Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valtraud Vejmolová (* 1941)

• narodila se 12. května 1941 v osadě Terezín u Petrova nad Desnou

• otec byl Čech, matka německo-maďarského původu

• měla devět sourozenců a jednu nevlastní sestru

• spolu s rodinou Baumových byli jediní, koho v roce 1946 nezařadili do odsunu Němců

• kvůli rodině zažila ve škole posměch spolužáků

• po roce 1948 musela rodina odvádět vysoké povinné dávky

• od deseti let pracovala u sedláků

• vyučila se tkadlenou v Jeseníku, pracovala v Moravolenu Šumperk

• otce donutili ke vstupu do JZD

• vychovala s manželem Antonínem dvě dcery

• od roku 2002 žila ve Veleboři

Valtraud Vejmolová, rozená Cikrytová, pochází z osady Terezín u Petrova nad Desnou. Její rodina patřila mezi nejpočetnější, pamětnice měla devět vlastních sourozenců a jednu nevlastní sestru. V roce 1946 se Cikrytovi spolu s Baumovými stali jedinými původními smíšenými rodinami, které v Terezíně zůstaly po odsunu německého obyvatelstva. Zatímco s původními sousedy mívali výborné vztahy, noví pováleční usedlíci je považovali stále za Němce. Pamětnice zažila střelbu do oken i ústrky a posměch od svých spolužáků. Ani život v početné rodině nebyl lehký, rodiče museli být vynalézaví, aby uživili a oblékli všechny děti. Valtraud Vejmolová však vzpomíná na velkou vzájemnou podporu a pevné vazby mezi sourozenci, kde starší přirozeně přebírali povinnost starat se o mladší a uměli se jeden druhého zastat, když bylo třeba.  

Oknem jsem viděla, jak vojáci honili děvčata

Valtraud Vejmolová, dívčím příjmením Cikrytová, se narodila 12. května 1941 v osadě Terezín na Šumpersku jako čtvrté z jedenácti dětí rodičům Rudolfovi a Josefě, rozené Seifertové. Zatímco otec měl české předky, matka byla maďarsko-německého původu. Rudolf Cikryt pocházel z Olšan a v dvaadvaceti letech odešel z domu a jako truhlář pracoval v rapotínských sklárnách. V roce 1908 se oženil s Němkou, paní Lašovou z blízkého Terezína. Spolu měli syna, který však zemřel v deseti letech, právě když Rudolf Cikryt bojoval na frontách první světové války. Později se jim narodila ještě dcera Anděla. Manželka ale onemocněla na rakovinu a postupující nemoc ji upoutala na lůžko. Otec, který se staral o manželku, dceru a hospodářství, přijal do domu služebnou Josefu Seifertovou. Otcova první žena nakonec nemoci v sedmatřiceti letech podlehla. „Viděla, že se o všechno dobře stará a má ráda Andělku, a tak ji na smrtelné posteli prosila, aby si vzala tatínka, aby Anděla měla dobrou macechu. Maminka, že nikoho neměla, tak jí to slíbila,“ vypráví pamětnice, jak se její maminka dala dohromady s o třiadvacet let starším otcem.

Josefa Seifertová měla také těžký osud. Na svět přišla jako nemanželské dítě německé matky z Rejhotic a maďarského muzikanta. „Z vyprávění víme, že sem s kapelou jezdili hrát po hospodách a jmenoval se Franz Kovalský,“ dodává Valtraud Vejmolová. V deseti letech však Josefě Seifertové zemřela maminka a ujal se jí dědeček, který ale o dva roky později také zemřel. Josefa Seifertová ve dvanácti letech zůstala sama a musela si zajistit obživu, a tak začala pracovat jako služebná po domácnostech a hospodách, až se dostala k Cikrytovým, kde již zůstala. Manželé Cikrytovi pak spolu měli deset dětí: Ilse, Rudolfa, Valtra, Valtraud, Inge, Gertu, Marii, Jana, Josefa a Annu.

Rodina bydlela v čistě německém Terezíně (tehdy Theresienthal). Se svými sousedy ale vycházeli velmi dobře a nikdo prý otci nepřipomínal jeho český původ. Pamětnici byly čtyři roky, když skončila druhá světová válka, a tak z tohoto období nemá mnoho vzpomínek. V paměti jí zůstal hlavně příchod sovětských vojáků v květnu 1945 a to, jak otec zachránil několik dívek před znásilněním. „Měla jsem spát v postýlce, jenomže jsem zvenku slyšela hrozný křik, a tak jsem si v postýlce stoupla. Oknem jsem viděla, jak vojáci honili děvčata a ta pištěla a běhala mezi stromy. Tatínek byl v první světové válce a uměl dobře rusky, a jak zjistil, že jsou to Rusové, tak na ně začal cosi křičet. Vojáky zabavil a děvčata se zatím schovala. Vojákům pak tatínek dal flašku, protože znal poměry v Rusku, a tím se odpoutali od toho, proč tam přišli,“ vzpomíná Valtraud Vejmolová a dodává, že druhý den se opět v domě objevili sovětští vojáci a dožadovali se snídaně. „Viděli, že snídáme suchý chleba a meltu. Matka jim dala chleba a oni vytáhli masové konzervy, sardinky a také čokoládu. Tehdy jsem poprvé jedla čokoládu.“

Sousedé psali, ať jim pošleme usušený chleba

Do osady následně přišel český správce a v roce 1946 museli všichni němečtí obyvatelé nastoupit k odsunu. Zůstali jen Cikrytovi a Baumovi (také vzpomínky Vladimíra Bauma jsou zaznamenány na Paměti národa). „Bylo ráno půl sedmé, vím, že jsem vstávala do školy, a vidím, jak sousedé jdou po cestě. Šli, před sebou tlačili kočárek, děti táhli za ruce, ranec přes záda a jinak nic. Ptala jsem se, kam jdou, a maminka brečela a říkala, že musí do Německa,“ vypráví pamětnice a dodává: „Pro ty lidi to muselo být hrozný. Copak oni se zajímali, co dělal Hitler? Vždyť oni život prožili zrovna tak jako my.“ 

Začátky v Německu neměli odsunutí obyvatelé Terezína vůbec jednoduché. „Maminka nám potom četla ty hrozné dopisy, co jí posílali. Že nemají co jíst, že děti pláčou a jestli by jim maminka neposlala chleba nebo suchary. Koupil se chleba a sušil se v troubě, aby se nezkazil. Nakrájeli jsme ho na kousky a já jsem ho v balících nosila na poštu. Posílali jsme to do dosídlovacích lágrů v Německu, kde je ještě drželi.“ 

Stál v rybízovém keři a mířil na mne

Vyprázdněné usedlosti obsadili čeští osadníci, na které však Valtraud Vejmolová nemá nejlepší vzpomínky. „Tak jak jsme se měli, dokud tam byli Němci, už jsme se nikdy neměli. Nemyslím po materiální stránce, to byli chudáci jeden vedle druhého, ale po lidské stránce. Terezín z větší půlky osídlili lidé z Hrozenkova a ti, co mohli, to nám ukradli. Mstili se a celý život přemýšlím proč.“ 

Některé domy pak přidělili volyňským Čechům, kteří se po válce vraceli do Československa. „Funkcionáři si vybírali, co se jim líbilo, co zůstalo vydrancovaný, to pak dostávali Volyňáci. Někteří odmítli a jiní to vzali a vážili si toho, co dostali,“ dodává. 

Valtraud Vejmolová od dětství chodila po vesnici pomáhat starším lidem, naslouchala jejich příběhům a oni ji měli rádi. Po odsunu německých obyvatel ji jeden zážitek zvláště zasáhl. „Pomáhala jsem paní, co přišla z Hrozenkova, měnit obvazy na nohou. A ta mi tenkrát říká:  ‚Jak jsme sem přišli, Němka tady žehlila a já jsem ve dveřích jí řekla: ‚Polož tu žehličku, už ti nepatří. Teď všecko patří mně‘.‘  A já jsem byla z toho úplně popletená, to si nejvíc pamatuju,“ vypráví.

Nově příchozí obyvatelé neměli ke smíšeným rodinám vstřícný vztah, považovali je za Němce. Valtraud Vejmolová si pamatuje, jak jednou pomáhala tatínkovi v dílně, „a najednou jsme uslyšeli tip tip, něco vletělo ze zahrady do baráku. Tatínek utíkal na zahradu, ale nikoho neviděl. Někdo po nás prostě střílel.“ Podobný incident se opakoval. „U maminky byla porodní babička, jezdívala na staré motorce a vedle ní běžel vlčák. Nechala motorku u stodoly, pes si tam lehl a já jsem ho hladila. A vtom jsem cítila, jak kdyby někdo se díval, otočila jsem se a u sousedů u opuštěnýho baráku v rybízovým keři stál pán a mířil na nás. Začala jsem křičet, utíkala dom a tatínek běžel, ale nikoho nenašel. Jak jsem dorůstala, tak jsem toho člověka poznala,“ vypráví o nepříjemném zážitku z dětství. Jméno dotyčného zná a později ho dokonce konfrontovala, protože na tuto příhodu nikdy nezapomněla.  

Matku pak úřady nutily k podepsání československého občanství a v případě, že tak neučiní, hrozily, že ji dodatečně bez manžela a dětí pošlou do Německa. „Maminka to nemohla pochopit. Nechtěla to podepsat. Když je Němka, tak je Němka, tak proč měla být najednou Češka, když ani česky neumí,“ vzpomíná Valtraud Vejmolová a dodává, že matce nakonec nic jiného nezbylo. 

Maminka plakala, že bude muset odjet

Rodiče museli dokonce i škole potvrdit, že nebudou se svými dětmi mluvit německy, což se týkalo jen maminky. „Mezi sebou děcka jsme mluvily česky, s tatínkem jenom česky, ale tatínek s maminkou mluvili německy. Maminka tím hrozně trpěla. Vím, že druhý den jsme ju hledali, kde je a ona byla na zahradě schovaná v keři a hrozně plakala. A my, jak jsme uviděli, že pláče, tak jsme brečeli taky a nevěděli jsme proč. Ona říká: ‚Když já se nenaučím česky, tak vás budu muset tady nechat a jít do Německa.‘ My jsme na ni mluvili česky. Ona lámanou češtinou se snažila, jedno slovo pochytila, deset slov ne,“ vzpomíná pamětnice.

I když přišla spousta nových osadníků, několik domů zůstalo neobsazených. Třináctičlenná rodina Cikrytových žijící ve dvou místnostech proto zažádala o jeden z nich. „Měli jsme čtyři postele. Když jsme byli malí, tak jsme na jedné posteli spali po třech, někdy i po čtyřech a maminka i tatínek spávali s jedním dítětem.“ Dostali ale zamítavou odpověď. „Řekli mu, když jste si velkou rodinu udělal, tak se starejte sám,“ říká Valtraud Vejmolová.  Vzápětí dům dostal jeden z místních funkcionářů, který ho nechal zbourat na stavební materiál a zabral si další.

I po válce pokračoval přídělový systém formou potravinových, šatních a jiných lístků. Jenže Cikrytovy tehdy zařadili mezi Němce, kteří měli nárok jen na snížené příděly. Po otcových stížnostech je sice přemístili do kategorie s plnými lístky, ale po únoru 1948 jim je kvůli vlastnictví dvou a půl hektaru půdy zase snížili. Valtraud Vejmolová vzpomíná, že jim v tehdejší tíživé situaci hodně pomohli Němci pracující ve sklárnách v Rapotíně, které kvůli jejich odbornosti neodsunuli do Německa.

S posměváčky jsme si to vyřídili

V roce 1947 pamětnice nastoupila do obecní školy v Petrově nad Desnou. Mluvila plynně česky, přesto ji děti naočkované rodiči mezi sebe nepřijaly a považovaly ji stejně jako její sourozence za Němku. A nezůstalo jen u slovních výpadů. „V páté třídě jsem dostala nový kabát. Když jsem šla ze školy, tak po mně děti házely sníh s blátem. Doma jsem dostala vynadáno. Nebyli jsme zvyklí žalovat. Všechno jsme si museli vyřídit mezi sebou.“ Sourozenci Cikrytovi drželi při sobě, a tak si na děti další den počkali a vyváleli je ve sněhu. „Táta pak vždycky říkal: ,Správně, jste stejně staří, vyřiďte si to na místě.‘“

Valtraud Vejmolová nezapomněla, jak se jí spolužáci posmívali. „Chodíš pořád v teplákách a gumákách. Taky do mě třeba strčili,  když jsem pila z hrnku o svačině, abych se polila,“ vypráví. „Ale mně to tak nevadilo, já jsem věděla, že hodně věcí umím. Postarat se o dítě, s mlátičkou, pomáhat na poli u sedláků. Jednou jsme měli ruční práce a učitelka se ptala: ‚Kdo umí plést?‘ Jen já jsem se přihlásila. ‚A co umíš?‘ ‚Všechno, kalhoty, košilku, ponožky rukavice, čepice.‘ Celá třída se nahrnula kolem mě a já jsem pletla. Učitelka byla ráda, že se sama naučila plést patu u ponožek. Tak postupně děcka poznaly, že jim můžu poradit a pomoct,“ vysvětluje, jak se s posměchem vypořádala.

Od deseti let jsem pracovala u sedláků

V počátcích kolektivizace i v Terezíně tlačili komunističtí funkcionáři na místní hospodáře, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD), které v Petrově nad Desnou, pod nějž obec spadala, založili v roce 1952. Tehdy již sedmdesátiletý otec věděl, že hospodářství je jedinou jistotou k zajištění rodiny, a vytrvale proto odmítal vstoupit. Nejprve mu tedy zvýšili dodávky zemědělských komodit. „Nedalo se to splnit. Měli jsme dvě tažné krávy, a museli jsme odevzdávat spoustu mléka. Mléko jsem vůbec neznala. Větší sedláci ho za nás odevzdali, ale já jsem to u nich musela odpracovat. Od deseti let jsem u nich každé prázdniny dřela.“ 

Nátlak se však stupňoval. „Co měl pole v rovině, tak to mu sebrali a dali mu tam kousek a tam kousek. Chodil mu vyhrožovat někdo z národního výboru a ředitel a zástupce ředitele petrovské školy, že jestli to nedá, půjde do vězení. Dokážete si představit tolik dětí a on ve vězení? To nepřicházelo v úvahu. Tak jim to podepsal. To jsou pro mě chvíle, které mám pořád v hlavě. Nemůžu ani chodit na školní srazy, protože se mi to všechno vrací,“ říká.

Po vstupu do družstva musela rodina odevzdat i své dvě krávy, Lízu a Weisenkopf (Bílou hlavu). „Když je odváděli, tak hrozně bučely, jako kdyby věděly, že už se nevrátí. Šly na jatka. Krávy od chalupníků si nedrželi a za peníze, co na jatkách obdrželi, si koupili dojné plemeno,“ vzpomíná Valtraud Vejmolová a dodává, že jeden z bratrů se pak pro místní JZD musel vyučit.

Nikoho už nezajímalo, že maminka byla Němka

Ulevilo se jí až po odchodu z Terezína na textilní školu v Jeseníku, kde se vyučila tkadlenou. „Najednou se mi tam otevřel svět. Nikdo mě neznal. Každý mě měl rád. Najednou na mě všichni koukali jinýma očima. Nikdo se nezajímal, že maminka byla Němka,“ vypráví pamětnice, která po vyučení pracovala v Moravolenu Šumperk. V roce 1960 se provdala za Antonína Vejmolu, s nímž žila opět v Terezíně, ale už ne v rodném domě. Po přestávce v zaměstnání, kdy se jí narodily dvě dcery, Věra a Hana,  nastoupila ve sklárnách v Rapotíně, kde jí nabídli místo v kanceláři. Zůstala tam 26 let až do penze.

Z okupace v roce 1968 si pamatuje hlavně hukot letadel a tanků na počátku invaze a rozhlasové vysílání, které jí připomnělo poslech rozhlasu na konci války. Pád totalitního režimu v listopadu 1989 nijak neprožívala, starala se o svou maminku a rodinu. 

V roce 1997 zažila v Petrově nad Desnou katastrofální povodně na řece Desné. Tehdy se zrovna po těžké operaci a půlročním pobytu v nemocnici domů vrátil manžel. Terezín ze dvou stran obklopila voda a místní obyvatele v obci uvěznila. Valtraud Vejmolová vzpomíná, jak se z ničeho nic ozvala ohlušující rána. Lidé v Terezíně si mysleli, že praskla vodní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a za dvě hodiny dorazí voda do obce. Přebrodili proto vodu a utíkali k lesu na blízký kopec. „Byla jsem tam poprvé za spoustu let, protože kvůli srdci jsem tam předtím nemohla dojít,“ dodává pamětnice, jak ji strach donutil překonat zdravotní potíže. Když ale vlna ani za dvě hodiny nepřišla, lidé se vrátili do svých domovů, kde zjistili, že ránu způsobil výbuch plynového zásobníku v blízkém Maršíkově.

Od roku 2002 žila Valtraud Vejmolová v malé chaloupce v obci Veleboř. V závěru svého vyprávění pro Paměť národa roku 2025 říká, že jejím životním heslem zůstalo: „Musíš to dokázat,“ a pokud to jde, sama se jím stále řídí. Mladým lidem vzkazuje, aby byli vděční za dnešní život, který se nedá srovnat s dřívější dobou a přála by jim hlavně zdraví a soběstačnost.