Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Frolová (* 1937)

• narodila se 3. dubna 1937 v obci Česká Janovka na Volyni

• její rodiče patřili k druhé generaci volyňských Čechů

• dětství prožila v regionu stiženém válkou a etnickým násilím

• stala se svědkyní německých represí i útoků ze strany ukrajinských sousedů

• v roce 1947 se v rámci repatriace usídlila s rodinou v Hladkých Životicích

• příchod ze zaostalého volyňského venkova do Československa pro ni představoval kulturní šok

• většinu života pracovala v zemědělství

• aktivně působila ve spolkovém životě volyňských repatriantů

• v době natáčení v roce 2025 žila v Hladkých Životicích

Psal se duben 1947, když se v Hladkých Životicích na Novojičínsku objevila početná skupina česky hovořících lidí, převážně žen, dětí a starců. Na prahu domů po odsunutých Němcích je už netrpělivě očekávali muži. Mezi nimi byl i otec Boženy Frolové. “Tatínek nás přivítal rádiem. Já jsem vzala nohy na ramena. Babička se schovala, nemohli jsme ji najít. Tak jsme se vylekaly!” vzpomíná. Elektřinu, natož rádio, ze své rodné obce neznaly. Ležela daleko na východě, až na Volyni.

Na Ukrajinu šli z bídy

Božena Frolová přišla na svět coby Božena Rošlapilová 3. dubna 1937 v Janovce, ryze české vísce o sedmadvaceti staveních, nacházející se asi půl dne chůze od města Rovna. Její rodiče, Vladislav Rošlapil (1909–1971) a Emilie roz. Prošková (1912–1991), byli již druhou generací českých kolonistů, kteří na dnešní západní Ukrajinu přišli na sklonku 19. století s vidinou lepšího života. Začátky však neměli snadné. “Na Ukrajinu nešli z rozmaru, oni tam šli z bídy. Můj dědeček nám kolikrát vykládal: ‚Děcka, vy si nedovedete představit, když jsme přišli, v jakých podmínkách jsme žili. V zemi jsme si vykopali díru a tam jsme byli, než jsme si něco zbudovali a než jsme nějakou korunu vydělali‘,” tlumočí vyprávění prarodičů pamětnice.

Její předci patřili mezi Čechy, kteří po svém příchodu nepřijali pravoslavnou víru. Namísto polí tak měli od tehdejších carských úřadů povolen jen nákup lesů. Ty museli nejprve svépomocí vykácet a vyklestit. Odměnou za tvrdou dřinu a nepohodlí se jim ale stala ta nejlepší zemědělská půda. “To vždycky říkali naši, že zasadit motyku, snad by rostla. Tak tam byla úrodná země,” vzpomíná. Ruku k jejímu obdělávání však musel přiložit každý člen rodiny. Božena Frolová tak od nejranějšího věku pomáhala rodičům a prarodičům, kde se jen dalo – při setbě, sklizni, péči o ovocné stromky či krmení a pasení početného dobytka. 

“Žili jsme z toho, co jsme si vybudovali, vypěstovali,” vzpomíná. Rodina Rošlapilů obhospodařovala ovocný sad a pole o dvou hektarech. Na jeho okraji stál nevelký domek, který společně obývaly hned tři generace. “Měli jsme tam jednu světnici, pec a to bylo všechno, babička druhou světnici, stodola,” líčí pamětnice rodný statek, který příslušníkům rodiny neposkytoval mnoho pohodlí, natož soukromí. To však nikomu nepřekáželo, práce bylo hodně a volný čas vzácností. I v malé Janovce jej ale bylo kde trávit. Otcův bratr zde provozoval hospodu, kde se hrálo divadlo, pořádaly taneční zábavy a scházeli se místní i přespolní, především obyvatelé sousedních českých obcí. Dalším takovým místem byl kostel v nedaleké Hrušvici, na jehož vybudování se Češi z okolí na konci 20. let složili. A právě sounáležitost byla klíčem k jejich úspěchu na Ukrajině. “My Volyňáci jsme drželi při sobě. Rodina, ale i ti cizí,” zdůrazňuje Božena Frolová.

Češi si na Volyň přinesli nejen svůj jazyk a zvyky, ale také plodiny a recepty. Strava však byla u Rošlapilů skromná. “Chleba se pekl jednou za deset dní, tak třikrát do měsíce,” vzpomíná pamětnice. “No to víte, že za deset dní byl tvrdý.“ „Tak si ho namoč do čaje a jez,” říkala jí matka. Maso bylo na talíři jen v neděli, po většinu týdne se pak jedla hustá zeleninová polévka, jáhly, kroupy, pohanka, brambory, v lepším případě knedlíky se zelím a trochou špeku. “Místo cukrovinek dědeček sušil ovoce. To jsme si dali do kapes a šli jsme pást krávy. To jsme měli místo bonbonů.”

Život tam nebyl lehký

Když byly Boženě Frolové dva roky, vtrhla na tehdy polskou Volyň Rudá armáda, se kterou přišly nové pořádky. Ne však nadlouho. V létě 1941 krajem prošla vojska nacistického Německa. Pro menšiny včetně Čechů začalo temné období drancování, represí a etnicky motivovaného násilí ze strany ukrajinské majority. Toho nejhoršího byla Janovka naštěstí ušetřena. I u Rošlapilů se ale jednoho dne objevili ozbrojení Ukrajinci. Dědeček pamětnice si krátce předtím koupil nové kožené boty. “Přišli banderovci a viděli na něm ty boty. Tak ať je zuje,” vzpomíná pamětnice na drama, které se na jejich statku tehdy odehrálo. “Bránil se, tak naše mamka k němu skočila a říká: ‚Dědo, co je vám milejší? Život, nebo ty boty? Doteďka jste je neměl a byl jste tu! Boty zujte, sedněte si!‘ Přišla jsem ho prosit jako děcko: ‚Dědečku, prosím vás, dejte jim ty boty, oni vás zabijou!‘ Flintu každý na rameně…” vypráví.

Když ukrajinští nacionalisté zjistili, že Němci o samostatnou Ukrajinu nestojí, obrátili zbraně také proti nim. Okupanti se za každý útok krutě mstili na civilním obyvatelstvu, českém nevyjímaje. V létě 1943 vyvraždili volyňskou obec Český Malín. “Ukrajinci po nich strašně stříleli, ti měli zbraně. No a představte si, přišli [němečtí vojáci do Janovky] a začali nás honit do školy. Oni by nás tam bývali upálili. Můj strýc sedl na koně a jel pro pomoc. Tam byl mlýn a v tom mlýně Němec. On s námi byl kamarád. Neuměli jsme to německy vysvětlit těm vojákům. Ten hned sedl do auta, přijel tam, promluvil s nimi,“ vzpomíná. 

Strýcova duchapřítomnost a obětavost německého souseda tehdy Janovku a její obyvatele zachránily. Svým bezpečím si však nemohl být nikdo jistý. “Spali jsme oblečení. Naši nás ani moc nevysvlékali. Říkali, že když budeme muset utíkat, přijdou v noci a musíme se někde schovat,” vzpomíná Božena Frolová na válečná léta plná strachu. Život na Volyni se tak pro Čechy stal nesnesitelným. Nic na tom nezměnil ani opětovný příchod rudoarmějců počátkem roku 1944. Muži i ženy proto houfně vstupovali do řad československé zahraniční armády, aby si vybojovali návrat do vlasti předků. Uniformu tehdy oblékl také otec pamětnice, na nějž čekalo peklo Karpatsko-dukelské a Ostravské operace.

Čtrnáct dní jsme jeli v dobytčácích

Vladislav Rošlapil v Československu po jeho osvobození již zůstal. Rodina jej mohla následovat až o dva roky později. První civilní transporty začaly Volyň opouštět počátkem roku 1947. Nechyběli v nich ani obyvatelé Janovky. “Byli jsme tak šťastní, že jedeme pryč, že nemáte zdání! Tam už se to nedalo,” vzpomíná pamětnice na den odjezdu. “Dvacet kilometrů bylo do hlavního města, do Rovna. Mě, moji sestřenici a bráchu poslali s dobytkem pěšky. Dobytek jsme poháněli a oni ho vedli. Ty krávy už nemohly chuděry vůbec jít, takovou dálku. (...) Už jsme nemohli, necítili jsme vůbec nohy. A v Rovně nám řekli, že nejsou vagóny, že tam musíme týden počkat. Tak jsme spali na zemi,” popisuje.

Cesta po železnici trvala 14 dní. Vlak byl téměř na každé stanici zastavován a jeho cestujícím mnohdy nezbývalo než si další průjezd sjednat uplácením železničářů. “Víte, co to bylo v těch vagónech 14 dní spát? Bez teplého jídla? Až jsme přejeli slovenské hranice u Mukačeva a vystoupili jsme, Slováci nás krásně přivítali, všechna čest!” vzpomíná. Na Čechy z Volyně čekalo chutné pohoštění, ale také odvšivení. “Nemyli jsme se, byli jsme všichni v hrozném stavu. Tak nám nafoukali hlavy tím práškem a chlapům to foukali za kalhoty a našemu dědovi to vyletělo takhle [z nohavice]. Řehtali jsme se jak koně. Nám to bylo tak strašně k smíchu. Měli strach, ať jim tam něco nedoneseme, nějaké vši nebo něco,” vypráví.

Volyňáci byli dříči

Po příjezdu do Československa se volyňští Češi rozešli do míst po odsunutých Němcích. Několik rodin, včetně Rošlapilů, se usídlilo v Hladkých Životicích. Zde získali statky s několikanásobně většími polnostmi, než byly ty, které zanechali na Ukrajině. O to více práce však s nimi měli. Společně si proto pořídili zemědělské stroje a všemožně si pomáhali. “Volyňáci byli dříči. Všechno si museli sami vybudovat a všechno udělat,” vzpomíná Božena Frolová na své krajany. Sama toho byla příkladem. Vyučila se v krnovské textilce, kde si pak musela tři roky odpracovat. Přesto pravidelně jezdila vypomáhat rodičům plnit nesmyslně vysoké odvody, kterými se po roce 1948 komunistický režim snažil přinutit zemědělce ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Tlaku nakonec v Hladkých Životicích podlehli všichni.

V místním zemědělském družstvu poté pracovala i pamětnice. Právě zde také potkala Stanislava Dvořáka, za kterého se roku 1957 provdala. “Přijel, donesl si montérky a šel se mnou dojit krávy a dělat. A tak jsme se vzali. Do práce hned!” Mladý pár pojily nejen city a pracovitost, ale také původ – Stanislav totiž pocházel z volyňské Martinovky. Ze svazku brzy vzešli potomci. Rodinné štěstí však nemělo dlouhého trvání. Manžel se v roce 1973 stal obětí tragické pracovní nehody. Na vdovu pak čekalo několik obtížných let, vyplněných marnou snahou domoci se spravedlnosti a snahou zajistit dětem důstojné podmínky pro život. 

Osud jí však vyšel vstříc v osobě Viktora Frola, se kterým roku 1978 uzavřela svůj druhý sňatek. Frolo byl Slovák ze Štiavnika, který na Ostravsko přišel za prací v 50. letech. Domácnost se tehdy značně rozrostla. Božena Frolová vychovala celkem šest dětí, vlastních, i těch vyvdaných. Do důchodu pak pracovala v kuchyni kunínského zámku, který až do 90. let sloužil coby kulturní dům s restaurací. V době natáčení (2025) žila obklopena rodinou v Hladkých Životicích.

Měli jsme se více ptát

Na Volyň se pamětnice vrátila jen jednou, a to v roce 1974. Na rozdíl od řady jiných repatriantů pro návštěvu našla odvahu. Z rodné vsi toho už mnoho nezůstalo. Zmizela většina domů i dědečkův ovocný sad. Obec tak zůstala jen v jejích vlastních vzpomínkách a střípcích z vyprávění rodičů. “Měli jsme se jich více ptát. To bychom věděli všecko,” říká Božena Frolová s lítostí nad zapomenutou rodinnou historií. I z toho důvodu se ráda stýká se svými krajany na setkáních jejich sdružení, kde se v rozhovorech vrací do Janovky svého mládí. Mnohdy tak činí i prostřednictvím veršů volyňsko-českých básní, jež jí utkvěly v paměti a které tak dobře vystihují pocity všech Volyňáků:

“Vlast česká domovem nám bude

za širé lány Ukrajiny,

mně vzpomínka však navždy zbude

na Tebe, vísko na Volyni.”