Božena Frolová

* 1937

  • "Naše maminka, když se jelo do města, protože u nás se nic nekoupilo, tak do Rovna dvacet kilometrů. Ráno se museli zapřáhnout koně a jet do toho Rovna. Maminka jela s bráchou, brácha už měl šestnáct roků, tak jel s ní. Jelo se přes vesnici, to byly takové polní cesty, a přijeli na hlavní silnici do Rovna. Tam byl velký břeh, tak na břehu bylo plno Němců – a jestli to byli Židé, nebo Poláci si kopali jámu... Naši se vrátili. Jeli do pole a polem kdesi přijeli domů. Maminka říká: 'Co já jsem dneska viděla, to mám do smrti.' Kopali si jámu a potom je postříleli a oni padali přímo do té díry. A oni zrovna přijeli a viděli to. Tak se vrátili. Říkala jsem: ‚Ještě že vás někde nezabili!‘ Byli prý v takových trestaneckých [mundúrech], beztak je někde pochytali – buď Židé, nebo Poláci. Koho jiného? Ale i Ukrajince zabíjeli, hodně Ukrajinců taky padlo. Nebylo to lehké."

  • "Ti Ukrajinci strašně po [německých vojácích] stříleli, ti měli zbraně. No a představte si, přišli a začali nás honit do školy. Oni by nás tam bývali upálili. Ale můj strýc byl tak strašně šikovný, že někde zadem polem sedl na koně a jel pro pomoc. Tam byl mlýn a v tom mlýně byl Němec. On s námi byl strašně kamarád. Protože jsme to neuměli německy vysvětlit těm vojákům, tak on hned taky – měl auto, sedl do něj, přijel tam, promluvil s nimi. Už bylo plno lidí venku z baráků, vyhazovali nás z baráků. To by podpálili i tu vesnici, by bývali [podpálili]. Ale to my jsme nestříleli, protože tam nebyl chlap. Chlapi byli ve válce."

  • "A jeli jsme čtrnáct dní. Představte si, ta cesta by dneska trvala den a noc, a my jsme jeli čtrnáct dní. Oni s námi zůstali stát někde na louce a řekli: 'Davajtě děňgi, nejedem dál' – a bylo. Chtěli peníze! Tak jsme tam měli takového dědu šikovného, tak vybíral peníze, kdo co měl, tak dal. No ale víte, co to je v těch vagonech – čtrnáct dní tam spát a všechno? Bez teplého jídla? Až jsme přijeli na slovenské hranice do Mukačeva a vystoupili jsme, Slováci nás krásně přivítali, všecka čest! Měli chleba, měli veliké marmelády, já nevím, jestli nějaké kafe nebo pití. Tak teprve nás ti Slováci přivítali s jídlem. A tam už jsme šli do normálního vlaku a jeli jsme do Hranic. Nebylo to tam jednoduché. Nejlepší bylo, to byl zážitek, my jako děti. Já nevím, to bylo DDT nebo co, ten prášek. My jsme se nemyli, byli jsme všichni v hrozném stavu. Tak nám s tím hlavy nafoukali a chlapům to foukali za kalhoty – a našemu dědovi to vyletělo takhle a my jsme se tak řehtali jak koně. Nám to bylo tak strašně k smíchu, no jako děcka. Měli strach, ať jim tam něco nedoneseme, nějaké vši nebo něco."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 13.10.2025

    (audio)
    délka: 02:42:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Živá paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My Volyňáci jsme drželi při sobě – rodina, ale i cizí

Božena Frolová, konec 50. let 20. století
Božena Frolová, konec 50. let 20. století
zdroj: archiv pamětnice

Božena Frolová, rozená Rošlapilová, přišla na svět 3. dubna 1937 v malé obci Česká Janovka na Volyni, ležící asi 20 km od Rovna. Dětství prožila ve válkou a etnickým násilím sužovaném kraji. Sama se stala svědkem jak násilností a rabování ze strany ukrajinských nacionalistů, tak odvetných represí německých okupantů. Obavy z pokračujícího násilí a sovětské nadvlády vedly její rodinu k rozhodnutí odejít v rámci repatriace volyňských Čechů do Československa. Roku 1947 tak přesídlili do Hladkých Životic na Novojičínsku, kde získali statek s rozlehlými polnostmi po odsunutých Němcích. O ty je ale zanedlouho připravila kolektivizace. Život Boženy Frolové byl naplněn tvrdou prací v zemědělství, rodinným štěstím, ale také osobní tragédií. Přežila oba své manžely a musela se tak spoléhat na sebe. Sílu čerpala z příkladu svých rodičů, kteří ji od dětství vedli k pracovitosti. V době natáčení v roce 2025 žila v Hladkých Životicích.