabel a Cecilii. Let trval osmnáct hodin – ani nevím přesně, kolik to bylo. Do Madridu jsem dorazila a první, co jsem řekla svému muži, když jsem držela Marijé v náručí, bylo: ‚Tady máš svou dceru.‘ A on ji konečně poznal, protože ji do té doby neviděl.“