Ivana Wojtylová

* 1962

  • "Ale byly to takové lahůdky třeba za totáče, že jsme hráli... Měli jsme nějaký divadelní repertoár v tom divadle v Českém Těšíně a měli jsme družbu s Dolem Československé armády, myslím. Tam těch dolů bylo víc, ale myslím, že to byl Důl Československé armády. A na naše hry, na premiéry, se chodili dívat horníci a ti horníci nám dávali buď černý puntík, nebo červený puntík. Když to byl červený puntík, tak se to horníkovi líbilo, a když to byl černý puntík, tak se to horníkovi prostě nelíbilo. Takže jsme museli poměrně dost makat, abychom se vlezli do hornického vkusu. To byly neuvěřitelné zážitky. No a samozřejmě v tom repertoáru toho divadla byly věci, které musely zase vyhovovat ideologii režimu, ve kterém jsme vyrůstali. Nemohli jsme si tam dovádět na tom jevišti, co bychom chtěli. Samozřejmě, že divadla se snažila o to, aby repertoár byl... Dejme tomu co nejvíc klasický, protože na Shakespearea se těžko dalo házet, že má něco proti komančům, nebo na bratry Mrštíky, nebo na Karla Čapka, ale tam už to bylo trošku na pováženou. Takže také to hrozně ovlivňovalo dramaturgický plán."

  • „Dobu normalizace jsme museli vnímat všichni, protože jsme v ní žili. To znamená, kdybych já ji měla k něčemu velmi jednoduše přirovnat, tak bych asi zvolila takové korýtko pro ovce. Že nás zavřeli za ty hranice, izolovali, izolovali nás jak informacemi, tak samozřejmě i obrazem. Nebyl žádný internet, nekoupili jsme si noviny odněkud ze zahraničí, nepustili jsme si žádný zahraniční program. Všechno pro nás bylo vytvářeno. To znamená, že nás to samozřejmě všechny ovlivňovalo. Měli jsme... takovou... Měli jsme v sobě takovou větší pustinu, bych řekla.“

  • "Ta uniformita. Vlastně to bylo pořád stejný, abychom se jeden od druhého nelišili, snad si nezáviděli, či co bylo smyslem té ideologie… Protože my jsme měli všichni stejné kabáty, vyráběly se třeba tři druhy baloňáku, všichni jsme měli stejné skládací deštníky, což byl neuvěřitelný šlágr, když se k nám dostal skládací deštník. Všichni jsme měli stejné kuchyňské linky, odpadkové koše, válendy, všechno prostě bylo stejný."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.11.2024

    (audio)
    délka: 57:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za komunistů jsme hráli divadlo pro horníky, hodnotili nás červenými puntíky

Ivana Wojtylová při recitaci, kulturní brigáda (1978)
Ivana Wojtylová při recitaci, kulturní brigáda (1978)
zdroj: Archiv pamětníka

Ivana Wojtylová se narodila 16. srpna 1962 v Třinci. Její matka pracovala v mateřské škole. Otec pocházel z Polska a byl příbuzný s Karolem Wojtylou, papežem Janem Pavlem II. Ivana Wojtylová vyrůstala v normalizačním Moravskoslezském kraji. Jako malá začala navštěvovat lidovou školu umění. Po absolvování základní školy byla přijata na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Po ukončení konzervatoře nastoupila do česko-polského divadla v Českém Těšíně. V Těšínském divadle strávila řadu sezón a ztvárnila nespočet rolí v divadelních hrách. Později se stala i uměleckou ředitelkou divadla. V Těšíně hrála do roku 2002, poté se přemístila do Prahy, kde je od roku 2013 jednou z hlavních hereckých tváří Divadla pod Palmovkou. Za své herecké výkony byla čtyřikrát nominována na Cenu Thálie (za mimořádné jevištní výkony v oblasti divadelního umění) a jednou na cenu Alfréda Radoka (za umělecké výkony v rámci českého divadla). Pracovala také jako pedagog herecké výchovy na Vyšší odborné škole herecké v Praze a v současnosti vyučuje na hudebně dramatickém oddělení pražské konzervatoře herectví. Mezi její nejznámější seriálové role patří Libuška ve Vyprávěj. V roce 2024 žila v Praze.