Božena Frolová

"Ti Ukrajinci strašně po [německých vojácích] stříleli, ti měli zbraně. No a představte si, přišli a začali nás honit do školy. Oni by nás tam bývali upálili. Ale můj strýc byl tak strašně šikovný, že někde zadem polem sedl na koně a jel pro pomoc. Tam byl mlýn a v tom mlýně byl Němec. On s námi byl strašně kamarád. Protože jsme to neuměli německy vysvětlit těm vojákům, tak on hned taky – měl auto, sedl do něj, přijel tam, promluvil s nimi. Už bylo plno lidí venku z baráků, vyhazovali nás z baráků. To by podpálili i tu vesnici, by bývali [podpálili]. Ale to my jsme nestříleli, protože tam nebyl chlap. Chlapi byli ve válce."

"A jeli jsme čtrnáct dní. Představte si, ta cesta by dneska trvala den a noc, a my jsme jeli čtrnáct dní. Oni s námi zůstali stát někde na louce a řekli: 'Davajtě děňgi, nejedem dál' – a bylo. Chtěli peníze! Tak jsme tam měli takového dědu šikovného, tak vybíral peníze, kdo co měl, tak dal. No ale víte, co to je v těch vagonech – čtrnáct dní tam spát a všechno? Bez teplého jídla? Až jsme přijeli na slovenské hranice do Mukačeva a vystoupili jsme, Slováci nás krásně přivítali, všecka čest! Měli chleba, měli veliké marmelády, já nevím, jestli nějaké kafe nebo pití. Tak teprve nás ti Slováci přivítali s jídlem. A tam už jsme šli do normálního vlaku a jeli jsme do Hranic. Nebylo to tam jednoduché. Nejlepší bylo, to byl zážitek, my jako děti. Já nevím, to bylo DDT nebo co, ten prášek. My jsme se nemyli, byli jsme všichni v hrozném stavu. Tak nám s tím hlavy nafoukali a chlapům to foukali za kalhoty – a našemu dědovi to vyletělo takhle a my jsme se tak řehtali jak koně. Nám to bylo tak strašně k smíchu, no jako děcka. Měli strach, ať jim tam něco nedoneseme, nějaké vši nebo něco."