„Jeden den pak jsem ráno, jak jsme o půl sedmé, v sedm jsme vycházeli z domu, že jsme to měli daleko do školy. A mně tenkrát bylo těch sedm, šest, sedm let. Jsem vstávala a viděla jsem z postele, jak jsem vstala, že oni jdou po cestě, ranec přes záda, kočárek strkali před sebou a šli v zástupu. A za náma bylo pět baráků. To byli lidi z těch pěti baráků. A já už jsem neviděla dál z ložnice, tak jsem šla, jsme měli takový přístřešek a tam byla pumpa, tak se tam pumpovala voda. Bylo tam okýnko a já jsem se zohla, abych tím okýnkem viděla dál na cestu. A viděla jsem u sousedů, že se přidali. Tak já jsem pak říkala mamince: ‚Kam ti lidi jdou tak brzo s těma malýma dětma?‘ A ona říká, maminka: ‚Oni jdou do Petrova na nádraží, někam je povezou.‘ A víc jsem nevěděla, co to bylo. Až potom, když z těch lágrů přišel mamince dopis. My tady a maminka nám ty dopisy právě četla v té němčině. Jestli by jim neposlala… Na tatínka se obraceli, na maminku ne. Jestli by tatínek neudělal bedýnku a neusušil se nějakej chleba, nebo aspoň kůrky. To tak úplně slyším, jak o to prosili. Maminka hned brečela, jak to četla. Usušit, že nemají co těm dětem dát, že kdyby to bylo usušený, že to budou cumlat a že jim to vydrží dýl. Tak tatínek hned nám poručil: ‚Jak půjdete ze školy, musíte vzít chleba.‘ Sušil to v troubě, udělal dřevěný bedýnky a já jsem to nesla na poštu. A potom, oni nemohli moc psát, to přišel jeden dopis třeba za půl roku nebo to. Ale až se dostali do Německa, někteří do Německa, někteří do Rakouska... Potom našim děkovali, že jedině díky tomu tvrdýmu chlebu že ty děti přešly živý.“
„Jaký byly dodávky?“ – „Ježíš, hrozný. Protože to už jsem chodila vlastně, vždycky mě tatínek poslal: ‚Zajeď na národní výbor, ty to vyřídíš.‘ Tak já všecko chodila vyřizovat, telefonovat na poštu a tak. Třeba na jednu slepici, to se vážily. Ty vajíčka se dodávaly na váhu, ne na kusy, ale na váhu. No a když jsem donesla košík vajec a vážilo to dvě a půl kila, tak vám napočítali, třeba tam bylo sedmdesát vajec a napočítali padesát vajec jenom, že bylo. A maminka vždycky hořekovala: ‚Jak my to splníme?‘ Tak já věděla, že já jak budu chodit po těch sedlákách, ty prázdniny, oni zase za nás plnili ty dodávky. To bylo s mlíkem a se všeckým. Když kráva stála na sucho, byla před otelením, no tak se nedojila, že? Vždycky se našli dobří lidi, kteří měli třeba o krávu víc, než nahlásili, a plnili to za vás, ale já jsem to chodívala odpracovat.“
„Maminka, chudera, se tak… My jsme uměli perfektně česky a s maminkou jsme mluvili německy. Mezi sebou jsme jako sourozenci mluvili česky, s tatínkem jenom česky, ale tatínek s maminkou mluvili německy. Jeho první žena taky byla Němka, takže on už se naučil od té první ženy německy, že? No, maminka tím hrozně trpěla. Vím, že druhý den jsme ju hledali, nebo třetí den, to nevím... že jsme ji hledali, kde je, a ona byla na zahradě schovaná v keři a hrozně plakala. A my, jak jsme uviděli, že pláče, tak jsme brečeli taky, že jo, a nevěděli jsme proč. A ona říká: ‚Když já se nenaučím česky, tak já vás budu muset tady nechat a budu muset jít do Německa.‘ Tak my jsme na ni mluvili česky. Ona lámanou… jedno slovo pochytila, deset slov ne. Ale my, že jsme uměli německy, my starší, ti mladší, ti vůbec, ti ještě nebyli na světě. Tak to vím, že akorát nám četla potom, když Němci byli odsunuti a psali mamince dopis, tak ten dopis vždycky nám četla v němčině. Potom ale přišel nějakej příkaz, přišli z obce, aby maminka přešla z německé příslušnosti na českou.“
„A jednou, to si taky úplně živě pamatuju, to bylo taky tady, jak už se to dosídlovalo, že u maminky byla porodní babička, musela jsem jet pro ni. A ona jezdívala na staré zetce, na motorce, a vedle ní běžel její vlčák a on si k té motorce lehl. Ona nechala motorku u stodoly a ten pes si tam lehl. No a já jsem měla hrozně ráda velký psy a já jsem k němu šla a hladila jsem ho. A najednou jsem cítila, jak kdyby někdo se díval, a já jsem se otočila a viděla jsem, u sousedů, u opuštěnýho už baráku, v rybízovým keři stál pán a mířil zrovna na nás. A já jsem začala křičet a utíkala jsem dom a tatínek nevěděl, co je. Říkám: ‚Tam někdo po mně chtěl střílet,‘ protože jsem měla už zážitek z toho předešlýho, že. Tatínek hned: ‚A kde někdo stál?‘ Já říkám: ‚Tam v tom rybízovým keři.‘ Běžel tam, a nikoho už ne[našel]. Ale já až jsem dorůstala, tak jsem toho člověka poznávala. Poznala jsem ho.“
„Jenom si pamatuji, jak vojáci hnali německá děvčata ze sousedství. Měla jsem spát v postýlce, jenomže jsem zvenku slyšela hrozný křik, tak jsem si v postýlce stoupla. To mně mohly být tak dva tři roky (čtyři). Oknem jsem viděla, jak vojáci honili děvčata a ty pištěly, běhaly mezi stromy. Tatínek je všechny poschovával. Byl v první světové válce a uměl dobře rusky, a jak zjistil, že jsou to Rusové, tak na ně začal křičet něco, čemuž jsem nerozuměla. Vojáky zabavil a děvčata se schovala. Tím jim zachránil život. Vojákům pak tatínek dal flašku, protože znal poměry v Rusku, a tím se odpoutali od toho, proč tam přišli.“
„Nemohli jsme si absolutně naříkat na sousedy. Všichni nás měli rádi, všichni se snažili pomáhat. My jsme také pomáhali. Já jsem si hrála s dětmi a tím jsem je hlídala a maminky mohly dělat na poli. Nikdo nic nevěděl a najednou, z ničeho nic ze dne na den, přišel rozkaz. Bylo ráno půl sedmé a vím, že jsem vstávala do školy, a vidím, jak sousedé jedou po cestě. Za námi byly ještě tři baráky a čtvrtý ještě v poli. Šli, před sebou tlačili kočárek, děti táhli za ruce, ranec přes záda a jinak nic. Znala jsem je jménem, ale už si je nepamatuji. Vím, že jedni byli Langsfeldovi. Ptala jsem se, kam jdou, a maminka brečela a říkala, že musí do Německa.“
„Všichni už byli v JZD. Tatínek měl už přes sedmdesát let a nechtěl tam vstoupit, protože to bylo živobytí, které naši početnou rodinu živilo. Tak na něj dělali různý nátlak. Co měl pole v rovině, tak to mu sebrali a dali mu tam kousek a tam kousek. Ale jak sil ubývalo a my jsme začali chodit do učení, tak tatínkovi už nic jiného nezbylo a nechal jim to. Například mu vyhrožoval ředitel a zástupce ředitele petrovské školy. To jsou pro mě chvíle, které mám pořád v hlavě. Nemůžu ani chodit na školní srazy, protože se mi to všechno vrací. Ti dva a ještě asi někdo z národního výboru chodili vyhrožovat, že jestli to nedá, že půjde do vězení. Dokážete si to představit? Tolik dětí a on ve vězení, to nepřicházelo v úvahu. Tak jim to podepsal. No jo, jenomže se tím moc nevyřešilo. Na všechny tři kluky bylo uvalené, že jeden z nich se musí vyučit pro družstvo.“
Valtraud Vejmolová, dívčím příjmením Cikrytová, se narodila 12. května 1941 v osadě Terezín (Theresienthal) na Šumpersku jako čtvrté z jedenácti dětí rodičům Rudolfovi a Josefě Cikrytovým. Zatímco otec měl české předky, matka byla maďarsko-německého původu. Rodina bydlela v čistě německém Terezíně. V roce 1946 zařadili všechny rodáky z osady do odsunu Němců. Zůstaly jen dvě česko-německé rodiny, Baumovi a Cikrytovi, a s nimi i tehdy pětiletá Valtraud. Zažila odchod německých sousedů, kterým její rodiče posílali na přilepšenou usušený chléb. Zatímco s německými sousedy mívali výborné vztahy, noví pováleční usedlíci je nepřijali a považovali je za Němce. Pamatuje si, jak si nově příchozí funkcionáři zabírali i více domů po Němcích, zatímco jiné byly vydrancovány a později se v nich usídlili volyňští Češi. Pamětnice od svých spolužáků v české škole zažila mnoho příkoří. Na pomoc jí často přispěchali její sourozenci, kteří si navzájem v početné rodině pomáhali. Po nástupu komunistického vedení v roce 1948 se stala svědkyní zakládání místního jednotného zemědělského družstva (JZD). Její sedmdesátiletý otec věděl, že hospodářství je jedinou možností, jak zajistit rodinu, a vytrvale se svými dvěma a půl hektary zemědělské půdy odmítal vstoupit. Navýšili mu proto dodávky zemědělských komodit, vyměnili mu pole za horší a vyhrožovali mu vězením. Nezbylo mu nic jiného než se nakonec hospodářství vzdát. Valtraud Vejmolová od svých deseti let vypomáhala u sedláků a po základní škole se vyučila tkadlenou na textilní škole v Jeseníku. Nějakou dobu pracovala v Moravolenu Šumperk a poté až do důchodu šestadvacet let v kanceláři ve sklárnách v Rapotíně. S manželem Antonínem Vejmolou dlouho žila opět v Terezíně, ale už ne v rodném domě. Tam také v roce 1997 zažila katastrofální povodně na řece Desná. Od roku 2002 žije v malé obci Veleboř, kde bydlela i v době nahrávání pro Paměť národa, v roce 2025.
