Zdeňka Dušková

* 1959

  • „Do [Velkého] Šenova byli většinou přesouváni lidé, kteří si tam kupovali baráky, vlastně jako za odměnu. Byli to většinou komunisté. A babička byla mezi ty komunisty za trest přesunuta. Takže skoro celý život sama vychovávala ty tři dcery. Všichni věděli, co je zač. Proto třeba do práce – pracovala jako tkadlena ve STAPu – musela chodit v noci. Jakmile se objevila přes den venku, lidé po ní házeli různé věci, kameny, a nadávali jí, protože byla kvůli dědovi vyvrhel. Tak měla s dcerami takhle těžký život. Výdělek měla za trest minimální, a tak sama takhle vychovávala ty tři děti. A můžu říct, že to mělo tak těžké následky, že babička měla pět infarktů a šestý už nepřežila. Zemřela velice mladá. Další věc byla to, že ani jedno z děvčat nemohlo jít na školu. Nesměli je vzít, protože byly z takovéto rodiny. Takže všechny měly jen základní vzdělání.“

  • „Věděla jsem, když jsem byla ve vašem věku, že děda něco špatného udělal. Babička o tom nesměla mluvit, nemám ani fotografii, protože všechno zabavila tenkrát Státní bezpečnost, takže jsme neměli vůbec nic. A nemluvilo se o tom. Když jsem ale byla, je to tak asi osm deset let, tak mě oslovila jedna paní a zavolala mi, že znala mého dědečka i babičku i moji maminku a že by ráda věděla, jak to s nimi vlastně dopadlo, jak jsme žili a podobně. Ona totiž původně, jak babičce v Jindřichově zabavili majetek, tak ten byt a barák měla pronajatý. Byla to spisovatelka paní Marie Rút Křížková, která už nežije, ale v té době ještě byla slavnou spisovatelkou, která napsala několik knih. A pracovala v etické komisi na ministerstvu obrany a chtěla právě díky tomu oslovit lidi a hledala nějaké příbuzné, kteří ještě žili, kteří znali moji babičku s dědou. A pak jednou tady v Rumburku v muzeu pracoval její známý, tak hledali kontakt, jestli by někoho nenašli. Našli mě, protože já jsem už jako jediná žijící z rodiny, která zůstala. Oslovila mě, setkaly jsme se, byla jsem za ní v Praze. A říkala mi, že znala babičku i s mými tetami a že [znala] celý ten proces, který tenkrát proběhl, a že by chtěli v rámci komise, dá se říct, osvobodit nebo omilostnit dědu, že byl neprávem popraven.“

  • „Bohužel se to táhlo i se mnou, protože když jsem jako žákyně základní školy psala přihlášku na další školu, tak jsem si dala pedagogickou školu v Mostě. A bohužel se dřív psalo hodnocení, ne jako dneska máte vy, že se napíše jenom: účastnil se soutěží a podobně, ale několikastránkové hodnocení, co politika celé rodiny. A tam se samozřejmě objevilo, že děda byl popraven, že babička zůstala sama, že byli proti politickému režimu. Tak jsem se nemohla dostat na žádnou střední školu. Můžu děkovat paní zástupkyni z pedagogické školy, která původně pocházela ze Šluknova a věděla, že je tady nedostatek vychovatelů. Tak jsem na přímluvu byla přijata na pedagogickou školu do Mostu.“

  • „Když byl děda popraven, babička zůstala se třemi dcerami. Bydleli původně v Rumburku, v Jindřichově, a byly odstěhovány za trest do Velkého Šenova. A tam vychovávala sama tři dcery. A jelikož to v tehdejší době byl jako politický trest, byla odsunuta sem do Velkého Šenova, byl jí zabaven všechen majetek a tady vychovávala své tři dcery. Bohužel byla na všechno sama, takže to zdravotně odnášela. Měla dokonce šest infarktů, šestý nepřežila. Ale jelikož to bohužel byla politicky rodina, která se nesměla vůbec nikde projevovat, chodila babička do práce v noci, protože když šla přes den, tak na ni házeli kameny. Neměla žádné vzdělání, ani jedna její dcera neměla vzdělání, protože je nevzali na žádnou školu, vyšly jenom devátý ročník a zbytek neměly. Ani jedna neměla střední školu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velký Šenov, 09.12.2024

    (audio)
    délka: 20:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Varnsdorf, 12.11.2025

    (audio)
    délka: 58:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na babičku házeli lidé na ulici kameny, do práce chodila jen v noci

Mládí Zdeňky Duškové
Mládí Zdeňky Duškové
zdroj: Archiv Zdeňky Duškové

Zdeňka Dušková se narodila 16. listopadu 1959 v Rumburku do rodiny s pohnutou minulostí. Od útlého věku vnímala odtažité chování lidí k její matce i k ní samotné a nechápala proč. Byla vnučkou vedoucího odbojové skupiny Dr. Eduard Beneš, která působila v Rumburku a okolí. Otec její matky, Bedřich Judytka, se stal v době komunistického režimu obětí justiční vraždy. A cejch nepřátel režimu celý život nosila matka pamětnice, její sestry a nakonec i Zdeňka Dušková sama. V kádrovém profilu měla takový posudek, že bylo téměř nemožné, aby vystudovala. Přihlásila se ale na Střední pedagogickou školu do Mostu a jen díky přímluvě pedagožky, která pocházela ze Šluknovského výběžku, mohla studovat. Pracovala nejprve jako vychovatelka v Dětském domově v Lipové u Šluknova, poté na stejné pozici na základní škole ve Velkém Šenově. Následně působila na stejné škole jako učitelka. Ač neměla tušení, proč leží na její rodině tak velký stín, pociťovala odjakživa nedůvěru a nechuť vstoupit do komunistické strany. Po sametové revoluci začala, díky spisovatelce Marii Rút Křížkové, která se příběhu jejího dědečka věnovala, rozplétat rodinnou historii. V roce 2016 převzala od ministerstva obrany osvědčení, které Bedřicha Judytku rehabilituje a označuje ho za účastníka odboje a odporu proti komunismu. S manželem vychovala dvě děti, v roce 2025 žila a stále působila jako pedagožka ve Velkém Šenově na Děčínsku. Příběh Zdeňky Duškové jsme mohli zaznamenat díky podpoře města Rumburk.