Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miloš Charbuský (* 1946)

• narodil se 9. listopadu 1946

• celé dětství prožil s bratrem a rodiči v Lázních Bohdaneč

• maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v Pardubicích

• v roce 1965 začal studovat historii a český jazyk na Univerzitě Karlově

• v srpnu 1968 odjel na pracovní stáž do chorvatského Daruvaru

• zvažoval emigraci, ale kvůli rodičům se vrátil

• v roce 1971 se oženil a narodily se mu dvě dcery

• získal místo pedagoga na VŠCHT, kde učil dějiny státní správy

• na univerzitě zůstal i po sametové revoluci

• v době natáčení (2025) zpracovával kronikářské zápisy v Lázních Bohdaneč, kde také se svou manželkou žil

Miloš Charbuský během vysokoškolských studií na pražské filozofické fakultě odcestoval do Daruvaru v tehdejší Jugoslávii, aby zde pracoval jako korektor v týdeníku Jednota. Ten dodnes vychází v místní početné české komunitě. Pamětník se vydal na cestu 20. srpna 1968. Jeho vlak však zastavil uprostřed noci v Maďarsku. „Tehdy jsem si uvědomil, jak je člověk malý,“ vypráví. „Kluci, kteří byli stejně staří jako já, stáli na schodech vlaku se samopaly a oznámili nám, že Maďarsko je ve válečném stavu s Československem. V první chvíli jsem si to vůbec nedokázal vysvětlit.“ 

Politika se v rodině důsledně neřešila

Narodil se 9. listopadu 1956 v pardubické nemocnici a celé dětství i dospělý život strávil v Lázních Bohdaneč. Dětství pro něj bylo radostné a prostředí milující. „Maminka byla z devíti sourozenců a v početné rodině panovaly nejrůznější politické názory. Přesto rodina držela pohromadě. Když v roce 1953 zemřel Klement Gottwald, moje maminka za něj truchlila a sestra Tonička netruchlila vůbec. Přesto se spolu nepohádaly,“ vysvětluje pamětník.

Oba rodiče pracovali v dělnických profesích. Díky tomu rodinu výrazně nezasáhla měnová reforma v roce 1953, přesto o část peněz přišli. Politika uvnitř rodiny však nikdy nebyla tématem. Otec i maminka vstoupili v poválečném nadšení do komunistické strany. Maminka se hodně věnovala stranickým schůzím, zato otec byl v angažování spíše vlažný. 

Toužil se stát učitelem 

Během základní školy hrál Miloš Charbuský na klavír a zpíval ve sboru. Starší bratr byl technického zaměření. Po základní škole v Lázních Bohdaneč nastoupil pamětník na Střední všeobecně vzdělávací školu v Pardubicích. O pár let později se tam vrátil jako pedagog. 

Po této profesi toužil už od dětství. V roce 1965 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a dějepis. Tehdy ještě neměl ponětí o vědecké kariéře. V Praze bydlel velmi skromně na Spořilově. „Museli jsme si v kamnech se spolubydlícími topit sami uhlím. Nebyly to vysokoškolské koleje, jak si je představíme dnes. Byly to dřevěné baráky a bydleli jsme po osmi.“ Později získal místo na nových kolejích Na Větrníku. 

Miloš Charbuský byl pilný student. Studium ho velmi bavilo, nejvíce však přednášky z historie. Mezi jeho pedagogy patřil profesor Robert Kvaček, který později během normalizace nemohl přednášet dějiny 20. století. Pamětníka též učil profesor František Kavka. Ten byl na začátku normalizace z katedry dokonce vyhozen. Na univerzitu se mohl vrátit až po sametové revoluci jako starý muž. 

Naše generace ze dne na den zestárla

Kuriózní jsou zážitky Miloše Charbuského ze srpna 1968. Na konci semestru dostal možnost pracovní stáže v Daruvaru. Tehdejší jugoslávské město je výjimečné početnou českou komunitou. Češi zde dostali úrodnou půdu už za Rakouska-Uherska a dodnes si místní Češi uchovávají rodný jazyk a kulturu. Její součástí je i časopis Jednota, vycházející od roku 1946. Pamětník odjel do Jugoslávie pracovat jako jeho korektor. Na cestu se však vydal 20. srpna 1968. 

„Když jsem opouštěl Československo, jel jsem přes Maďarsko. A bylo to z dvacátého na jedenadvacátého srpna. V Budapešti byla dlouhá pauza na nádraží. Šel jsem se projít do města. Měli státní svátek a byl ohňostroj. Když jsem se vrátil na nádraží, vlak tam nebyl. Hledal jsem ho a nakonec i našel,“ vypráví pamětník a pokračuje: „Po všech chtěli pasy. Nás s československými pasy vyňali a dali do jiných vagonů, a (…) když nás mezi vlaky přešoupávali, tak mí vrstevníci – kluci vojáci – měli v rukou samopaly. Jeden stál na vnější straně stupátek, druhý vevnitř... co můžete dělat?“

Všichni Čechoslováci byli internováni nejprve v maďarském Kaposváru, později v Koprivnici. Cesta do Daruvaru se protáhla na několik dní. „Neměl jsem s sebou žádné jídlo, ale všude mi dali zadarmo najíst a mohl jsem i přespat,“ vzpomíná Miloš Charbuský. Nakonec v pořádku dorazil na smluvené místo. Ubytoval se u profesora českého jazyka na daruvarském gymnáziu Josefa Matušky. „Když jsem se v listopadu vrátil domů, poznal jsem, že naše generace ze dne na den zestárla,“ shrnuje.   

Zvažoval, že zůstane v emigraci

Invazi vojsk Varšavské smlouvy sledoval zcela jinou optikou než lidé v republice. Jeho kolegové v redakci časopisu Jednota drželi pohotovost dvacet čtyři hodin, poslouchali zahraniční rozhlas a podávali aktuální zprávy mnoha Čechoslovákům po celé Jugoslávii. Mezi tehdejší pamětníkovy kolegyně patřila i Marie Selicharová. Miloš Charbuský měl na starost výhradně korektury. Zajímavostí je, že čísla časopisu vydaná v srpnu 1968 nejsou archivovaná, na rozdíl od všech ostatních vydání. 

Miloš Charbuský tehdy zvažoval, že se do Československa už nevrátí a zůstane v emigraci. Měl pracovní nabídku z holandské univerzity. V listopadu 1968 se však vrátil do rodné Bohdanče. Rodiče o něm do té doby neměli žádné zprávy. Aktuální politické dění se dle pamětníka doma nadále neřešilo. „Jako straník jsem dostal také nabídku na tajnou spolupráci se Státní bezpečností. Tu jsem jednoznačně odmítl. Nemohl bych na někoho donášet,“ říká.

Miloš Charbuský se do Daruvaru znovu vrátil v roce 1969. Během tzv. normalizace se o svém působení zde raději nikde nezmiňoval. O dva roky později se už oženil se studentkou práv a záhy se do manželství narodila první ze dvou dcer. Pamětník začal pedagogicky působit na různých školách, než se usadil na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Zde učil společenskovědní předměty. Dle svých slov se snažil neklást důraz na ideologii a svou pozornost obracel k regionální historii. 
 

Na studenty byl během „sametu“ hrdý

Během celého období normalizace působil v několika politických funkcích. „Snažil jsem se svou pozici využívat k uhlazování ideologických sporů mezi školou a stranou a hájit školu a studenty,“ vysvětluje. V komisi, která schvalovala dramaturgický plán Východočeského divadla, se mu podařilo obhájit v roce 1986 uvedení inscenace Michaela Taranta Přelet nad kukaččím hnízdem. V době, kdy byl režisér stejnojmenného filmu Miloš Forman považovaný stranou za třídního nepřítele, bylo divadelní uvedení odvážným krokem. 

„Komunistická ideologie se mi na konci osmdesátých let už jevila nefunkční jak ekonomicky, tak ideologicky. Byl jsem hrdý na svoje studenty Vysoké školy chemicko-technologické, kteří se spolu s některými pedagogy shromáždili v aule školy, aby si vyslechli zprávy z Prahy od Jany Hlaváčové a Borise Rösnera. Podporoval jsem je a ponoukal, aby do toho šli naplno,“ vzpomíná na listopadové události roku 1989 Miloš Charbuský. 

Pravděpodobně proto, že se vždy snažil hájit zájmy studentů, stal se po sametové revoluci členem univerzitního senátu. Na fakultě ekonomicko-správní učil historii a vývoj státní správy. Věnoval se psaní odborných studií. Na příštích dvacet let se také stal kronikářem města Lázní Bohdaneč. Se studenty pracoval až do epidemie Covid-19. V době natáčení žil Miloš Charbuský s manželkou v rodném domě v Lázních Bohdaneč.