„Měla jsem krásný přátelský vztah se svým druhým otcem – jak jsem to chápala – takže mě hluboce zasáhlo, když zemřel. A táta, můj táta, zemřel taky doma se mnou. Takže oba zemřeli velmi krátce poté, co jsem je viděla v jejich posledních chvílích. A ano, možná proto o nich stále mluvím – abych uchovala vzpomínky, ačkoliv to není jen pro ně, je to pro všech těch pět tisíc ostatních, kteří nemají hlas. Víte, co můj hlas dokáže. Mluvím za všechny ty, kteří nikoho neměli. Protože oni mi dali svobodu, abych tu dnes s vámi seděla a vyprávěla vám. Otírám si oči, ano… Slzy jsou důkazem lásky, a ti, kdo nepláčou… No, to je v pořádku.“
„Karla naložili do vlaku. My jsme byli ve vlaku a jeli jsme do Paddingtonu – po Great West Railway z Trura do Paddingtonu – a když jsme přijeli do Paddingtonu, pamatuji si hlas přednosty stanice. Řekl: ‚Dámy a pánové, přivážíme jednoho z nemnohých, z nemnohých, kterým vděčíme za tak mnoho. Přijíždí na nástupiště. Prosím, povstaňte a vzdejte mu hold.‘ A celé nádraží v Paddingtonu mu vzdalo hold. Táta přiběhl, plakal. My jsme vystoupili z vlaku a pak – nepamatuji si přesně jak – ale nějak všechno bylo zorganizované. Ale nikdy nezapomenu na Paddington. Všichni stáli a vzdávali úctu tomu jednomu z nemnohých, který se vracel domů do Londýna. Tak to bylo, mně bylo, myslím, jedenáct nebo dvanáct. Vidíte, stále tak hluboce reaguji na vzpomínku, jak jsme ho přiváželi domů mrtvého – protože řekli, že to je zanícený slepák, ale pravděpodobně to byl těžký infarkt.“
„Když byl varován: ‚Je na tebe vydaný zatykač,‘ byl už částečně nervózní, částečně připravený, částečně se obával, že kdyby zůstal, nebylo by to rozumné. Takže přišel domů – do domu v Karlových Varech – a řekl mámě: ‚Zabal tašku, řekni Anně, sbalte děti, připravte všechno, pojedeme navštívit prarodiče ve Velharticích.‘ A tak samozřejmě – ano, dobře. Tak naložili studebaker, což bylo vojenské vozidlo, táta si na sobě nechal uniformu a ženy všechno sbalily. Pak mě táta vzal k místnímu doktorovi a řekl mu: ‚Píchni jí něco, aby spala, protože máme před sebou dlouhou cestu.‘ A doktor píchl něco pravděpodobně nám oběma: mému bratrovi, který byl starší, i mně. Táta mě položil do auta, připravený jet. Byla noc. Snažil se zavřít dveře, ale nešlo to. Tlačil víc a víc, a pak se podíval – moje paže visela ven a těmi dveřmi mi drtil ruku. Já jsem nevydala hlásku. Máma si toho ani nevšimla a… Táta se musel rozhodnout – nemocnice, nebo jedeme dál? O mnoho let později mi táta řekl: ‚Víš, přežil jsem Hitlera, přežil jsem cizineckou legii, přežil jsem bitvu o Francii, přežil jsem plavbu přes Atlantik, přežil jsem Dunkerque. Ale nevím, jestli přežiju, co jsem udělal své holčičce.‘ Ale musíme jet – říká máma – olízala mi ruku, olízala mi dlaň jako koťátku, protože nic jiného neměli. A jeli jsme.“
„Čeští piloti už bojovali ve Francii. Měli za sebou hodiny a hodiny vzdušných soubojů. Mladý důstojník, mladý letecký důstojník pověřený velením pilotů, se jmenoval Tim Elkington; znala jsem ho, než ve svých devadesáti letech zemřel. A on mi řekl: ‚Mimi, přál bych si, abych se jim mohl omluvit.‘ A já se zeptala: ‚Proč, Time?‘ Řekl: ‚Byl jsem pověřen velením jako osmnáctiletý. Do té doby jsem létal jen nad velšskými kopci. Nic jsem nedokázal, a pověřili mě, abych vedl tyto tvrdé české piloty, kteří měli za sebou stovky hodin bojových letů. Já jsem je měl učit létat. Stál jsem tam, snažil se je učit – a oni velmi zdvořile přikyvovali, a pak to udělali po svém. Nikdy jsem neviděl takovou statečnost! Proto bych si přál, abych se jim mohl omluvit.‘“
„Ale život tam byl těžký a oni hodně, opravdu hodně hubli, takže postupně byli všichni čím dál hubenější – latríny nebyly dobré – a jednoho dne jeden z dalších českých vojáků sestrojil krystalové rádio a na tom rádiu zachytili zprávu: ‚Nyní jsme ve válce‘ – z Londýna. Náhle měli novou inspiraci. Říkali si: ‚Budou nás potřebovat, využijí nás.‘ A skutečně, Francouzi přišli a řekli: ‚Dobře. Kdo je pilot? Kdo je radiotelegrafista? Kdo je doktor? Kdo je překladatel? Pojďte.‘ Tak je vzali zpátky na lodě a dopravili do Francie, do Agde. Piloty – ty vzali na letiště v Chartres, myslím. Vojáky umístili do tanků a vojenských [jednotek] a řekli: ‚Dobře, teď začínáme bojovat ve Francii.‘ A to byla těžká bitva.“
„Když táta poprvé uviděl mámu, bylo jí sotva dvacet a jemu třiatřicet. Podíval se na tu mladou dívku a pozval ji na procházku do luk. Ona řekla: ‚Ano.‘ A druhý den ji pozval znovu na procházku do luk. A třetí den ji pozval zase. Ale to už předtím požádal její rodiče a bratra o svolení, aby směl Miladu požádat o ruku. Souhlasili, a tak jí při té procházce řekl: ‚Slečno, vezmete si mě?‘ A máma řekla: ‚Dobře.‘ Tak ji vzal za ruku, políbil jí ruku a chystal se vrátit do Prahy, aby získal povolení ke sňatku. Později jsem mámě řekla: ‚Babi, jaks to přemýšlela? Tři dny – a ty souhlasíš, že si vezmeš muže!‘ Ona řekla: ‚Mimi, skoro všichni muži byli mrtví. Tak jsem myslela, že nějakého čapnu, když je příležitost.‘ A to taky udělala. Byli manželé po mnoho, mnoho desetiletí, až do jeho smrti. Takže možná ty tři dny nejsou tak špatný způsob...“
Milada „Mimi“ Chan-Kuttelwascher se narodila 28. dubna 1947 v Karlových Varech. Její otec Jan Kuttelwascher byl veteránem ze západní fronty. Spolu se svým slavnějším bratrem Karlem Kuttelwascherem uprchl po nacistické okupaci Československa přes Polsko do Francie, kde se po vypuknutí války oba zapojili do bojů. Po pádu Francie přešli do Velké Británie, Jan se s tankovým praporem účastnil obléhání Dunkerque, strýc Karel se proslavil jako vůbec nejúspěšnější český pilot britského Královského letectva (RAF). Po návratu do Československa a komunistickém převratu hrozilo Janovi zatčení. S manželkou Miladou a dvěma dětmi se mu podařilo přejet hranici a znovu se dostat do Anglie, kde už se svou rodinou žil i Karel. Mimi pak vyrůstala v londýnském Uxbridge. Její rodiče vybudovali prosperující obchod s potravinami a stýkali se také s komunitou československých exulantů kolem jezuitského kněze Jana Langa. Se strýcem Karlem, který po rozvodu bydlel u nich, měla Mimi blízký vztah. V roce 1959, kdy Karel Kuttelwascher zemřel během společné dovolené, přepravovala s matkou a bratrem jeho tělo zpět do Londýna. V roce 1964 se maminka Milada stala vedle otce Langa jednou ze zakladatelských osobností legendárního Velehradu, duchovního a kulturního centra československého exilového života v Londýně. Na chodu krajanské organizace se podílela celá rodina včetně pamětnice. Intenzivně tak prožili i rok 1968, kdy Velehrad poskytoval pomoc velkému množství uprchlíků proudících z okupované vlasti. Milada Kuttelwascher se v roce 1971 provdala za pilota British Airways Michaela Chana. Společně hodně cestovali a vychovali syna a dceru. Pamětnice našla své poslání v učitelství. Žije v Londýně a věnuje se mimo jiné připomínání odkazu svého otce a strýce.
První poválečné shledání Karla (druhý zleva) s rodiči a bratrem Mirkem, kteří byli jakožto příbuzní zahraničních vojáků za války internováni ve Svatobořicích
První poválečné shledání Karla (druhý zleva) s rodiči a bratrem Mirkem, kteří byli jakožto příbuzní zahraničních vojáků za války internováni ve Svatobořicích
