Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mimi Chan-Kuttelwascher (* 1947)

• narodila se 28. dubna 1947 v Karlových Varech

• její otec a strýc byli veteráni ze západní fronty

• otec Jan Kuttelwascher se jako tankista účastnil obléhání Dunkerque

• strýc Karel Kuttelwascher byl nejúspěšnější český pilot RAF

• pamětnice v roce 1948 uprchla s rodiči a bratrem do Anglie

• vyrůstala v londýnském Uxbridge i se strýcem Karlem

• stýkali se s komunitou československých exulantů kolem kněze Jana Langa

• v roce 1964 maminka Milada spoluzaložila exilové centrum Velehrad

• po srpnu 1968 poskytovali pomoc československým uprchlíkům

• v roce 1971 se provdala za pilota British Airways Michaela Chana

• pracovala jako učitelka

• v roce 2025 žila v Londýně

Je nositelkou slavného příjmení Kuttelwascher. Její otec a strýc, bratři Jan a Karel Kuttelwascherovi, bojovali za druhé světové války v československé zahraniční armádě, nejdřív ve Francii a po jejím pádu ve Velké Británii. Otec Jan byl příslušníkem tankového praporu a strýc Karel se proslavil jako vůbec nejúspěšnější český pilot britského Královského letectva (RAF). Po válce ani jeden z bratrů v Československu nezůstal. Pamětnici byl rok a půl, když ji rodiče na podzim roku 1948 naložili do auta, přejeli přísně střeženou hranici a zamířili na západ.

Ve Francii táta utrpěl zranění oka

Válečné hrdinství Karla Kuttelwaschera je dobře známé, méně už se ví o jeho starším bratru Janovi; i on přitom pět válečných let strávil na bojištích západní fronty. Oba bratři byli už před válkou vojáky československé armády a po nacistické okupaci nechtěli sedět s rukama v klíně. Dne 19. června 1939 proto spolu s několika dalšími vojáky naskočili na vlak s uhlím a podařilo se jim dostat se do Polska. Tam však nebyli přivítáni nijak vřele – Polsko ještě nebylo ve válce – a tak se z Gdaňsku přeplavili do Francie. Ani Francouzi nebyli z jejich bojového odhodlání nadšeni; také oni stále doufali, že ústupky Hitlerovi situaci vyřeší. Československé vojáky, mezi nimi řadu pilotů, proto zařadili do cizinecké legie a odeslali do severní Afriky. Tam Čechoslováci živořili v pouštní pevnosti El Aricha v Alžírsku, obklopeni převážně kriminálníky, kteří v legii hledali únik před spravedlností.

„Život tam byl těžký. Všichni tam velmi rychle hubli. Až potom některý z dalších českých vojáků sestrojil krystalové rádio. A na něm zachytili zprávu z Londýna: ‚Jsme ve válce.‘ To jim dodalo novou inspiraci, říkali si: ‚Teď nás budou potřebovat, teď nás použijí.‘ A opravdu, Francouzi za nimi přišli: ‚Kdo je pilot? Kdo je radista? Kdo je doktor? Kdo je překladatel? Pojďte!‘ A přeplavili je zpátky do Francie,“ popisuje Janova dcera Milada, zvaná Mimi.

Strýce Karla, vyškoleného už v Československu na pilota-stíhače, přidělili k francouzskému letectvu. Během bitvy o Francii pak sestřelil vícero nepřátelských letadel, záznamy o tom se však nedochovaly. Jan se dostal k 1. československé pěší divizi ve Francii, která se formovala ve městě Agde. „Ve Francii táta utrpěl zranění oka, když v jeho blízkosti vybuchla bomba. Neztratil ho úplně, ale neviděl na něj.“ I přes tento handicap Jan později střílel z tanku. „Ve zprávě jeho nadřízeného jsem se dočetla, že je velmi disciplinovaný a dobrý voják, ale někdy nemá bezchybnou mušku. Táta nechtěl nikomu říct, že vidí jen na jedno oko.“

Nikdy jsem neviděl takovou statečnost

Po pádu Francie v červnu 1940 se oba bratři přesunuli do Velké Británie. Karel byl přidělen k 1. stíhací peruti britského Královského letectva. Jeho instruktorem tam byl Tim Elkington, s nímž Mimi Chan-Kuttelwascher o mnoho desetiletí později měla možnost o svém strýci a dalších československých letcích hovořit.

„Řekl mi: ‚Mimi, kéž bych se jim mohl omluvit!‘ A když jsem se ptala proč, řekl: ‚Když jsem je dostal na starost, bylo mi osmnáct a měl jsem za sebou jen létání přes velšské kopce. Nedokázal jsem nic, a měl jsem velet těmhle tvrdým českým pilotům se stovkami hodin v boji, měl jsem je učit létat. Stál jsem tam a snažil se o to a oni velmi zdvořile přikyvovali – a pak se do toho pustili po svém. Nikdy jsem neviděl takovou statečnost! Proto bych se jim chtěl omluvit.‘“

Karel Kuttelwascher sestřelil v řadách RAF přinejmenším osmnáct nepřátelských letadel, což z něj činí vůbec nejúspěšnějšího z českých pilotů ve Velké Británii. V roce 1942 se kromě toho stihl v Anglii oženit a v červnu 1943 byl vyslán na šest měsíců do USA, aby tam lobboval za intenzivnější zapojení americké strany. S manželkou Ruby se ještě do konce války stali rodiči dcer Very a Mari.

Karlův bratr Jan mezitím působil v 1. čs. smíšené brigádě a po její transformaci v roce 1944 v nově vzniklé Československé samostatné obrněné brigádě, která se pak na přelomu srpna a září 1944 přesunula k francouzskému přístavu Dunkerque. Tam poté Čechoslováci spolu se Spojenci obléhali silnou německou posádku. „Byli v menší skupině, která musela zadržovat obrovskou přesilu velmi odhodlaných vojáků. Všude bylo bláto a bylo to velmi tvrdé, než nakonec nacisté kapitulovali.“

Byli to katolíci na starý způsob

Janova jednotka se vrátila do Československa; osvoboditelská armáda postupovala vlastí přes Kasejovice u Nepomuku, kde se Jan zakoukal do jedné z místních dívek. Milada Němcová byla o třináct let mladší než on, právě dokončila studia v klášterní škole v Českých Budějovicích a v Kasejovicích pomáhala pečovat o svého bratra Václava, který se pár let před tím stal farním knězem.

„Pozval ji na procházku do luk. Další den znovu a třetí den zase, ale to už měl povolení od jejích rodičů a bratra, aby ji požádal o ruku.“ Svatba se odehrála ještě v radostné atmosféře osvobození. V Kasejovicích se později novomanželům narodil syn, a když byl poté Jan přeložen do Karlových Varů, přišla tam 28. dubna 1947 na svět dcera Milada, alias Mimi.

V Karlových Varech žila s Kuttelwascherovými také německá dívka Anna. Ta během války ztratila matku, vlastní otec si s ní „nevěděl rady“, a tak ji Jan s Miladou vzali k sobě. „Byla mladá, zranitelná, nikdo ji nechtěl. Oni byli katolíci na starý způsob – prostě to byli dobří lidé, tak to udělali,“ komentuje Mimi, jež si díky Anně osvojila kromě češtiny zcela přirozeně i němčinu.

Pryč z Československa

Jan Kuttelwascher nicméně hleděl s obavami na poválečný vývoj a na to, jak se republika čím dál víc odklání od demokracie, za niž během války bojoval. Po komunistickém převratu sledoval, jak se smyčka utahuje: jeho bývalí spolubojovníci a přátelé postupně mizeli, některým z nich prý sám sehnal potřebné dokumenty, a pomohl jim tak k útěku přes hranice. Také on už uvažoval o odchodu, když ho někdy na podzim roku 1948 přítel z armády varoval, že se chystá jeho zatčení.

„Přišel domů a řekl mámě: ‚Zabal tašky, řekni Anně, spakuj děti, připrav všechno, jedeme navštívit prarodiče do Velhartic.‘“ Všechno naložili do armádního studebakeru, který měl otec k dispozici, a požádali místního doktora, aby před dlouhou a riskantní noční cestou píchl tehdy osmnáctiměsíční Mimi i jejímu staršímu bratrovi „něco na spaní“ – což se stalo. Spící Mimi pak Jan uložil do auta. „Zabouchl dveře, ale ty se nechtěly zavřít. Zkoušel to silněji, a pak si všiml, že moje ruka visela ven a že ji drtí ve dveřích – já jsem nevydala hlásku. Táta se musel rozhodnout: vzít mě do nemocnice, nebo jedeme podle plánu?“

Přes tuto nešťastnou okolnost se rozhodli pokračovat. Skutečně se ještě zastavili u prarodičů a nabídli jim, zda nechtějí jet s nimi. Ti ale odmítli, a po srdcervoucím loučení tak sami pokračovali k bavorským hranicím. „Hranice byla zavřená. Táta vystoupil, byl samozřejmě impozantní ve své uniformě s hvězdami, čepicí a vojenským autem. Zakřičel: ‚Nepoznáte důstojníka? Otevřete závoru!‘ Oni otevřeli závoru – a my jsme projeli.“

Američané na druhé straně hranice je uvítali s radostí – jméno Kuttelwascher bylo dobře známé – a když si později československá strana uvědomila svůj omyl a požadovala uprchlíky zpět, nevydali je. Za komunistickou hranici vrátili jen československý armádní vůz, v němž Kuttelwascherovi hranici přejeli, a rodinu ubytovali v hotelu v Regensburgu.

Jan se pak dovolal svému bratrovi do Anglie. Karel, který žil se svou ženou v Denhamu, západně od Londýna, pracoval jako civilní pilot pro British European Airways. A byť musel být opatrný a nelétat přes komunistické satelity, kde by mohl být zatčen, dostal od svého zaměstnavatele k dispozici letadlo Dakota DC3 – a povolení, aby s ním pro bratra a jeho rodinu do americké okupační zóny přetvářejícího se Německa zaletěl. „Vyzvedl nás, vzal nás zpátky na North Old Airport v západním Londýně a pak k sobě domů do Denhamu.“

Kličkovat ke slunci

Tak se šťastně dostali do Anglie. Jan Kuttelwascher měl v anglické Lloyds Bank uloženo něco peněz z válečných let, za ty si pořídili domek v londýnském Uxbridge a postupně si vybudovali nový život. Po počátečním období, kdy otec rodiny vydělával na živobytí zametáním podlahy ve fabrice, se na ně usmálo štěstí, když jim Janův bývalý spolubojovník přenechal svůj krámek se zeleninou u Paddington Station. Kuttelwascherovi z něj udělali obchod s potravinami pro cizince. Pracovali tvrdě, podle Mimi tvrději než běžní Angličané, a úspěch se dostavil.

Dařilo se jim, a brzy proto mohli i finančně podporovat komunitu československých exulantů v Londýně, do jejíhož života se od počátku zapojovali. Stali se blízkými přáteli jezuitského kněze Jana Langa, který od roku 1949 sloužil pravidelné české mše v jezuitském klášteře v centrálním londýnském Mayfair. „Jezuité nám tam nabídli velkou místnost v budově, kde bydleli kněží. Mohli jsme se tam scházet a také tam byl oltář. Takže lidé přišli na nedělní mši, kterou sloužil otec Lang, a každý přinesl koláč nebo párky nebo chléb. Pro nás to bylo snadné, měli jsme velkoobchod, mohli jsme přinést pro každého. A po mši byla ‚party‘.“

Udrželi si také blízké vztahy se strýcem Karlem. Ten si prošel ošklivým rozvodem, soud mu přiřkl do péče syna Hugha a oba pak žili s Janovou rodinou. Mimi se Karlovi stala jakousi „náhradní dcerou“ za Veru a Mari, s nimiž po rozvodu ztratil kontakt. „Strávil se mnou hodně času,“ říká Mimi, jíž se od otce a strýce dostalo „klučičí“ výchovy. Zatímco otec ji „trénoval“ na tankistku, strýc při hrách využíval svých zkušeností stíhacího pilota. „Karel si mě posadil na klín a řekl: ‚Teď tě naučím, jak se létá se spitfirem.‘ Jednu ruku jsme měli jako na řídicí páce a druhou na kulometu. A letěli jsme. Říkával: ‚Vždycky ke slunci. I když nevidíš dobře, pamatuj si, že kdokoliv je za tebou, nevidí tě vůbec... A teď musíme kličkovat.‘ Tak jsme kličkovali ke slunci.“

Aby klučičí výchovy nebylo až moc, poslala matka sedmiletou Mimi do klášterní školy St Bernard‘s Convent. Šlo o internátní instituci vzdálenou od Uxbridge asi deset kilometrů. Tamní cisterciácké řeholnice měly z Mimi vychovat „dámu“. „Bylo to velmi přísné. Jeden den jsme musely mluvit francouzsky, další den latinsky, pak anglicky a další den jsme musely být zticha. Umíte si představit, co pro mne bylo nejtěžší – ticho.“ I přes jisté obtíže s disciplínou však prý školu milovala. „Byly jsme poslední, kdo byly vychovávány v téhle středověké mentalitě vzdělávání, ačkoliv tehdy jsme to nevěděly. Ale přese všechno to bylo skvělé.“

V létě roku 1959 si Kuttelwascherovi dovolili první skutečné prázdniny. Na farmu v Cornwallu odjel s ženou a dětmi nejdřív Jan, v polovině pobytu se poté vrátil do londýnského obchodu a u rodiny ho vystřídal Karel. Toho však v noci po příjezdu přepadly bolesti. Odvezli ho do nemocnice, kde mu diagnostikovali zánět slepého střeva. Šlo ale pravděpodobně o infarkt, Karel Kuttelwascher zemřel 17. srpna 1959 ve věku pouhých dvaačtyřiceti let. Milada s dětmi tak musela zařídit převoz těla svého švagra vlakem do Londýna a stejným vlakem se dopravili oni sami. „Když jsme přijeli na nádraží Paddington, pamatuji si hlas přednosty stanice. Řekl: ‚Dámy a pánové, jeden z nemnohých, kterým vděčíme za tak mnoho, právě přijíždí. Prosím, povstaňte a vzdejte mu hold.‘ A celý Paddington mu vzdal hold.“

Pokračovali jsme v tom, co bylo správné

I v té době se Kuttelwascherovi v Londýně stále ještě obklopovali československými exulanty. Komunitě přestávaly stačit jezuitské prostory v Mayfair a v roce 1964 se jim podařilo zakoupit dům na Ladbroke Square 22 ve čtvrti Notting Hill. Charitativní organizace Velehrad, založená otcem Janem Langem, hrabětem Josefem Czerninem a Miminou matkou Miladou, pak na této adrese vytvořila skutečné duchovní centrum československého exilového života. Konaly se tam české mše a odehrával se bohatý krajanský společenský život. Jednou z nejdůležitějších funkcí byla také pomoc nově příchozím uprchlíkům z Československa.

„Byl to záchranný vor v rozbouřeném moři. Lidé vždycky mohli přijít k nám, dostat jídlo a střechu nad hlavou. Ať byli věřící, nebo nebyli, na tom nezáleželo. Prostě přijďte – my jsme tu pro vás jako odrazový můstek. To bylo opravdu moc důležité.“ Lidé prchající z Československa nacházeli ve Velehradu azyl a pomoc, díky nimž mohli snadněji překlenout dobu, než se v cizí zemi dokázali zorientovat, neřkuli postavit na vlastní nohy.

Lidé tvořící Velehrad pomáhali nezištně a často s obrovským osobním nasazením. Pomoc exulantům zahrnovala třeba i péči o jejich děti. Čerstvě dospělá Mimi tak například děti Čechoslováků v exilu vyvezla na prázdniny do Brixhamu. Letní pobyt, který měl prospět dětem i ulehčit jejich rodičům, zorganizovala společně s otcem Langem. „Otec Lang měl bílou dodávku. Nacpali jsme ji dětmi, až skoro visely z oken, bezpečnostní pásy neexistovaly. Já jsem jako obvykle řídila, otec Lang seděl vedle. Nastartovala jsem a říkám: ‚Otče, nemáme benzin.‘ On říká: ‚Neboj, Duch svatý se postará.‘ Já říkám: ‚Duch svatý sídlí v mojí peněžence?‘ – ‚Říkal jsem, že se postará...‘ Tak jsem natankovala a jeli jsme,“ přibližuje Mimi Chan-Kuttelwascher osobnost legendárního otce Langa.

Skutečným zátěžovým testem prošel londýnský Velehrad po srpnu 1968, kdy do Velké Británie začalo z okupované vlasti proudit mnohonásobně větší množství emigrantů. „Dům se plnil Čechoslováky. Říkala jsem si: Nejdřív ze všeho – jídlo.“ Davy uprchlíků ale byly nad jejich síly, a tak požádala o pomoc ženskou dobrovolnickou organizaci Women‘s Royal Voluntary Service. „Další den dorazily s nákladem brambor, mrkve, cibule, masa a instantní omáčky a začaly to v obrovských hrncích vařit. Takže každý dostal alespoň misku teplého jídla.“ Díky zapojení této respektované organizace se podařilo získat i podporu britského ministerstva vnitra, které příchozím uprchlíkům vyplácelo menší finanční částku na pokrytí základních potřeb.

Čechoslováci z Velehradu organizovali také demonstrace proti okupaci své domoviny. S vlajkami a někteří i v národních krojích pochodovali Londýnem a za přihlížení britské veřejnosti skandovali protiokupační hesla, zpívali hymnu a modlili se. „Nikdo po nás nikdy nehodil vejce, všichni nás naprosto podporovali. Já a můj otec jsme s vlajkou samozřejmě kráčeli vpředu.“ Později zjistili, že fotografie z demonstrací se dostaly do rukou československé tajné policie a ta pak s jejich pomocí vydírala příbuzné účastníků. Lidé z Velehradu ostatně věděli, že jejich činnost je dlouhodobě monitorována z nedalekého československého vyslanectví. „Prostě jsme je ignorovali a pokračovali v tom, co bylo správné.“

Mluvím za všechny, kdo mi dali svobodu

V roce 1971 se pamětnice vdala za leteckého inženýra, pilota a výcvikového kapitána British Airways Michaela Anthonyho Chana. Společně hodně cestovali a vychovali syna a dceru. Mimi našla své poslání v učitelství, své svěřence prý vždy vedla k tomu, aby zpochybňovali, co je jim předkládáno, a ověřovali to vlastním úsudkem.

Po sametové revoluci v roce 1989 koupila sobě a své matce letenky – otec už v té době nebyl naživu – a společně se vydaly do Prahy. „Nemohly jsme tomu uvěřit a cítily jsme uspokojení nad tím, že se komunismus sám od sebe rozložil. Pak jsme přijely a viděly jsme, jak moc lidé byli komunismem poznamenáni, jak moc komunismus zdrtil jejich ducha.“

Byly šťastné, že mohly rodnou zemi navštívit, ale po čase se zase rády vrátily do Anglie. „Máma v Česku nechala srdce, to je jasné. Protože i když její tělo, její práce a život už teď byly na Západě – na svobodném Západě a díkybohu, že rodiče tenkrát utekli – její srdce zůstalo tady,“ říká Mimi Chan-Kuttelwascher, jejíž matka Milada zemřela v roce 2024 ve věku devětadevadesáti let. Dcera pak její popel uložila po boku jejích rodičů ve Velharticích tak, jak si matka přála.

Češi a Slováci kolem londýnského Velehradu, mezi jehož zakladatele Milada patřila, přišli v roce 2013 o svou legendární budovu na Ladbroke Square – po smrti otce Langa ji už nebyli schopni obhospodařovat a rozhodli se ji prodat. Mimi Chan-Kuttelwascher se ovšem v komunitě dál angažuje a věnuje se také připomínání odkazu svého otce a strýce i československých veteránů obecně. „Mluvím i za všechny ty, kteří nemají nikoho. Protože to oni mi dali svobodu, abych tady dnes seděla a vyprávěla.“