Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Dušková (* 1959)

• narodila se 16. listopadu 1959 v Rumburku

• je vnučkou Bedřicha Judytky, popraveného v roce 1950 za odbojovou činnost

• rodina se musela po dědově popravě vystěhovat z Rumburku do Velkého Šenova

• matka pamětnice ani její sestry nesměly studovat, všechny měly základní vzdělání

• pamětnice na vlastní kůži poznala pohrdání lidí podněcované komunistickým režimem

• vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě

• pracovala jako vychovatelka v Dětském domově v Lipové u Šluknova

• působila nejprve jako vychovatelka, později jako učitelka na ZŠ ve Velkém Šenově

• v roce 2016 převzala od ministerstva obrany rehabilitační osvědčení svého dědy

• v roce 2025 žila pamětnice ve Velkém Šenově

Zdeňka Dušková vyrůstala s cejchem vyděděnce. Narodila se v Rumburku, život ale prožila ve Velkém Šenově, kam byla její rodina z Rumburku vysídlena. Její babička Anna Judytková se tam musela jen s pár věcmi a třemi dcerami přestěhovat po popravě svého manžela, Bedřicha Judytky. Byl totiž hlavou odbojové skupiny Dr. Eduard Beneš, která působila v okolí Rumburku a Varnsdorfu. „O dědově minulosti jsem dlouho nic nevěděla. Nesmělo se o ní mluvit ani v rodině,“ začíná Zdeňka Dušková s vyprávěním těžkého osudu její babičky, matky i jí samotné. „Podrobnosti jsem se začala dozvídat až po sametové revoluci a najednou mi začalo dávat smysl, proč se k mojí rodině někteří lidé ve Velkém Šenově chovali jako k největším nepřátelům.“

Bedřich Judytka se oženil s Annou Horákovou, se kterou měl tři dcery. Jedna z nich, Božena, byla maminkou pamětnice. „Z jejího kusého vyprávění vím, že byla ještě malá, když se s maminkou a dvěma sestrami musela z Rumburku odstěhovat do Velkého Šenova. A že babička chodila do práce jen v noci, bála se ve dne potkat na ulici lidi z města. Nadávali jí a občas po ní házeli i kameny,“ vypráví pamětnice s hořkostí v hlase. „Sousedé nesměli s babičkou mluvit, na všechno byla sama. Později se vdala a manžel jí pomáhal s výchovou dcer. Stres se ale na jejím zdraví silně podepsal. Měla pět infarktů, šestý už nepřežila.“

Těžký osud rodiny si vybíral daň na zdraví 

Na dětství vzpomíná Zdeňka Dušková (narozena 16. listopadu 1959) jako na dobu, kdy z okolí cítila chlad a odtažitost. Měla jen velmi málo kamarádek. „Maminka ani její sestry nesměly studovat. Všechny měly základní vzdělání. Pro nás to znamenalo, že jsme nikdy neměli dost peněz. Pamatuju si, že jsem měla jedny kalhoty na rok a o bonbonech nebo podobných věcech jsem si mohla nechat jenom zdát,“ vysvětluje. „Tak jako babička zemřela poměrně mladá, zemřely i její dcery, včetně mojí maminky. Těžký osud si vybral daň na jejich zdraví.“

Když pamětnici matka zemřela, zanechala po sobě svého syna, bylo mu tenkrát osm let. „Po smrti maminky jsem se o třináct let mladšího bratra Josefa starala já. Vdala jsem se a měla jsem dvě vlastní děti. Celkově jsem se tedy starala o tři,“ vysvětluje Zdeňka Dušková s úsměvem a dodává, že manžel ji podporoval a bratra přijal za svého. 

Děda posloužil jako důkaz, že Milada Horáková měla špionážní síť

O tom, jak statečně se její děda postavil komunistickému režimu, se pamětnice dozvěděla až po sametové revoluci. Do té doby znala jeho podobiznu jen z malovaného obrazu v ložnici. „Doma se o něm nemluvilo, ani tety o něm přede mnou nemluvily. Dozvěděla jsem se o jeho osudu až od spisovatelky Marie Rút Křížkové, která pracovala v etické komisi.“ Dědečkovi Zdeňky Duškové pomáhalo hodně lidí z rodiny i z okolí. Z vyprávění ho znal také Luboš Trucka, jehož maminka byla neteří Bedřicha Judytky a před smrtí o něm synovi vyprávěla.  

Z historických pramenů plyne, že Bedřich Judytka pracoval v době svého zatčení jako úředník finančního referátu ONV v Rumburku. Stál v čele odbojové organizace Dr. Eduard Beneš, která od června do prosince 1949 působila v okolí Rumburku a Varnsdorfu. Hlavní činností skupiny byly sabotáže, konkrétně přerušování elektrického a telefonního vedení na Českolipsku a Novoborsku a hromadění zbraní a střeliva. Skupina přepadla mezi obcemi Lípa a Sadová na Královéhradecku 1. října 1949 automobil Československé pošty, který převážel pět a půl milionu korun. Peníze měly sloužit na financování dalších ilegálních akcí, přepadení ale skončilo neúspěšně. 

Do této skupiny se infiltroval údajný agent Státní bezpečnosti (StB) Jiří Daneš-Hradecký, který jako provokatér skupinu podněcoval k násilným akcím, aby její členy následně mohl udat. Bedřich Judytka inicioval skupinový soud, který rozhodl o Danešově likvidaci. A právě vražda domnělého agenta se stala záminkou a pojítkem s politickým procesem s Miladou Horákovou. Bedřich Judytka byl vybrán jako exemplární představitel „teroristy“, jehož činy měly v očích veřejnosti legitimizovat popravu Milady Horákové. Jeho případ sloužil jako důkaz, že odbojáři napojení na Horákovou nejsou jen političtí oponenti, ale „vrahové“. A že špionážní síť Horákové má nebezpečná ozbrojená křídla i v pohraničí. Vraždě agenta-provokatéra se věnoval například Jaroslav Rokoský, který pro publikaci Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu zpracoval medailon Bedřicha Judytky. Z Rokoského práce vyplývá, že není možné doložit, že by Jiří Daneš-Hradecký opravdu byl agentem StB. 

Bedřich Judytka byl obviněn z trestných činů velezrady, vyzvědačství, vraždy a loupeže. Byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v půl osmé ráno 18. prosince 1950 v Praze na Pankráci. Ostatní členové skupiny byli odsouzeni na desítky let do vězení a většina z nich skončila v uranových dolech. Například otec Libuše Jůzové, který byl členem odbojové skupiny, dostal doživotí. 

Vystudovala jsem jen díky štěstí a nedostatku vychovatelek

Pamětnici to táhlo do školství. „Už jako malá jsem s maminkou chodila do dětského domova v Lipové u Šluknova. Pracovala tam jako účetní. Tam se na mě nikdo nedíval jako na vyvrhele, kamarádila jsem se s tamními dětmi. Prostě jsem mezi ně zapadla,“ vzpomíná Zdeňka Dušková s úsměvem. „Zatoužila jsem studovat pedagogickou školu, ale můj kádrový posudek byl problém. Stigma nepřátel režimu se za mnou táhlo jako stín. Podala jsem si přihlášku na Střední pedagogickou školu v Mostě a jen na přímluvu zástupkyně tamní školy, která pocházela ze Šluknovského výběžku, mě vzali. Ona věděla, že ve výběžku je velký nedostatek vychovatelek a učitelů.“

Studovala tedy svou vysněnou školu a zdálo se, že se na ni usmálo štěstí. „Taky ve škole jsem cítila odtažitost ze strany pedagogů a spolužáků,“ shrnuje pamětnice. Po studiu nastoupila jako vychovatelka v dětském domově v Lipové. „Bylo to jako vrátit se domů,“ usmívá se. Krátce po jejím nástupu ale maminka zemřela. „Měla rakovinu plic, sama svoji diagnózu neznala.“

Odmítla jsem vstoupit do komunistické strany

V roce 1984 se Zdeňka Dušková vdala. „Manžel bydlel v Lipové a docházel za kamarády do dětského domova, kde jsme se poznali. Vtipné bylo, že pocházel z komunistické rodiny. Tenkrát jsem ale o dědově osudu nic moc nevěděla, a tak se nebylo o čem bavit. Jeho rodina mě přijala dobře,“ vysvětluje. „Ten samý rok se narodil syn Jiří a o rok později dcera Iva.“

Po mateřské nastoupila pamětnice na základní školu do Mikulášovic, poté se přesunula do Velkého Šenova, kde působila ve škole nejprve jako vychovatelka a pak učila. „Bylo to před rokem 1989 a ředitel si mě zavolal a řekl mi, že buď vstoupím do komunistické strany, nebo tam nebudu moci pracovat. Sice jsem tenkrát ještě neznala rodinnou historii, ale moje vyrůstání mě nastavilo tak, že jsem byla přirozeně nedůvěřivá ke všemu, co se týkalo režimu. Odmítla jsem. Naštěstí přišla sametová revoluce a nikdo už mě ke vstupu do strany nenutil.“

Osvědčení o dědově rehabilitaci pro mě znamenalo zadostiučinění

Pár let po sametové revoluci se Zdeňka Dušková sešla se spisovatelkou Marií Rút Křížkovou, která pátrala prostřednictvím rumburského muzea po osudu jejího dědečka a těch, kteří po něm zbyli. „Konečně jsem se dozvěděla rodinné tajemství,“ usmívá se pamětnice a vysvětluje, jak na ni vlastně spisovatelka Křížková přišla. „Ona se totiž se svojí maminkou stěhovala do bytu v Rumburku, odkud vyhnali komunisté moji babičku s dcerami. A tak začala po osudu naší rodiny pátrat. Pracovala v etické komisi ministerstva obrany a díky ní se rozjel proces rehabilitace mého dědečka.“

Procesu rehabilitace předcházelo shánění dokumentů a svědectví, což trvalo téměř tři roky. „Pro osvědčení jsem jela do Prahy a cítila jsem zadostiučinění. Spadl mi kámen ze srdce. S bratrem jsme zůstali z rodiny jediní, sestřenice i bratranci jsou už po smrti.“

Všechny ty těžké roky jsem zvládla jen díky manželovi

Život přinášel pamětnici spousty radostí i starostí. „Všechno těžké, co mě potkalo, jsem díky manželově podpoře zvládla,“ dodává se slzami dojetí v očích. Její nelehký osud ji inspiroval k tomu, aby předávala poselství o útlaku, nespravedlnosti a šikaně režimu dál. „Každý rok pořádám s žáky deváté třídy besedu s názvem Příběhy bezpráví. Představuji jim podobné životní peripetie lidí, kteří mají za sebou něco takového jako já. Je důležité, aby je mladí znali. Aby se dozvěděli, jak zrůdný režim vládl naší zemi a jak dokázal ničit životy lidí.“ A co by Zdeňka Dušková vzkázala budoucím generacím? „Važte si toho, co máte. Užívejte si rodiny a nepovyšujte se nad ostatní. Užívejte si života.“