„Měl jsem nabídku dostudovat v Groningenu v Holandsku slovanské jazyky. A byla to otázka: Jít tam, nebo domů? Maminka, rodiče o mně vůbec nevěděli. Maminka mi pak řekla, že mě dala hledat přes Interpol. Nenašli mě. Pošta nefungovala. Nemohl jsem jim ani napsat, že jsem v pořádku a kde jsem. Já jsem se vám vrátil domů. Každý rok jsem s maminkou jezdil na hroby jejích rodičů i tatínkových rodičů. Neznal jsem je. Ale říkal jsem si, bože, vždyť já už bych se k těm hrobům nevrátil. A maminku, tátu tam nechat? A já se vracel až někdy v listopadu. Mezitím mi prošlo samozřejmě vízum, ale prezident dal nějakou amnestii. Vracel jsem se přes Budapešť, ani ne přes Vídeň. Přijel jsem někdy v tom listopadu do Bratislavy. Na nábřeží jsem se šel, když byla pauza, projít. Na nábřeží lítaly takové ošuntělé fotografie: Dubček...! Svoboda...! Už byl konec. Víte, já si taky vzpomínám, taky jsem se dost díval v té rodině u profesora Matušky na zprávy. A když prezident Ludvík Svoboda 23. srpna nasedl do letadla a letěl do Moskvy, tak profesor Matuška mi řekl, že to je konec.“
„Když jsem opouštěl Československo, jel jsem přes Maďarsko. A bylo to z dvacátého na jednadvacátého srpna. V Budapešti byla dlouhá pauza na nádraží. Byl jsem tam měsíc před tím, a tak jsem se šel znovu projít do města. Měli státní svátek, byl ohňostroj. Vrátil jsem se na nádraží a vlak tam nebyl. Byl jinde. Hledal jsem ho, našel, pak jsem našel své kupé. Byla velká procedura a po všech chtěli pasy. Nás s československými pasy vyňali a dali do jiných vagonů a tam se řeklo, že Maďarsko je ve válečném stavu s Československem. To mě velmi překvapilo. Vůbec jsem si to nedokázal srovnat v hlavě. A tam jsem si uvědomil, jak je člověk malý. Když nás mezi vlaky přešoupávali, tak mí vrstevníci, kluci vojáci, měli v rukou samopaly. Jeden stál na vnější straně stupátek, druhý vevnitř... co můžete dělat?“
Miloš Charbuský se narodil 9. listopadu 1946. Prožil šťastné dětství v Lázních Bohdaneč, hrál na klavír a zpíval. Po základní škole studoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v Pardubicích, bývalém gymnáziu. Prohluboval se jeho zájem o historii a toužil se stát učitelem. V roce 1965 nastoupil na filozofickou fakultu v Praze ke studiu dějepisu a češtiny. Ještě na škole dostal pracovní nabídku z jugoslávského Daruvaru. Dvacátého srpna 1968 odjel do české komunity pracovat jako korektor v časopise Jednota. Odtud sledoval dění v Československu. Zvažoval, že zůstane v emigraci, ale kvůli rodičům se vrátil domů. V roce 1971 se oženil. Svou akademickou dráhu zahájil na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Během normalizace působil jako straník v řadě politických funkcí. Spoluschvaloval repertoár Východočeského divadla. Věnoval se výuce společensko-vědních oborů. Události sametové revoluce přivítal a podporoval své studenty v protestech. Na univerzitě nadále působil v akademickém senátu, i jako pedagog. Je nositelem medaile za zásluhy o rozvoj Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Více než dvacet let byl kronikářem Lázní Bohdaneč, kde v době natáčení (2025) žil se svou manželkou.
